Přitom je nutné chápat, že chápání světa je svého druhu "rubikova kostka" v psychice každého člověka, ale na rozdíl od hračky – vybavená samolikvidátorem a napojená na vnější prostředky likvidace svého nositele. V důsledku toho, úmyslné nebo neúmyslné odklonění se od ideálně nejlepšího chápání světa představuje nebezpečí jak pro ty, kdo se odklání, tak i pro okolí a potomky, pokud ti nejsou schopni úklony identifikovat a odstranit.

S otázkou o nejlepším chápání světa je spojená otázka o souladu umlčení[36] a ohlášení. Žádný informační systém (a stejně tak informační proces) nemůže být sestrojen výlučně na informaci, zaváděnou do něj po ohlášení. Vždy je v něm přítomna nějaká doprovodná informace, zaváděná po umlčení[37].

"Ohlášení" jsou především jazykové prostředky a s nimi bezprostředně spojené obrazy. To znamená, "ohlášení" představují povrchní[38] vrstvu chápání libovolné otázky a jeho vazeb s informačním pozadím.

V psychice člověka je sama otázka a její informační pozadí jeho subjektivními obraznými představami o Objektivní realitě. Ve vztahu k jazykovým prostředkům představují kompletní množinu "umlčení" k dané otázce.

Při tvorbě popisu v "ohlášení" získávájí určité obrazy a jejich skupiny z množiny všech obrazů, představující vnímání světa,  určité vazby s jazykovými prostředky "ohlášení".

Popis nějaké otázky v "ohlášení" může být různé obecnosti: od neartikulovaných zvuků do mnohosvazkového traktátu, který vzdoruje dokončení, protože každá konkrétní otázka je spojena s informačním pozadím, tvořeným množstvím dalších otázek, a v sobě samé obsahuje množství aspektů, které jsou propojeny jak mezi sebou, tak s informačním pozadím; zdetailňovat "popis v ohlášeních" samotné otázky a jeho informačního pozadí je možné donekonečna:  „Kdyby bylo moře inkoustem ke psaní slov Pána mého, bylo by  moře vyčerpáno dříve, než by se spotřebovala slova Pána mého, i kdybychom inkoustem učinili ještě jedno podobné jemu.“ (Korán, súra 18:109)

Subjekt sám volky (vědomě) nebo nevolky (pod vedením algoritmiky nevědomých úrovní psychiky) ohraničuje objem opisu v "ohlášeních". V drtivé většině případů proces formování popisu v "ohlášeních" není doprovázen krachem nebo přetvořením toho vnímání světa, které subjekt vyjadřuje ve svém popisu něčeho jazykovými prostředky. Podobně, v závislosti na vybraném objemu "popisu v ohlášeních", se do povrchní vrstvy chápání dostávají ve větší nebo menší míře podrobnosti větší nebo menší oblasti vnímání světa, zůstávájící samy sebou nehledě na objem a tématické spektrum "popisu v ohlášení".

Ale samotné úkoly a okolnosti jejich řešení dostatečně často vyžadují, aby v ohlášeních byla vyjádřena informace, dosud ponechána v umlčení. Pokud je s chápáním světa všechno v pořádku, odkrytí předchozích umlčení není doprovázeno negací předchozích ohlášení. To probíhá v důsledku toho, že svou podstatou jeden a tentýž systém obrazných představ o Objektivní realitě – vnímání světa, informace v umlčeních – leží i v základě relativně krátkého, i v základě detailnějšího "popisu v ohlášeních" určité problematiky.

Pokud je identifikována neslučitelnost předchozích ohlášení a nově odkrytých umlčení, je to důvod pro to:

•   přebudování systému obrazných představ o Objektivní realitě;

•   přehodnotit "slovní zásobu" a osobní gramatiku používání odpovídajících jazykových prostředků;

•   přehodnotit objevené navzájem neslučitelné pojmy a dohady jako definici vzájemného souladu komponent vnímání světa a jazykových prostředků.

•   a tím změnit dosavadní chápání světa.

Zdali se v tomto procesu vnitřní světonázorový konflikt subjektu vyřeší ve prospěch předchozích ohlášení nebo nově odkrytých umlčení, záleží na povaze objeveného konfliktu "umlčení-ohlášení" a morálně podmíněné algoritmice řešení konfliktů takového druhu v psychice subjektu.

