Koordinátor široce otevřel oči.

„Ne, ale ne, ať to hraje…“

Zavolali Doktora. Vyměnil obvaz, nasadil další svorky a dal Koordinátorovi posilující léky. Pak všichni ulehli v knihovně. Když konečně zhasili světla a v raketě za vládlo ticho, byly už skoro dvě.

Příštího dne vypustil Fyzik s Inženýrem z rezervy reaktoru čtyři litry obohaceného roztoku uranových solí. Těžká kapalina stála v laboratoři již očištěné, v olověné nádrži s poklopem, který se nadzvedával pomocí kleští na dlouhých rukojetích. Oba měli na sobě báňovitě nafouklé, plastikové ochranné obleky a pod kápěmi kyslíkové masky. Velice pozorně odměřovali pipetou dávky drahocenné tekutiny a dávali pečlivý pozor, aby jim neukápla ani krůpěj. Už při čtyřech kubících obsahu mohla se rozpoutat řetězová reakce. Speciálně foukané kapilární trubičky z olovnatého skla tvořily zásobníky radiometů, které byly upevněny na stativech na stole. Když_skončili práci, prozkoumali Geigerovým počítačem těsnění záklopek zásobníku, otáčejíce každým z radiometů všemi směry a potřásajíce jím; byl dokonale izolován.

„Nezrychluje se, normálka,“ s uspokojením řekl Fyzik, hlasem deformovaným maskou.

„Pancéřové dveře radioaktivního trezoru, olověný blok na ose, se pomalu otáčely pomocí kliky. Vložili dovnitř nádobu s uranem, a když závity zapadly, strhli ulehčeně ze zpocených tváří kápě zároveň s maskami.

Zbytek dne se lopotili s Dranďákem. Protože nákladní otvor byl zablokovaný zamořenou vodou, museli vůz napřed rozebrat na součástky, které by se daly vynést ven tunelem.

Neobešlo se to bez prokopání dvou nejužších míst: Vozík úpravu téměř nepotřeboval, ale předtím nebyl k ničemu, protože dokud neběžel reaktor, neměli radioizotopovou směs, která poháněla jeho elektrické motorky tak, že přímo vyráběly proud. Byl to vozík ne větší než polní lůžko. Vešli se na něj čtyři lidé včetně řidiče, vzadu měl nekrytý síťový prostor na zavazadla o nosnosti dvě stě kilogramů. Nejvtipnější na něm byla kola, jejichž průměr se dal za jízdy měnit vháněním vzduchu do speciálních pneumatik, takže dosahoval až půl druhého metru.

Příprava pohonné směsi zabrala šest hodin, ale stačil na to jeden člověk, který dohlížel na běh reaktoru. Inženýr a Koordinátor se mezitím po čtyřech plazili tunely. podpalubí, protahovali a kontrolovali v délce osmdesáti metrů vedení mezi navigační kabinou ve špičce rakety a řídicími soustrojími ve strojovně. Chemik si udělal jakousi čertovu kuchyň pod širým nebem ve stínu rakety a vařil v ohnivzdorných nádobách mazlavou tekutinu, která bublala na otevřeném ohništi jako bahenní sopka. Rozpouštěl, tavil a míchal proseté úlomky plastických hmot, vynášené v kbelících z rakety, nedaleko už ležely matrice — měl v úmyslu znovu odlít rozbité rozvodné desky kormidelní kabiny. Byl dopálený a nestrpěl, aby na něho ostatní mluvili, protože první odlitky byly kruché.

Koordinátor, Chemik a Doktor měli vyrazit jižním směrem o páté — tři hodiny před soumrakem. Termín se jim jako obyčejně nepodařilo dodržet, a tak teprve před šestou bylo všecko připraveno a sbaleno. Na čtvrtém sedátku byl umístěn radiomet. Zavazadel vzali co nejméně, zato upevnili vzadu, v nákladním prostoru, stolitrový kanystr na vodu — větší se jim nepodařilo protáhnout tunelem.

Inženýr, vyzbrojený silným triedrem, vyšplhal po obědě na trup rakety, vyčnívající ze země, a opatrně našlapuje, vylezl po něm nahoru. Raketa se ve skutečnosti zabodla do země pod velice malým úhlem, ale protože byla tak dlouhá, zvedal se konec trupu s otvory trysek na dobrá dvě patra nad rovinu. Když si Inženýr našel obstojné místo na sezení mezi kuželovitě se rozšiřujícím zafasováním horní trysky a prohloubením v hlavním. tělese, podíval se napřed za sebe, dolů, ve směru sluncem osvětlené trubice, kde u černé skvrnky ústí tunelu stáli lidé ne větší než chrousti, pak oběma rukama přidržel před obličejem triedr a pečlivě vtiskl oba jeho trychtýřky do očních jamek. Zvětšení bylo značné, ale obraz poskakoval, jak se mu ruce třásly námahou, musil si proto opřít lokty o kolena, což.nebylo snadné. Nic jednoduššího, než se odtud svalit. Keramitová plocha, tvrdá, že do ní nebylo možno ani škrábnout, byla tak hladká, že vyvolávala pod prsty dojem kluzkosti. Opřel se gumovou, profilovanou podrážkou boty o zaoblinu tryskové pochvy a.začal systematicky zkoumat triedrem linii obzoru po celé její délce.

