Mezi nejbližšími podstavci soch, osvětlených reflektory Ochránce, vyklouzl pružný, několik centimetrů nad zemí se plazící otvor hadice, z níž tryskal proud pěny vařící ve vzduchu. Stříkaje na zem, začínal se rychle vypařovat a zahaloval své okolí šedavým oparem.

Když první vlna šedé mlhy ovanula věžičku, měl Inženýr pocit, jako by mu tisíc bodců drásalo plíce. Oslněný, s proudy slz řinoucích se mu po tvářích, vyrazil dutý křik. Polozadušený, sténaje strašlivou bolestí, sešlápl divoce akcelerátor. Ochránce skočil kupředu jako vypálený z katapultu. Skácel černou sochu, v okamžiku se, na ni vydrápal a převalil se se strašlivým vytím přes ni. Inženýr nemohl dýchat. Nesnesitelná bolest ho lámala vejpůl, ale nezavíral věžičku, věděl, že napřed musí vzít dovnitř ty dva, jel tedy dál, oslněnýma očima sotva viděl sochy, s rachotem se řítící, přes něž se Ochránce hnal, vzduch byl čím dál čistší, spíše zaslechl, než zahlédl, jak Chemik a Doktor vyskakují z křoví a derou se na pancíř, chtěl vykřiknout „nastupte“, ale jedině chroptění se mu vydralo. ze spáleného hrdla. Ostatní, dusíce se kašlem, skočili dovnitř. Poslepu škubl pákou, kovová kopule se nad nimi zavřela, ale mlha drásající hrdlo se ještě převalovala uvnitř. Sténal, zbytkem sil ještě zápasil s rukojetí ocelového přívodu, kyslík až zahučel; když najednou pod vysokým tlakem vyrazil z reduktoru, ucítil na tváři jeho náraz. Plyn byl tak stlačený, že se mu zdálo, jako kdyby dostal ránu pěstí mezi oči.

Nedbal na to, ponořen do životodárného proudu, druzí dva se mu naklonili přes rameno a dýchali z plných plic.

Filtry pracovaly, kyslík vytlačoval jedovatou mlhu, vrátil se jim zrak. Ještě stále těžce oddychujíce, cítili pronikavou bolest v prsou, každý doušek vzduchu jako by jim stékal po otevřených ranách průdušnice, ale tento pocit mizel; od zavření věže uplynulo sotva několik desítek vteřin, když Inženýr už zase jasně viděl. Zapjal obrazovku.

Mezi základnami trojúhelníkovitých podstavců, na postranní cestičce, do které nedojel, škubalo sebou ještě několik povalených těl, většina už se vůbec nehýbala, pomíchané ručičky, malá tělíčka, hlavy hned mizely, hned se objevovaly za pomalu se valícími šedými kotouči.

Inženýr zapojil vnější poslech — čím dál slabší a vzdálenější pokašlávání, vytí, zezadu něco zadusalo, sbor drásavých, sípavých hlasů ještě jednou zakvílel kdesi u spletených bílých soch, ale nic tam nebylo vidět, pouze jednolité vlnění šedé mlhy. Inženýr se přesvědčil, že je věžička hermeticky uzavřena, a se zaťatými zuby pohnul směrovými pákami; Ochránce se pomalu otáčel na místě, pásy skřípaly po úlomcích kamene, tři kužele reflektorů se pokoušely prorazit mračnem, rozjel se kolem rozbitých soch, hledaje ten syčící otvor podle pěny vytryskující nahoru a na strany, vytušil, kde je, asi o deset metrů dál třaslavá vlna dýmu již zaplavovala zvednuté ruce další sochy.

