Za hodinu už se řítili rovinou. Noc byla černá, plná hvězd, čím dál řidší skupiny keřů se míhaly kolem rovnoměrně vyjícího stroje, konečně zmizely poslední a nebylo už nic než dlouhé, mírné duny; vypadaly, jako by ve světle reflektorů ožívaly, vlnily se, Ochránce je ztekl s dravostí, jako by chtěl vylétnout do vzduchu, sedátka se měkce kolébala, skřípot pásů připomínal úporné svištění vrtáku, zarývajícího se do kovu, ručičky číselníků svítily růžově, oranžově, zeleně. Inženýr s obličejem u obrazovky hledal světélko rakety.

Skutečnost, předtím samozřejmou, že totiž vyrazili, aniž si zajistili rádiové spojení, pokládal teď za šílenství; pospíchali, jako kdyby ještě ta jedna či dvě hodiny potřebné k postavení druhého vysílače měly nesmírnou cenu. Když už si byl téměř jist, že místo přistání ve tmě minul a že jede dál k severu, spatřil raketu — či spíš podivně rozplývavou, světelnou bublinu. Ochránce jel stále pomaleji, v jeho jediném reflektoru zableskly mírně nakloněné stěny stříbrem a ohněm.

Pohled byl nezvyklý — když se majáková lampa rozžíhala, mnohapatrová, na vrcholku neuzavřená kopule rozsévala kolem sebe příval duh, v mohutných sklovitých pletencích, zmnohonásobené světlo do dálky ozařovalo písčiny.

Proto Inženýr nechtěl střílet, zamířil tupý, pancéřový předek vozidla na místo, kde si před tím prorazil cestu — ale zrcadlová hradba zaplavila z obou stran průrvu, zarostla ji. Jedinou stopou průchodu byl už jen blok písku proměněného v strusku na úpatí stavby.

Plnou rychlostí narážel ochránce jako beran do hradby celou vahou svých šestnácti tun, až pancéř zasténal.

Stěna nepovolila.

„Inženýr pomalu couvl na dvě stě metrů, zacílil nitky zaměřovače co nejníže a v okamžiku, kdy světelná báň vyskočila ze tmy, rychle sešlápl pedál.

Nečekaje, až otvor s vařícími okraji vychladne, vyrazil; věžička zavadila vrcholkem, ale látka změklá žárem se poddala, jednooký Ochránce nahlédl do prázdného kruhového otvoru a s tichnoucím bzukotem zajel k raketě.

Přivítal je pouze Černý, který ostatně rychle zmizel. Následovalo nutné zdržení, museli očistit pancéř od radioaktivního nánosu, prozkoumat frekvenci impulsů v okolí a teprve pak mohli opustit těsný vnitřek stroje.

Lampa zazářila. Koordinátor, který jako první vyšel z tunelu, změřil si jediným pohledem předek Ochránce pokrytý černými skvrnami, jamky na místě dvou reflektorů, bledé, vpadlé tváře vracejících se a řekl:

„Došlo k boji.“

„Ano,“ odpověděl Doktor.

„Sejděte dolů. Ještě je 0,9 rentgenů na minutu. Černý zůstane tady.“

Nikdo už nepromluvil. Sestupovali tunelem, Inženýr si všiml druhého, menšího automatu, který spojoval dráty v chodbě do strojovny, ale ani se u něho nezastavil. V knihovně hořela světla, na malém stolku ležely hliníkové talíře a příbory, uprostřed stála láhev vína. Koordinátor řekl stoje:

„Měla to být taková — slavnost, protože automaty zkontrolovaly gravimetrické řízení — je celé… Hlavní reaktor běží naprázdno. Jakmile raketu vztyčíme, budeme moci odstartovat. Teď mluvte.“

Chvíli bylo ticho, Doktor pohlédl na Inženýra, najednou pochopil a promluvil:

„Měl jsi pravdu. Na západ se skutečně táhne poušť. Urazili jsme — velkým obloukem — téměř dvě stě kilometrů jihozápadním směrem.“

Vylíčil, jak dojeli k osídlené rovině u jezera a nafilmovali ji, a jak při návratu narazili ve tmě na místo s mnoha sochami — a tu zaváhal.

„Vypadalo to skutečně jako pohřebiště nebo jako posvátný háj. To, co se dělo potom, lze těžko vylíčit, protože nemám jistotu, co to znamenalo — stará písnička, tu již znáte. Zástup dvojčáků panicky prchal, vypadalo to, jako kdyby se ukryli a byli vyplašeni nebo zahnáni mezi ty „náhrobky“ — při razii. Říkám, že to tak vypadalo — víc nevím. Několik set metrů níž, protože se to odehrálo na svahu, stál nevelký lesík, a tam se schovávali ostatní dvojčáci, podobní tomu stříbrnému, kterého jsme zabili. Za nimi stála — možná zamaskována — jedna z těch rotujících mašin — velký větrník. Ale to jsme tenkrát ještě nevěděli — ani to, že ti schovaní v lesíku vedli těsně nad zemí pružnou hadici, jakousi dmuchavku, z níž pod tlakem tryskala jedovatá látka, pěna, měnící se v mlhu nebo v plyn. Možná, že budeme moci provést chemický rozbor, protože se jistě usadila na filtrech, pravda?“ obrátil se na Inženýra, který přikývl.

