„Chytli jste ho?“ zeptal se Inženýr.

„Vlastně… on se chytil nás… dal se totiž dobrovolně odvézt. Ale to je celý příběh. Dlouhý; komplikovaný, přestože mu vůbec nerozumíme…“

„S námi je přesně totéž!“ vybuchl Kybernetik. „Přijeli sem asi tak hodinku po tom, co jste vyrazili! Myslil jsem — myslil jsem, že je to konec,“ přiznal se najednou tišším hlasem.

„Hlad nemáte?“ zeptal se Inženýr.

„Zdá se, že jsem na to úplně zapomněl, Doktore!“ zvolal Koordinátor, „pojď sem!“

„Porada?“ Doktor vystoupil a přišel k nim, ale ani nadále nespouštěl oči z dvojčáka, který nečekaně seskočil na zem pohybem podivuhodně lehkým a pomalu se došoural ke stojícím — ale sotva narazil na hranici osvětleného kruhu, couvl a ztuhl. Dívali se na něho mlčky… velký tvor klesl, padl na zem, na okamžik spatřili jeho hlavu; pak se svaly sevřely, ponechávajíce skulinku; v rozptýleném světle reflektorů viděli modré oko, které na ně bylo upřeno.

„Tak oni byli tady?“ zeptal se Doktor. V tomto okamžiku jedině on sám se nedíval na dvojčáka.

„Ano. Přijeli, pětadvacet rotujících kotoučů, úplně stejných, jako byl ten, kterého jsme se zmocnili, a čtyři stroje daleko větší, nikoli svislé kotouče, ale jakési průhledné větrníky…“

„Potkali jsme je!“ vykřikl Chemik.

„Kdy? Kde?“

„Asi před hodinou, když jsme se vraceli; div jsme se s nimi nesrazili, ale co dělali tady?“

„Celkem nic,“ ujal se slova Inženýr. „Přiletěli v řadě, odkud, to nevíme, protože když jsme vyšli na povrch — stalo se to zrovna, když jsme všichni byli v raketě, doslova v pěti minutách — táhli už jeden za druhým a kroužili kolem rakety. Nepřibližovali se. Mysleli jsme, že je to první hlídka, rozvědka, čelo taktického, průzkumu, no, tak jsme pod raketou postavili radiomet a čekali jsme — a oni kroužili dokola, pořád v témže směru, ani se nevzdalovali, ani nepřibližovali. Trvalo to snad půldruhé hodiny. Pak se objevily ty větší, ty větrníky, asi tak třicet metrů vysoké! Kolosy! Daleko pomalejší! Zdálo se, že mohou jezdit jedině v těch brázdách, které vyořou ty druhé. Otáčející kotouče jim udělaly místo ve svém kruhu, takže stál střídavě jeden stroj větší a jeden menší, a zase začaly kroužit kolem. Občas zpomalovaly a jednou se dva málem srazily, či spíše se dotkly okraji; se strašlivým rachotem, ale nic se jim nestalo, kroužily dál.“

„A vy?“

„No, co my, potili jsme se u radiometu. Příjemné to nebylo.“

„To věřím,“ řekl uznale Doktor. „A co dál?“

„Dál? Napřed jsem si pořád myslil, že na nás každou chvíli zaútočí, pak že konají pouze pozorování, ale udivil mne ten jejich šik, i to, že se ani na okamžik nezastavily, a my přece víme, že takový kotouč může rotovat na místě — no, bylo asi sedm pryč, a já jsem poslal Fyzika pro majákovou lampu. Měli jsme ji vyvěsit pro vás, ale stejně byste tou okřídlenou hradbou nemohli projet — a tu mi poprvé blesklo hlavou, že je to blokáda! No, řekl jsem si, že se v každém případě musíme pokusit o dorozumění — tak dlouho, jak to půjde. Seděli jsme pořád za radiometem a začali jsme tou lampou blikat — v sériích, víte, napřed po dvou záblescích, pak po třech, pak po čtyřech…“

„Pythagorovou větou?“ zeptal se Doktor a Inženýr se pokoušel — nadarmo — při záblesku ve výšce zavěšené lampy spatřit, zdali si doktor nedělá legraci.

„Ne, „řekl konečně, „obyčejné řady čísel.“

„A co oni,“ vyhrkl dychtivě naslouchající Chemik.

