Doktor vstal, chytaje se lana. Kameru nesli všichni tři, opatrně, jako poklad.

„Myslíš, že se povedly?“ zeptal se Chemik Inženýra.

„Aspoň část. Kousek filmu může být přesvětlený. Přesvědčíme se o tom v raketě. Konec konců vždycky se sem můžeme vrátit.“

Naložili kameru, bubny a stativy do vozu a ještě jednou se vrátili na kraj srázu. Teprve teď si všimli, že se břeh jezera na východě příkře zvedá, a že krajina v pozadí přechází v rozervanou skalní hradbu, jejíž vrcholky byly ozářeny posledním růžovým svitem. Nad ní, v dálce, stoupal do blankytu s prvními hvězdami brunátný sloup dýmu — jeho hřibovitě vypouklý vrcholek zůstával chvíli nehybný a pak klesl za horskou bariéru, zmizel jim z očí.

„Aha, tak tam je to údolí!“ zvolal Chemik na Doktora. Opět se podívali dolů. Chorovody bílých a nazelenalých jisker se zvolna plazily různými směry po březích jezera, zahýbaly, slévaly se v nepravidelně se plazící praménky, místy hasly, objevovaly se jiné, větší, pozvolna se tam stmívalo a počet světélek rostl. Nad nimi klidně šumělo vysoké houští, úplně černé. Neradi se vraceli, tak krásný to byl pohled, odnášeli si. v očích obraz jezera s odrazem jasných mléčných hvězd. Když po jílovitém dně průseku přicházeli k vozu, zeptal se Doktor Chemika:

„Co jsi viděl?“

Ten se rozpačitě usmál.

„Nic. Nemyslil jsem vůbec na to, co vidím, snažil jsem se pouze po celou tu dobu, abych udržel ostrost, a Jindřich tak rychle přejížděl z jedné strany na druhou, že jsem se vůbec nemohl v ničem orientovat.“

„To nevadí,“ řekl Inženýr a opřel se o chladivý pancíř Ochránce, „dělali jsme dvě stě snímků za vteřinu, všecko co tam bylo, uvidíme, až se to vyvolá. A teď se vracíme!“

„Úplně idylická výprava,“ zabručel Inženýr. Vyšplhali nahoru, Inženýr obrátil obrazovky teleekranu dozadu a dal tam zpátečku. Nějakou dobu jeli vzhůru pozpátku, na jednom širším místě se otočili a rozjeli se už rychleji přímo na sever.

„Nebudeme se vracet stejnou cestou,“ řekl Inženýr, „přidělali bychom zbytečně nejméně o sto kilometrů navíc. Pokud to bude možné, pojedeme dál tím průsekem a za takové dvě hodinky můžeme být na místě.“

Cesta se vinula. Její spád byl méně prudký. Občas stěny křovin těsně svíraly Ochránce. Slyšeli, jak šlahouny bičují průhledné roubení věžičky. Na kolena Chemika nebo Doktora spadl čas od času hroznovitý trs listů. Jeden nerozpuklý kotrč pozvedl Doktor k nosu.a podivil se.

„Docela příjemně to voní,“ řekl.

Byli v báječné náladě. Hvězdami jiskřící nebe získávalo na plastičnosti a hloubce, had Mléčné dráhy doutnal v prostoru, závany větru pročesávaly křoviny se slabým šelestem, Ochránce se pohyboval měkce a vydával sotva slyšitelný zpěvný bzukot.

„Zajímavé, že na Edenu nejsou žádná chapadla,“ poznamenal Doktor. Ve všech knihách, které jsem kdy četl, je na jiných planetách vždycky plno chapadel, která se svíjejí a škrtí.“

„A obyvatelé planet mají šest prstů,“ dodal Chemik.

„Skoro vždycky šest. Nevíš náhodou proč?“

„Šest je mystické číslo,“ odpověděl Doktor. „Dvakrát tři je šest, a do třetice všeho dobrého i zlého.“

„Nech toho povídání, nebo ztratím směr,“ řekl Inženýr, který seděl výš. Nemohl se pořád odhodlat a rozsvítit světla, přestože už skoro nic neviděl, ale noc byla mimořádně krásná a věděl, že se tento dojem rozplyne, jakmile rozsvítí reflektory. Na radar se mu také nechtělo jet — napřed by musel zavřít věžičku. Sotva ještě viděl ruce na řízení, jenom ručičky a ciferníky na tabulkách před ním a doleji ve voze doutnaly bledě zeleným a růžovým svitem a střelky atomových ukazatelů se lehce chvěly oranžovými hvězdičkami.

„Můžeš navázat spojení s raketou?“ zeptal se Doktor.

„Ne,“ řekl Inženýr. „Tady není Heavisideova vrstva — vlastně je, ale je děravá jako řešeto. O spojení na krátkých vlnách není ani řeči a na postavení jiné vysílačky jsme neměli čas. Však víš.“

Zakrátko pásy zarachotily. Vůz se zakymácel, Inženýr na okamžik zapojil světla a spatřil, že jedou po kamenech, bílých, zaoblených, a že vysoko nad vegetací se rýsují fantastické útvary vápencových jehel. Jeli po vyprahlém dně úžlabiny.