„Ne!“ vykřikl Doktor, „nestřílej! Mohou tam být živí!“

Už bylo pozdě. Obrazovka na zlomek vteřiny zčernala, Ochránce nadskočil, jako by byl vymrštěn obrovskou pěstí, a se strašlivým zaskřípěním dopadl na zem, řídící a směrové vlny sotva vylétly z hrotu vysílače, vmontovaného v čenichu, a sotva urazily dráhu několik desítek metrů, již zasáhly to, co chrlilo syčící pěnu, a výboj antiprotonů se spojil s rovnovážným množstvím hmoty.

Když se obrazovka rozzářila, zel mezi daleko široko rozmetanými zbytky podstavců ohnivý kráter.

Inženýr se na něj ani nedíval. Napínal zrak a snažil se zjistit, co se stalo se zbytkem té hadice a kde zmizela. Ještě jednou obrátil Ochránce na místě o devadesát stupňů a pomalu se rozjel podél soch sražených tlakovou vlnou. Šedé mlhy bylo čím dál méně. Projeli okolo tří čtyř ležících, hadry pokrytých těl, Inženýr přibrzdil levý pás, aby nepřejel nejbližší. Velká, nehybná hmota se rýsovala ve tmě o něco níž. Otevírala se tam podlouhlá mýtinka a na jejím konci se ve světlech stříbrně zaleskly postavy prchající do houští, místo malých trupů měly podivně dlouhé, úzké krunýře, nebo helmy, po stranách zploštělé, nahoře zakončené jakýmsi zobcem.

Něco dutě narazilo na předek Ochránce, obrazovka se zatměla a opět se rozjasnila. Levé světlo zhaslo.

Inženýr přejel po tmavém okraji hájku druhým, ústředním světlem, vylovil mezi větvemi četné stříbrné záblesky, za nimiž začalo cosi vířit čím dál rychleji — větve se rozletěly na všecky strany, pršely celé kusy rozsekaných keřů a velká rotující hmota, ve světle reflektorů rozemílajíc vzduch, vyrazila stranou. Inženýr zamířil čenich do středu nejprudší rotace a sešlápl pedál. Duté, mohutné „Umpff!“ otřáslo věžičkou. Sotva se obrazovka rozzářila, obrátil věžičku stranou.

Vypadalo to skoro, jako kdyby vyšlo slunce. Stál téměř uprostřed paloučku. Níž, tam, kde před tím byl hájek, se pětina obzoru změnila v bílé moře ohně. Hvězdy zmizely, vzduch se horečně chvěl. Na pozadí této stěny, kypré dýmem, pohybovala se k němu baňatá, ohnivými blesky sršící koule. Neslyšel nic než hukot požáru. Ochránce vypadal jako drobeček přimáčknutý k zemi ve srovnání s tou obrovskou masou, která začala rotovat ještě rychleji, změnila se ve vír vysoký jako vzdušná hora, proťatý uprostřed černavým hádkem — už jej měl v kříži zaměřovacího přístroje, když v pozadí, o několik set kroků dále, spatřil září požáru osvětlené, bledé postavy prchajících.

„Držte se!“ zařval, s pocitem, že se mu do hrtanu vbíjejí hřebíky.

Pekelné zaskřípění, otřes, praskot, srazili se.

Vteřinu se mu zdálo, že věžička na něho padá. Ochránce celý zasténal, zazvučel všemi tlumiči, pancíř zaduněl jako zvon, ozvala se rána, jako kdyby pukl. Obrazovka na okamžik zčernala a zase se rozsvětlila. Rachot neustával, jako kdyby sto pekelných kladiv zuřivě bušilo na horní dvířka. Ohlušující rachot slábl, nárazy byly čím dál pomalejší, hranaté rameno ještě několikrát proťalo se svistotem vzduch, vtom po pancíři sklouzl dutý, táhlý lomoz řítícího se železa a několik ramen, lenivě smršťujících pavoukovité články a znovu je narovnávajících, dopadlo před hlavu Ochránce. Jedno ještě bušilo rytmicky do pancíře, jako by ho hladilo, ten pohyb byl už sotva viditelný, konečně ustal. Inženýr se pokusil hnout se z místa, ale páky udělaly pouze malou část obratu a se skřípotem uvázly. Zařadil zpáteční rychlost. Teď to šlo. Pomalu, zatáčeje se, rozrývaje zemi troskami, které vlekl, plazil se Ochránce jako rak; najednou to povolilo, kov zařinčel a vysvobozený stroj prudce skočil dozadu.