Odmítnutí řešení konfliktů "umlčení-ohlášení" takového druhu nezávisle na příčinách a motivacích (ne vždy souhlasí) způsobuje růst kaleidoskopičnosti procesně-obrazného a diskrétně-logického myšlení, což může skončit schizofrenií a samolikvidací subjektu.

V souladu s řečeným ve vsuvkách 1 a 2, imitačně-provokační činnosti v oblasti šíření různých modifikací davo-"elitárních" koncepcí pod patronátem jazykových prostředků, ve kterých se vyjadřuje Koncepce sociální bezpečnosti  v Bohoděržaví, je činnost, představující nebezpečí, především pro imitátory; tím více – pro imitátory, kteří si imitačně-provokační charakter své činnosti uvědomují[39].

V modifikacích davo-"elitárních" koncepcí se na jejich propagandisty nakládá mise programování algoritmiky individuální a kolektivní psychiky ve společnosti. Tento proces programování algoritmiky individuální a kolektivní psychiky podporuje princip "každý podle míry svého chápání pracuje na sebe, a podle míry nechápání na toho, kdo chápe více". V důsledku toho se při propagandě davo-"elitárních" koncepcí mnohé zavádí do psychiky obelhávané „pastvy“ mimo jejich vědomí na základě negace ohlášení umlčeními; na osnově vzájemně neslučitelných ohlášení, které se navrhují přijmout současně v roli údajně pravdivých, což degraduje mozaikovost vnímání a chápání světa, degraduje a blokuje rozum i svědomí, odvádí pryč od víry (důvěry) Bohu.

Rozšíření Koncepce sociální bezpečnosti do života znamená dovést ji do chápání živých lidí, z nichž každý se ukazuje nositelem nejen určitého vnímání a chápání světa, ale i osobnostní kultury udržení (a zvyšování) vnímání a chápání světa v práceschopném stavu (ve vztahu k jeho životním potřebám).

Dovedení chování lidí, tvořících společnost, do řečiště  Koncepce sociální bezpečnosti není záležitost funkcionářů-propagandistů, ale vyjádření cílevědomé vůle, snahy a samodisciplíny těch lidí, kteří chápou a souhlasí s KSB. To je principiální rozdíl KSB od všech modifikací davo-"elitárních" koncepcí, ve kterých se na funkcionáře vkládá úkol zabezpečení dobrovolného-nedobrovolného chování jejich "pastvy" v souladu s normami koncepce.

Oblast samodisciplíny, vyjadřující vnímání a chápání světa jednoho člověka, nemůže být oblastí imitačně-provokační činnosti jiného člověka. Je absolutně ochráněna od vniknutí provokatérů-imitátorů, kteří mohou jen obnažit vlastní nechápání KSB, pramenící z nesouladu jejich skutečného vnímání světa s obsahem KSB a jazykovými prostředky, ve kterých je vyjádřena; mohou obnažit něčí nedostatečnou samodisciplínu a tím zároveň přinést užitek stoupencům KSB; nebo mohou více či méně úspěšně nutit k zřeknutí se konceptuální samodisciplíny a podřízení se jimi zaváděné vykonavatelsko-donašečské disciplíně jimi organizované struktury, a tím demostrovat svou imitačně-provokační podstatu.

Kromě toho, rozprostranění KSB ve společnosti má i další zvláštnost, odlišující jí od modifikací davově-"elitárních" koncepcí ve společnosti. Lidé se navzájem odlišují osobitostmi vnímání a chápání světa každého z nich, v důsledku čehož dokonce jedny a tytéž prohlášení všichni chápou (byť jen zčásti) svým jedinečným způsobem.

V důsledku toho "lokace" nevyhnutelné hranice "ohlášení-umlčení", nutné pro to, aby prezentátora KSB pochopilo publikum, ke kterému se právě obrací, se neurčuje prezentátorem, jeho záměry co sdělit, a co nechat „samo sebou“ rozumějící se, ale publikem, se kterým pracuje, jehož náladu a úroveň vnímání a chápání světa musí vycítit. Pokud je schopen vycítit náladu a úroveň chápání světa publika, může správně určit nutnou hranici vyřčené-nevyřčené, garantující vzájemné chápání.