To se mu nijak zvlášť nelíbilo, protože nevěděl, kam je ta cesta dovede, a tak srázné stěny by neztekl ani Ochránce. Jeli dál, kamení bylo víc a víc, vegetace, černá ve světlech reflektorů, už rostla v osamělých skupinkách. Cesta se kroutila, napřed vedla vzhůru, pak téměř po rovince, skály po jedné straně se snižovaly, konečně zmizely úplně, a oni se ocitli na mírně spadající loučce, orámované nahoře vápencovitými prahy; táhly se od nich štíhlé suťové kužely. Mezi balvany se při zemi plazily dlouhé, ve světle stříbřitě zelené zkroucené lodyhy.

Už asi čtvrt hodiny jeli se značnou severovýchodní odchylkou a bylo nutno vrátit se do správného směru. Ale nedovolovaly jim to vápencové strže, kolem nichž se Ochránce pohyboval.

„Přesto jsme měli štěstí,“ řekl z ničeho nic Chemik. „Mohli jsme třeba spadnout do jezera nebo narazit na skály. Pochybuji, že bychom se z toho dostali.“

„Máš pravdu,“ přitakal Inženýr a dodal: „Počkejte…“

Cestu jim zatarasovalo cosi kosmatého, jakási síť s dlouhými žíněnými střapci. Ochránce pomalu zajel k této překážce, uvázl v ní předkem, Inženýr lehce stiskl akcelerátor a podivná síť se s tichým drásavým zvukem protrhla a zmizela, vdeptána pásy do půdy. Světla zachytila ve tmě vysoké černé tvary, celý jejich les — jako zkamenělé vojsko v rozvinutém šiku — vynořil se před strojem, div nenajeli na špičatý podstavec. Rozsvítil se velký střední reflektor, olízl černý sloup a rozjel se po něm vzhůru…

Byla to socha v nadživotní velikosti, v níž — s jistou námahou — bylo možno poznat postavu dvojčáka, pouze jeho malé tělo zvětšené do obrovských rozměrů. Měl zkřížené, vzhůru zvednuté ruce, plochou, téměř vpadlou tvář s čtyřmi pravidelnými otvory, tedy jinou než tváře, které znali, a nakláněl se na stranu, jako kdyby se na ně díval shora čtyřnásobnými očními důlky.

Dojem byl tak silný, že dlouhou dobu nikdo nepromluvil, pak jazyk reflektoru opustil sochu, sklouzl vodorovně do temnoty, narážeje na ostatní podstavce, jedny vysoké a úzké, ostatní nízké, z nichž se zvedala těla černá, skvrnitá, tu a tam stálo torzo mléčně bílé, jako vyřezávané z kosti; tváře soch měly — vesměs — čtyři oči, některé byly podivně deformované, jakoby oteklé, s obrovským válcem čela; snad dvě stě metrů od místa, kde se Ochránce zastavil, táhla se hradba, vyčnívaly z ní rozložené, spletené nebo zkřížené ruce v nadživotní velikosti — všecky jako by ukazovaly různé body hvězdného nebe.

„To je… něco jako hřbitov,“ řekl Chemik a snížil hlas do šepotu.

Doktor už vylézal na zadní pancíř, Chemik spěchal za ním. Inženýr obrátil kužel reflektoru na druhou stranu, tam, kde se před tím tyčila vápencová bariéra. Místo ní uviděl řídkou alej plastik, se sochařskou prací jakoby smazanou, smytou. Byla to zavilá spleť tvarů, v nichž se zrak bezmocně ztrácel, užuž se zdálo, že rozeznává něco známého, a opět se celek vymykal chápání. Chemik a Doktor kráčeli pomalu mezi sochami, Inženýr jim svítil z věžičky. Už delší dobu se mu zdálo, že slyší vzdálený, plačtivý jekot, ale protože byl uchvácen neobvyklou podívanou, nevěnoval pozornost těm zvukům, tak slabým a nezřetelným, že si ani nedovedl uvědomit, odkud přicházejí.

Reflektor přejel nad hlavami jdoucích a vytrhoval ze tmy další a další postavy. Vtom se docela nablízku ozval jedovatý sykot, mezi řadou soch se vyvalily pomalu se rozplývající šedé kotouče a skrz ně prchalo poskakující stádo dvojčáků, s táhlým jekotem, kašláním a kvílením. Jakési cáry, hadry vlály nad nimi, když se hnali hlava nehlava, šťouchajíce do sebe a srážejíce se.

Inženýr dopadl na sedátko, uchopil páku, chtěl jet ke svým — to byla jeho první myšlenka. O sto kroků dále, na konci zarostlé aleje viděl — bledé ve světle — tváře Doktora a Chemika, kteří ohromeně pozorovali utíkající postavy, nemohl se však hnout, protože prchající vůbec nedbali obrovského stroje, přebíhali těsně před ním, několik velkých těl padlo. Ohlušující sykot byl už docela blízko, zdálo se, že vychází z podzemí.