„Jak bych ti to řekl — vlastně nic…“

„Co to znamená»vlastně nic«? A» nevlastně«, co?“

„To znamená, dělali všelijaké věci, po celou tu dobu, i před našimi signály i při nich i později, ale nic, co by vypadalo jako pokus o odpověď nebo o navázání kontaktu.“

„Co dělali?“

„Kotouče vířily hned rychleji, hned zase pomaleji, blížily se k sobě, něco se pohybovalo v gondolách…“

„Mají ty větrníky, ty velké, také gondolu?“

„Říkals, že jste je viděli?“

„Bylo tma, když jsme je potkali.“

„Nemají žádné gondoly, uprostřed není vůbec nic, prázdné místo. Zato po obvodu tam chodí — pluje — no, obíhá jakoby velká nádrž. Zevnitř vypouklá, uprostřed prohloubená, která se může všelijak postavit a po stranách, má celou řadu rohů — takových jehlancovitých výčnělků. Úplně beze smyslu — pochopitelně z mého stanoviska. Tak, co jsem to povídal — aha, tak ty větrníky občas vystoupily z kola a vyměnily si místa s menšími kotouči.“

„Jak často?“

„Různě. V každém případě se nám nepodařilo objevit žádnou číselnou zákonitost. No, jak říkám, počítal jsem všecko, co mohlo mít jakoukoli souvislost s jejich pohyby, čekal jsem přece na nějakou odpověď. Dělaly dokonce komplikované evoluce. Kupříkladu druhou hodinu ty velké zpomalily tak, že se téměř zastavily, před každým větrníkem se postavil menší kotouč, rozjely se pomalu k nám, ale přiblížily se jen o kousek, snad o patnáct metrů, velký větrník za nimi, a znovu začaly opisovat kruhy, teď už byly dva — vnitřní, po němž kroužily čtyři velké a čtyři menší a vnější se zbytkem svislých kotoučů. Když už jsem si myslel, že bude nutné něco podniknout, abyste se mohli vrátit, utvořily najednou dlouhou řadu a vzdálily se, napřed po spirále a pak přímo na jih. „

„Kolik mohlo být hodin?“

„Několik minut po jedenácté.“

„To znamená, že jsme patrně potkali nějaké jiné,“ obrátil se Chemik. na Koordinátora.

„To není jisté. Mohly se někde zastavit.“

„Teď mluvte vy,“ řekl Fyzik.

„Ať mluví Doktor,“ řekl Koordinátor.

„Dobrá, tak…“

Doktor zhustil do několika minut celou historii výpravy a pokračoval:

„Nezapomeňte, že všecko, ať se tady děje cokoli, nám částečně připomíná různé věci známé ze Země, ale vždy pouze částečně — část,kaménků vždycky zůstává volných a nedá se do hlavolamu začlenit. To je velice charakteristické! Ty jejich mašiny se tady objevily jako stroje v bojovém šiku — třeba průzkumná hlídka, čelo armády, ale třeba počátek blokády? Jakoby od každého trošku, ale doopravdy — nic z toho, my nevíme, co vlastně. Ty hlinité jámy — přirozeně, byly hnusné — ale co vlastně znamenaly? Hroby? Vypadalo to tak. Pak — to sídliště, nebo jak to nazvat. To už bylo úplně neuvěřitelné! Příběh ze snu. No, a kostry? Muzeum? Jatky? Kaple? Výroba biologických exponátů? Vězení? Myslet můžete na všecko, dokonce i na koncentrační tábor! Ale nepotkali jsme tam nikoho, kdo by nás chtěl zadržet, nebo navázat s námi jakékoliv spojení — nic podobného! Snad to je to nejméně pochopitelné, aspoň pro mne. Civilizace planety je nepochybně vyspělá. Architektura technicky neobyčejně vysoko vyvinutá, stavba kopulí, jako jsou ty, které jsme viděli, to je jistě složitý problém! A vedle toho — kamenné sídliště, připomínající středověký hrad. Překvapivá směs civilizačních stupňů! Přitom musí mít dokonalou signalizační síť, když v tom svém městě zhasli světla doslovně minutu po našem příjezdu — a jeli jsme velice rychle a nikoho jsme cestou neviděli… Nepochybně jsou nadáni vysokou inteligencí, ale dav, který nás napadl, si počínal jako stádo ovcí, které zachvátila panika. Po nějaké organizaci ani stopy… Napřed jako by před námi utíkali, pak nás obklopili, smáčkli, vznikl nepopsatelný chaos, všecko, to bylo beze smyslu, přímo šílené! No, a tak je to se vším. Ono individuum, které jsme zabili, bylo oblečeno do jakési stříbřité fólie — tito byli nazí, sotva pár z nich mělo na sobě jakési zástěry pletené z trav, nebo cáry. Mrtvola v jámě měla trubičku zavedenou do výrůstku v kůži — a co je zvláštnější, měla oko, jako ten tvor, kterého vidíte, ale ostatní oči neměli, zato měli nos, nebo.opačně, když o tom přemýšlím, zmocňuje se mne obava, že ani ten, kterého jsme přivezli, nám moc nepomůže. Budeme se pochopitelně snažit domluvit se s ním, ale moc nevěřím, že se nám to podaří…“

„Celý doposud nasbíraný informační materiál musíme sepsat a nějak utřídit,“ poznamenal Kybernetik, „jinak se v něm utopíme. Musím říci… Doktor má určitě pravdu, ale… Ty kostry, byly to opravdu kostry? A ta historie se zástupem, který se napřed kolem vás shlukl a pak se dal na útěk…“