Vzduch se tetelil vedrem. Téměř fyzicky cítil tlak slunce na obličeji, když se takto díval na jih, bez větší naděje, že něco opravdu uvidí. Byl rád, že i Doktor ochotně přistoupil na Koordinátorův plán, který všichni přijali. On sám mu ho přednesl. Doktor nechtěl o nějakých omluvách ani slyšet — obrátil všecko v žert. Udivil ho, a dokonce překvapil pouze konec onoho rozhovoru.

Byli s Doktorem sami dva a zdálo se, že už si nemají více co říci, když vtom se druh dotkl jeho hrudi, jako v roztržitém zamyšlení.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat… Aha. Víš, jak postavit raketu svisle… až ji opravíme?“

„Napřed budeme musit spustit nákladní automaty a exkavátor,“ začal.

„Ne,“ přerušil ho Doktor, „nevyznám se v technických podrobnostech, to přece víš, řekni mi jenom, jestli ty — ty sám — víš, jak to udělat?“

„Ohromuje tě číslice šestnácti tisíc tun, vid? Archimédes byl ochoten pohnout Zemí, bude-li mít pevný bod. Podkopeme ji, a…“

„Promiň… o to taky nejde. Nuže, je vedlejší — jestli ty znáš teoreticky, jestli znáš z knížek metodu, ale — jestli jsi jist, že to budeš umět udělat — počkej — a jestli mi můžeš dát slovo, že když řekneš»ano«, řekneš to, co si opravdu myslíš?“

Tu Inženýr zaváhal. Bylo několik nejasných bodů v onom ještě dosti mlhavém programu prací, ale vždycky si říkal — když bude po uši vězet v této nejobtížnější fázi — že to nějak dopadne. Než promluvil, Doktor zvolna uchopil jeho ruku a stiskl ji.

„Ne, už nic,“ řekl, „Jindřichu, jestlipak víš, proč jsi tam na mne křičel? Ale kdež, já ti to nevyčítám! Protože jsi úplně stejný blbec jako já, ale nechceš si to přiznat.“

A usmívaje se tak, že byl najednou podobný své fotografii z doby studií, kterou Inženýr viděl v jeho přihrádce, dodal:

„Credo, quia absurdum — učil ses latinsky?“

„Ano,“ řekl Inženýr, „ale už jsem to všecko zapomněl.“

Doktor něco zabručel, pustil jeho ruku a odešel, ale Inženýr zůstal, kde stál, a cítil, jak se v pokleslé ruce rozplývá stopa jeho prstů‘ a řekl si, že mu Doktor vlastně chtěl povědět něco docela jiného, a jestli se zamyslí, že uhodne, oč mu opravdu šlo — ale místo aby se soustředil, pocítil, kdoví proč, zoufalství a strach. Koordinátor ho zavolal do strojovny, kde bylo naštěstí tolik práce, že už mu na uvažování nezbyla ani chvilka času.

Teď si vzpomínal na tu scénu i na ten pocit, ale tak, jako kdyby mu o tom někdo vyprávěl. Nedostal se ani o krůček dál. Triedr mu ukazoval rovinu, až po modravý horizont zvlněnou mírnými pahrbky, oddělenými pruhy stínů. To, co očekával včera večer a co si nechal sám pro sebe — přesvědčení, že je ráno najdou a že dojde k boji — se nesplnilo. Už tolikrát si umiňoval, že nedá na předtuchy; které mají sílu jistoty a které na něho tak často přicházely! Přimhouřil oči, aby lépe viděl. V dvojitém okuláru se rýsovaly skupinky štíhlých šedých kalichů, zakrývané chvílemi prachem. Zvedal jej vítr, který tam musel dout, a to silně, přestože jej na svém pozorovacím stanovišti vůbec necítil. Pod obzorem se terén stupňovitě zvedal, a ještě dál — ale nebylo jisté, zdali prostě nepozoruje mračna plynoucí nad krajinou — ve vzdálenosti dvanácti nebo patnácti kilometrů se rýsovaly dlouhé skvrny sytější tmavé barvy; občas se tam cosi zvedalo a rozplývalo, nebo mizelo, obraz byl tak nezřetelný, že z něho nebyl moudrý — ale v onom zjevu byla jakási nepochopitelná pravidelnost. Nevěděl, nač se dívá, ale mohl prozkoumat frekvenci odehrávající se změny, a udělal to, vrhaje pohled na vteřinovou ručičku. Mezi jedním a druhým vyboulením čehosi tmavšího z čehosi mlhavého napočítal osmdesát šest vteřin.