Půlnoc dávno minula, když ze zavazadlového prostoru vytáhli vlečnou cívku, kotvice a záchytky, jeden konec lana upevnili mezi reflektory, druhý protáhli středem výlomu do houštin nahoře, kde byl dvojnásobně zakotven. Pak Doktor a Chemik vystoupili, Koordinátor zapojil zároveň motory všech kol i předního bubnu, který tím, že na sebe navíjel lano, vytahoval vůz krok za krokem do hlinitého jícnu. Neobešlo se to bez dalšího rozšíření výkopu, ale o půl hodiny později byly kotvice i lano naloženy a vozík se s hlasitým chřestotem a praskotem prodíral houštinami. Nějakou dobu se pohybovali velice pomalu, teprve když skončilo houští, na štěstí vyschlé, křehké, nekladoucí proto žádný zvláštní odpor, rozjeli se velkou rychlosti.

„Polovina cesty!“ vykřikl najednou Chemik na Doktora, protože přes Koordinátorovo rameno pozorně sledoval tachometr. Koordinátor si v duchu řekl, že polovičku nemají ani zdaleka ještě za sebou, okliku, k níž je přinutilo nevýhodné stoupání po svahu, propočítal na hezkých pár kilometrů — s tváří těsně u skla, nakloněn kupředu, neodtrhoval oči od cesty, či spíš necesty, snažil se větším překážkám vyhnout a menší brát mezi kola, přesto vůz poskakoval, otřásal se, až lomozil plech kanystru, a občas na výmolech vylétl vozík do vzduchu, aby za sykotu tlumičů přistál na všecka čtyři kola. Ale. viditelnost.nebyla nejhorší, doposud nenarazili na žádné překvapení — na konci světel reflektorů, rozplývajících se v našedlém obláčku, se cosi mihlo — vysoká čára, druhá, třetí, čtvrtá — stožáry; přeťali jejich řadu. Doktor se pokoušel spatřit proti nebi, zdali vrcholky stožárů jsou ještě pořád zahaleny chvějícím se vzduchem, ale bylo příliš tma. Hvězdy se spokojeně mihotaly, velký tvor za ním se nehýbal, jenom jednou, jako by byl unaven stále stejnou pozicí, přesunul se kousek na stranu a protáhl se. Tento pohyb, tak lidský, Doktora podivně dojal.

Pneumatiky nadskočily na příčných brázdách. Už sjížděli dolů po podélně vybouleném hřebenu, Koordinátor trochu zvolnil, za jazykem vápencovitého sutiska, v pruzích světla viděl už následující brázdy, vtom k němu dolétl zesilující se svistot z levé strany. Pronikavý dutý šumot, roztočená hmota jim přeťala cestu a zableskla se v reflektorech svou obrovskou třpytnou masou a zmizela. Brzdy prudce zaskřípaly, na tvářích ucítili teplý, hořký závan, blížil se nový svistot. Koordinátor zhasl reflektory. Nastala tma a v ni jako by kolem nich přelétaly vzdušné víry tornáda, jeden za druhým. Vysoko nad zemí letěly fosforečně zářící gondoly, ovinuté neviditelnými kotouči rotace; terče se lehce nakláněly, když jeden za druhým odbočovaly, všecky braly zatáčku stejně nakloněny. Začali počítat: osmý, devátý, desátý…

Po patnáctém byla přestávka, vyrazili. Doktor řekl:

„Tolik jsme jich ještě nepotkali…“

A zase bylo cosi slyšet, jiný zvuk, neznámý, daleko hlubší, blížil se. pomaleji, Koordinátor najednou přehodil zpátečku a vůz začal couvat. Jeli vzhůru, jak brzdil na vápencovém sutisku, pláště slabě zachřestily; ve tmě před nimi, s basovým hukotem, od něhož po karoserii až proběhl záchvěv, mihl se neurčitý tvar, pouze světlo hvězd vysoko nad stromy ztemnělo, země se zatřásla, jako kdyby se valila lavina. Huče jako těžký větrník prolétl mimo následující přízrak, a ještě.jeden, gondoly vidět nebylo, pouze nepravidelný, na hvězdicovitých koncích zaostřený obrys čehosi, co červenavě doutnalo a pomalu se otáčelo proti směru pohybu.

Znovu zavládlo ticho, pouze z dálky sem dolétal hned tišší, hned trochu hlasitější, ale stále se vzdalující bzukot.

„Ty.byly kolosální, viděli jste?“ řekl Chemik. Koordinátor ještě delší chvíli počkal, konečně rozsvítil reflektory, odbrzdil, vozík se rozjel napřed sám vlastní vahou, pak poháněn motorem sjížděl dolů čím dál rychleji. Přestože bylo pohodlnější jet v brázdách, vyhýbaly se totiž větším nerovnostem terénu, bylo mu milejší neriskovat — zezadu mohl na ně vpadnout některý z těch průhledných netvorů. Pohybuje lehce volantem, pokoušel se prodloužit v duchu linii letu vzducholodí, které potkali — přilétaly ze severozápadu a vzdálily se na východ, ale to nic nedokazovalo — dělaly zatáčku a mohly takových zatáček udělat víc. Neříkal nic, ale byl neklidný.