„Já a Chemik jsme vystoupili, abychom si ty sochy prohlédli. Věžička byla otevřená — div nás to nezadusilo, ale ještě horší to bylo s Jindřichem, ta první vlna plynu zavalila Ochránce. Když jsme se dostali dovnitř a pročistili věžičku kyslíkem, vypálil Jindřich do přívodu, či spíš do místa, kde jej předtím bylo vidět, protože jsme už byli zahaleni hustým mrakem.“

„Antihmotou?“ zeptal se v tichu Koordinátor.

„Ano.“

„Nemohls užít malého paprskometu?“

„Mohl, ale neužil.“

„Byli jsme všichni…“ Doktor chvíli hledal slovo, „pobouřeni. Viděli jsme zabité. Tito dvojčáci nebyli nazí. Měli na sobě jakési hadry, zdálo se nám, že roztrhané, snad v boji, ale tím si nejsem jist. Před našima očima zahynuli všichni nebo skoro všichni. Předtím jsme se sami div neotrávili. Tak to bylo. Pak se Jindřich pokoušel nalézt zbytek potrubí, jestli si dobře vzpomínám. Ano?“

Inženýr přikývl.

„Sjeli jsme dolů, do lesíka, uviděli jsme ty — stříbrné. Měli na sobě jakési masky. Předpokládám, že filtrovaly vzduch. Ostřelovali nás, nevím čím — přišli jsme o reflektor. Zároveň vyrazil ten velký větrník. Chtěl na nás zaútočit z boku. V každém případě vyjel z křovin. Tu — Jindřich vypálil salvu.“

„Na lesík?“

„Ano.“

„Do těch — stříbrných?“

„Ano.“

„A do větrníku?“

„Ne. On na nás najel a rozbil se o Ochránce. Vznikl pochopitelně požár — vegetace vyschla termickým nárazem v okamžiku exploze a pak hořela jako papír.“

„Pokoušeli se o protiútok?“

„Ne.“

„Pronásledovali vás?“

„Ne, nevím. Asi ne. Rotující kotouče by nás patrně byly mohly dostihnout.“

„V tom terénu — ne. Je tam množství údolíček, úvozů, strží, něco jako pozemská jura, vápencové skalky, prahy, sutiska,“ vysvětloval Inženýr.

„Aha. A pak jste jeli rovnou sem?“

„Vlastně ano, až na to, že jsme zajeli moc východně.“ Několik vteřin seděli potichu. Koordinátor zvedl hlavu.

„Pobili jste jich moc?“

Doktor pohlédl na Inženýra, ale když viděl, že nemá v úmyslu odpovědět, řekl:

„Bylo tma. Oni — se schovávali v houštinách. Řekl bych… viděl jsem nejméně dvacet stříbrných záblesků najednou. Ale v pozadí — ve vzdálenějších podrostech ještě něco probleskovalo. Mohlo jich být víc.“

„Ti, co po vás stříleli — byli to určitě dvojčáci? Nic jiného?“

Doktor zaváhal.

„Říkal jsem, že na malých trupech měli jakési — krunýře, helmy. Ale pokud mohu soudit podle tvarů, velikosti, způsobu pohybu, byli to dvojčáci.“

„Čím vás ostřelovali?“

Doktor mlčel.

„Střely byly pravděpodobně nekovové,“ řekl Inženýr: „Odhaduji to pochopitelně spíš citem, místo zásahu jsem nezkoumal, ani neprohlížel. Malá průraznost, to byl můj dojem.“

„Opravdu, nevelká,“ souhlasil s ním Fyzik. „Reflektory, letmo jsem je prohlédl, jsou spíš vmáčknuty, než prostřeleny.“

„Jeden se rozbil při srážce s větrníkem,“ vysvětlil Chemik.

„A teď ty sochy — jak vypadaly?“ zeptal se Koordinátor. Doktor se je pokoušel popsat, jak dovedl. Když přišla řada na bílé sochy, odmlčel se a po chvíli dodal s unaveným úsměvem:

„Tady už se bohužel zase můžeme dorozumívat jenom posuňky…“

„Čtyři oči? Čelo zvlášť klenuté?“ opakoval Koordinátor pomalu.

„Ano.“

„Z čeho byly ty sochy? Kámen? Kov? Odlitky?“

„Nemohu říci. Odlitky jistě ne. Velikost byla nadživotní, jde-li ti o to. A také určitá deformace, změna proporcí. Snaha…“ zaváhal.