Proti ohnivé stěně háje, ještě stále hořícího, vypadal vrak jako třicetimetrový rozšlápnutý pavouk. Jeden pahýl ramene ještě horečně kopal do země. Mezi končetinovitými, dlouhými rameny se klenula rohatá báň, teď otevřená; vyskakovaly z ní stříbrné postavy.

Přesvědčil se mechanicky, nemá-li nikoho na linii ohně, a sešlápl pedál.

Zadunělo to. Nové slunce rozdrásalo mýtinku. S vytím a hvízdotem se úlomky vraku rozlétaly na všecky strany, uprostřed vyrazil sloup vařící hlíny, písku, zuhelnatělých, jako sláma lehkých vloček sazí.

Inženýr pocítil náhlou nevolnost. Pochopil, že ještě okamžik, a zvedne se mu žaludek:. Ledový pot mu stékal po šiji, zaplavoval tvář jako voda. Ruku, jako ochrnutou, kladl na páky, když zaslechl Doktorův křik:

„Obrať, slyšíš, obrať!“

Z hořící prohlubně vyrážel dým, zespodu rudě ozářený, jako kdyby se tam, kde před tím stál lesík, otevřel vulkán a vařící láva dále stékala po úbočích, rozněcujíc plameny ve zbytcích skácené, zmačkané houštiny.

„Já přece obracím,“ řekl Inženýr. „Obracím…“

Ale nehýbal se. Kapky potu mu dál stékaly po tváři. „Co je ti?“ uslyšel Doktorův hlas jako z velké dálky. Spatřil nad sebou jeho tvář. Zavrtěl hlavou, otevřel široce oči.

„Co? Ne, nic,“ vyblábolil. Doktor se protáhl zase zpět. Inženýr zapnul motor. Ochránce sebou trhl, otočil se na místě — neslyšeli nic, všecky zvuky pohlcoval obrovský, jako oceán hučící požár — a začal se plazit vzhůru, toutéž cestou, kterou sem sjel. Jediný reflektor — střední ztratili při srážce — znovu ukazoval sochy, povalené na zem, smíšené s mrtvými těly. Jedny i druhé pokrýval kovový, šedý nálet. Projeli mezi úlomky dvou bílých soch a odbočili na sever. Ochránce, jako loď spouštěná na vodu, rozťal a odhodil na strany houštinu chrupající pod pásy, několik bledých postav panicky uskočilo z dosahu světla, jeli dál s rostoucí rychlostí, vozem to zmítalo na hrbolech. Inženýr těžce dýchal, čím dál pevněji svíral čelisti, aby neomdlel, ještě pořád měl před očima kroužící vločky sazí — všecko, co zbylo z vyskakujících stříbrných postav. Otvíral široce oči. Ve světle se žlutě mihla hlína, nakloněný, zaoblený svah. Ochránce zvedl hlavu vzhůru a dral se nahoru, pružné větve šlehaly pancíř, pásy skřípaly na čemsi neviditelném; pohybovali se stále rychleji, hned nahoru, hned dolů, terén byl zbrázděn malými údolíčky, přejížděli přes točité příkopy, káceli dřevité, propletené porosty, stroj projel jako beran přes hájek pavoukovitých stromů, jejich trnité zadečky bombardovaly pancéř bezmocnými měkkými nárazy, pronikavý byl chřestot a sykot drcených lodyh a větví. Na zadních obrazovkách ještě planula záře požáru. Pomalu hasla — nakonec se všude rozhostila stejná tma.