Několik minut po druhé se ve světle zatřpytila zrcadlová stuha. Dvojčák, který při setkání ve tmě sebou ani nehnul, rozhlížel se už nějakou dobu po okolí a vystrčil hlavu. Když vozík dojel téměř až k zrcadlově lesklému pásu, velký tvor najednou zakašlal, zafuněl a naříkaje, začal sebou vrtět, natahovat se, celý se naklonil jednou stranou, jako kdyby chtěl za jízdy vyskočit.

„Stůj! Stůj!“ vykřikl Doktor. Koordinátor zabrzdil, zarazili metr před pruhem.

„Co se stalo?“

„Chce utéci!“

„Proč?“

„Nevím, snad kvůli tomu — zhasni reflektory!“

Koordinátor poslechl. Sotva zavládla tma, dvojčák těžce sklouzl na své místo. Vyrazili se zhasnutými světly, vteřinu se po obou stranách vozíku třpytil odlesk hvězd v černých plochách a už znova jeli po hlíně. Reflektory prorazily tmu. Byli na rovině. Vozík uháněl stále rychleji, celý jeho trup se třásl, vibroval, vápencové skalky se stíny ubíhajícími po písku, jako kolem svislé osy běžely dozadu, písek prášil zpod plášťů, studený vzduch až bodal při dýchání, bičoval tváře. Rychlou jízdou vzduch svištěl, hučel, ostře jako střely narážely na podvozek kameny. Chemik se schoulil, pokoušel se jak se dalo ukrýt hlavu za přední sklo; jeli po rovném terénu, rychlost se pořád zvyšovala a doufali, že každý okamžik uvidí raketu.

Měli domluveno, že osádka pověsí na záď rakety: majákovou svítilnu, a tak hledali přerývané světélko, ale minuty ubíhaly, vozík trochu zpomalil, zahnul, směřovali teď na severovýchod, ale kolem dokola se rozkládala stejná tma.

Už dlouhou dobu jeli s malými světly, teď zhasil Koordinátor i ta, nedbaje na riziko srážky s nějakou neviditelnou překážkou. Jednou zahlédli mihotavé světélko a plnou rychlostí k němu zamířili, ale po několika minutách zjistili, že to byla jenom hvězda, třpytící se nízko na nebi. Bylo čtvrt na tři a pět minut.

„Třeba mají poruchu na lampě,“ řekl Chemik.

Nikdo neodpověděl. Projeli dalších pět kilometrů, zase odbočili; Doktor se nadzvedl na svém místě a zadíval se do temné krajiny. Zpomalili ještě víc, najednou vůz silně nadskočil, napřed předními, pak zadními koly — projeli přes příkop vyoraný v písčité půdě.

„Zajeď vlevo,“ řekl najednou Doktor.

Vozík odbočil, v malých světlech se objevily náspy, přeskočili druhou, půl metru hlubokou brázdu, všichni najednou uviděli matné světlo a proti němu se tyčící protáhlý, nakloněný stín, jehož vrchol na chvilenku obklopila aureola. Když zmizela, ztratili jej z očí. Vozík vyrazil prudkým trhnutím, ujížděli přímo, nový záblesk lampy, zacloněné zádí rakety, ukázal tři drobné postavičky. Koordinátor rozsvítil reflektory.

Běželi jim naproti se zvednutýma rukama.

Koordinátor zpomalil, a když běžící ustoupili z cesty, zastavil vůz několik metrů za nimi. Raketa se tyčila nedaleko. Zajeli k ní tak, že horní část zádi zaclonila lampu visící pod ní.

„Konečně jste tady?! Všichni?!“ vykřikl Inženýr. Přiskočil k vozíku a uskočil zpátky, když spatřil čtvrtou, bezhlavou postavu, která sebou neklidně pohnula.

Koordinátor objal jednou rukou Inženýra a druhou Fyzika, a vteřinu tak stál, jako by se o ně opíral. Utvořili pětičlennou skupinku u postranního reflektoru, Doktor tiše mluvil na dvojčáka.

„U nás je všecko v pořádku,“ řekl Chemik, „a u vás?“

„Více méně,“ odpověděl Kybernetik. Dlouhou dobu na sebe pohlíželi, ale nikdo nic neříkal.

„Podáme vám zprávu, anebo půjdeme spát?“ zeptal se Chemik.

„Ty můžeš spát? To je ohromné!“ zvolal Fyzik. „Spát! Dobrý bože! Byli tady, víte?“

„Myslil jsem si to,“ řekl Koordinátor. „Došlo — ke srážce?“

„Ne. A vy…?“

„Taky ne. Myslím… fakt, že objevili raketu, může se ukázat důležitější než to, co jsme viděli my. Mluvte — Jindřichu, třeba ty.“