Směl bych něco říci?“ promluvil Fyzik.
„Mluv.“
„Chtěl bych se vrátit k hledisku Doktora. Je — řekl bych — především emocionální, ale mluví pro ně také jiné argumenty. Doktora všichni znáte. Vím, že by nebyl nadšen tím, co mohu pronést na obhajobu jeho návrhu — přesto však to řeknu. Nuže, naprosto není bezvýznamná situace, za jaké dojde k prvnímu setkání mezi námi a jimi. Jestliže přijdou k nám — přijdou po… stopách. Pak bude prostě těžké pomyslit na dorozumění. Dojde nepochybně k útoku a my bychom byli přinuceni bojovat o život. Jestliže však my vyjdeme k nim — naděje na dorozumění, třebas mizivá, přece jen bude. A tak tedy, ze strategického hlediska, je lepší zachovat si iniciativu a aktivitu bez ohledu, jaké morální sentence by o tom bylo možno pronášet…“
„No dobrá, ale jak by to mělo vypadat v praxi?“ zeptal se Inženýr“
„V praxi se zatím nic nezmění, Musíme mít zbraně a to co nejdříve. Jde o to, abychom — až je budeme mít — přikročili k pokusu o kontakt — ale nikoliv na prozkoumané oblasti.“
„Proč?“ zeptal se Koordinátor.
„Proto, že je nanejvýš pravděpodobné, že ještě dříve, než dorazíme do města, budeme zapleteni do boje. Nedomluvíš se s bytostmi, které létají v těch kotoučích — to jsou nejhorší podmínky, jaké si můžeme představit.“
„A jak víš, že někde jinde najdeme lepší?“
„Nevím — ale vím, že na severu a na východě nemáme co hledat. Aspoň zatím.“
„Promyslíme si to,“ řekl Koordinátor. „A co dál?“
„Musíme nastartovat Ochránce,“ řekl Fyzik.
„Za jakou dobu se to dá udělat?“ obrátil se Koordinátor na Inženýra.
To nemohu říci. Bez automatu se k Ochránci ani nedostaneme. Váži čtrnáct tun. Ať řekne Kybernetik.“
„Abychom ho mohli prohlédnout, potřebuji dva dny. Přinejmenším.“ Kybernetik zdůraznil poslední slovo. „Ale napřed musím mít v chodu automaty.“
„V té době budeme mít v chodu všecky automaty?“ zeptal se pochybovačně Koordinátor.
„Kdepak! Dva dny bude potřeba jenom na Ochránce — od chvíle, kdy spustíme jeden automat. Opravářský. A musím mít ještě jeden, nákladní. Abych je prohlédl, potřebuji druhé dva dny — při tom ovšem nevím, jestli se vůbec dají spustit.
„Nemůžeme vymontovat z Ochránce srdce a postavit je za provizorní pancéř tady nahoře, pod ochranou trupu?“ vyptával se Koordinátor. Upřel pohled na Fyzika.
Ten zavrtěl hlavou.
„Ne, každá osa srdce váži víc než tunu. Kromě toho osy neprojdou tunelem.
„Tunel se dá rozšířit.“
„Neprotáhneme je vchodem. A nákladní vjezd je pět metrů nad zemí a zaplavený vodou z prasklé nádrže na zádi, to přece víš.“
„Zkoumals zamoření té vody?“ zeptal se Inženýr.
„Ano. Stroncium; vápník, cer, všecky izotopy barya, jaké si jen vzpomeneš. Nemůžeme ji ani vypustit — zamořila by nám celou půdu v poloměru čtyř set metrů — ani očistit, dokud antiradiátory nemají účinné filtry.“
„A já nemohu očistit filtry bez mikroautomatu,“ dodal Inženýr.
Koordinátor, který pohlížel postupně z jednoho na druhého v pořadí, jak mluvili, řekl:
„Soupis našich» nemožností«je obsáhlý — ale to nevadí, dobře že jsme si o tom pohovořili z této strany — myslím na ozbrojení. Zbývají nám tudíž paprskomety, že?“
„To nejsou žádné paprskomety,“ řekl Inženýr s nádechem podráždění. „Neuvádějte sami sebe v omyl. To jsou radiomety. Doktor vyvolal okolo nich takový rozruch, jako kdybychom měli v úmyslu rozpoutat zde právě atomovou válku. Samozřejmě, můžeme jimi vrhat obohacený roztok; ale jejich dostřel nepřekračuje ani sedm set metrů. To jsou kropicí konve, nic víc. A kromě toho nebezpečné pro střelce, nemá-li sám na těle pancíř. A pancíř váží sto třicet kilo.“
„Na mou duši, máme na palubě samé těžké věci,“ řekl Koordinátor takovým tónem, že nikdo nevěděl, jestli se nevysmívá. „Udělals ten výpočet, viď?“ zeptal se Fyzika.
„Udělal. Je ještě jedna varianta. Dva radiomety, vzdálené jeden od druhého nejméně sto metrů, střílejí tak, aby se oba vrhané proudy protínaly v cíli. Tak vzniká z obou podkritických proudů nadkritická hmota a začíná řetězová reakce.
„To je hezká hračka na cvičáku,“ poznamenal Chemik. „Pochybuji, že je možno docílit takové přesnosti za bojových podmínek“.
„Jinými slovy, my vlastně žádné atomové paprskomety nemáme?“ podivil se Kybernetik. Naklonil se kupředu. Zmocnil se ho hněv.
„Tak nač vlastně byla celá ta diskuse a spor? Hádka, máme-li vyrazit strašlivě vyzbrojeni nebo ne? Mlátíme zkrátka prázdnou slámu!“
„Souhlasím, že moc věcí děláme bezhlavě,“ řekl ještě pořád klidně Koordinátor. „Že jsme dělali — zatím,“ dodal. „Takový luxus si nemůžeme napříště zvolit. Není to docela tak, jak to říkáš,“ hleděl na Kybernetika, „existuje totiž první varianta užití radiometů, odpálení poloviny zásobníků, která má za následek, že dojde v cíli k výbuchu. Ale musí se střílet z co nejlepšího krytu a vždycky na maximální vzdálenost.“
„Znamená to, že než zahájíš palbu, musíš se zahrabat metr do země, že?“
„Při nejmenším půl druhého metru — s metrovou předprsní — „vmísil se do hovoru Fyzik.
„No, to je dobré v poziční válce. Na výpravách je to bezpředmětné,“ řekl pohrdavě Chemik.
„Zapomínáš na naši situaci,“ odrazil ránu Koordinátor. „Bude-li to nutné, jeden člověk s radiometem bude krýt ústup ostatních.“
„Ale! Bez kopání metrových náspů?“
„Když na to nebude čas — bez.“
Chvíli mlčeli.
„Kolik ještě máme užitkové vody?“ zeptal se Kybernetik.
„Necelých dvanáct set litrů.“
„To je velice málo.“
„To je velice málo.“
„Teď bych prosil konkrétní návrhy,“ pověděl Koordinátor. Na bílém čepci jeho obvazu se objevila rudá skvrnka. „Naším cílem je zachránit sebe i… obyvatele planety.“
Zavládlo ticho. Všecky hlavy se najednou obrátily jedním směrem. Přes zeď bylo slyšet tlumenou hudbu. Pomalé takty melodie, kterou všichni znali.
„Aparát to vydržel…?“ zašeptal užasle Kybernetik.
Nikdo mu neodpověděl.
„Čekám,“ opakoval Koordinátor. „Nikdo? Rozhoduji proto: ve výpravách budeme pokračovat. Podaří-li se nám navázat styky za příznivých podmínek — učiníme všecko, co bude možné, abychom uskutečnili dorozumění. Naše zásoba vody je mimořádně malá. Protože nemáme dopravní prostředky, nemůžeme její zásobu zvětšit okamžitě. Musíme se proto rozdělit. Polovina osádky bude stále pracovat v raketě, druhá polovina — zkoumat terén: Zítra pokročíme k opravě vozu a montáži radiometů. Stihneme-li to — podnikneme již večer výpad na Dranďáku. Chce někdo něco říci?“
„Já,“ řekl Inženýr: Shrbený, s.tváří v rukou, vypadal, jako kdyby se díval na podlahu skulinami mezi prsty.
„Ať u rakety zůstane Doktor…“
„Proč?“ podivil se Kybernetik. Všichni ostatní pochopili.
„On… nepodnikne nic proti nám… myslíš-li to…“ pomalu, vybíraje pečlivě slova, řekl Koordinátor. Rudá skvrna na obvaze se trošku zvětšila. „Jsi na omylu, jestli myslíš…“
„On — nemohli bychom ho zavolat? Nechci tak…“
„Mluv,“ řekl Kybernetik.
„Víte, co udělal u té… továrny. Mohl zahynout.“
„Ano. Ale… „on jediný mi pomohl… zadupat…“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Inženýr. Neodtrhl si ruce od tváře. „Proto — jako bych nic neřekl.“
„Kdo se hlásí o slovo?“ Koordinátor se lehce narovnal, zvedl ruku k hlavě, dotkl se obvazu a pohlédl na prsty. Hudba za stěnou se ještě stále ozývala.
„Tady, nebo tam v terénu — kdoví, kde je dřív potkáme,“ řekl zvýšeným hlasem Fyzik Inženýrovi.“
„Budeme losovat?“ zeptal se Chemik.
„To je nemožné, zůstat budou muset všichni ti, kteří mají práci v raketě, to znamená — odborníci,“ řekl Koordinátor. Vstával pomalu, nějak podivně nejistě. Najednou se zapotácel. Inženýr k němu přiskočil a zachytil ho. Pohlédl mu do tváře.
„Chlapci,“ řekl, zvedaje obočí. Fyzik objal Koordinátora z druhé strany. Dovolil, aby ho nadzvedli, ostatní podestýlali na podlaze polštáře.
„Nechci ležet,“ řekl. Měl zavřené oči. „Pomozte mi, děkuji. To nic, zdá se, že povolil steh.“
„Hned bude ticho,“ řekl Chemik a zamířil ke dveřím.