Inženýr stiskl páčku. Ihned se rozsvítily kotouče dvou ukazatelů a na nejvyšším „hmyzím oku“, ve skutečnosti malé katodové obrazovce, zazářila malá červená stužka, která začala pomalu kmitat.
„Nyní běží reaktor naprázdno. Když zapneme motory, odstraníme touto pákou ochranné kadmiové filtry.“ Inženýr položil ruku na velkou černou rukověť. „V tom okamžiku se mnohasetmilionkrát zvětší množství volných neutronů v reaktoru a výroba communia se urychlí. Co následuje? Čerpadla vsají atomy communia do následující komory, která je na plánu označena názvem «POLE», protože je v ní elektromagnet, který vytváří magnetické pole. Pole musí být velmi silné, proto elektromagnet váží více než 400 tun, to jest více než šestinu váhy celé rakety. Jak jistě víte, vzniká v elektromagnetu teplota, při níž se communium vznítí. Mezi póly elektromagnetu se utváří koule rozžhavených plynů. Je to zkrátka malé umělé slunce, které se otáčí v magnetickém poli a vystřeluje proud částic, pohybujících se rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu. Kdyby nebylo magnetického pole, částice štěpených atomů by nevyletovaly jen tryskami, nýbrž rozptylovaly by se všemi směry. V minulosti vznikala ve velmi velkých reaktorech, v tak zvaných "uranových pecích", tak obrovská množství neutronů, že bylo třeba utvořit pásmo v okruhu několika desítek metrů, kam nesměli lidé vkročit, a všechny práce u milíře byly řízeny zpoza silných ochranných zdí. Dnes, kdy můžeme deuterony libovolně usměrňovat, patří to všechno minulosti a zůstaly jen ty neobyčejně silné zdi, jako je ta, pod níž jsme sem přijeli. Teď je vám jasné, že ten dvoumetrový ochranný filtr mezi prostorami s motory a obytnou částí rakety nemá vlastně příliš velký význam. Kdyby znenadání magnetické pole zaniklo, zaplavil by vnitřek rakety příval rychlých částic o takové intensitě, že by v tom případě žádný filtr nepomohl. Uvedu vám příklad, který vám objasní to, co jsem právě řekl. Přibližuji-li obličej k plameni, mohu se chránit před spálením tím, že budu silně dmýchat do plamene a odhánět od sebe rozpálené plyny. V raketě má více méně podobnou funkci elektromagnet, který usměrňuje proud částic do trysek. Tak vzniká hnací síla. Ještě se musím zmínit o letu. Celá astronautika se vlastně skládá ze dvou základních kapitol. První — start a přistání, druhá — vlastní let ve vzduchoprázdnu. Ani jedno, ani druhé není věc nijak jednoduchá. Kdybych uvedl stroj do chodu tím, že bych tuto páku přesunul až na konec, rozběhl by se motor plnou silou… to znamená, že by vyvinul výkon 30 700 000 koňských sil. Není to ovšem možno udělat… protože všichni lidé, kteří jsou právě v raketě, byli by na místě mrtvi.“
„Proč?“
„Raketa startující tak obrovskou rychlostí dosáhla by ve vteřině zrychlení, které je přibližně 57 krát větší než zemské. Zemské zrychlení je síla, jakou Země přitahuje všechny předměty na svém povrchu. Člověk vystavený dvojnásobnému zrychlení váží jakoby dvakrát více než obyčejně, při trojnásobném zrychlení třikrát a tak dále. Podívejte se na tento velký ciferník. Jeho stupnice je označena v jednotkách «g», to znamená v jednotkách zrychlení. Ukazuje, jaké zrychlení má raketa. Stupnice, jak vidíte, končí 50 g. U 6 g je červené znaménko a u 9 g dvě. Člověk může být po nějakou dobu vystaven zrychlení přibližně 4 g, asi půl hodiny zrychlení 7 g. 20 g je možno vydržet jen několik desítek vteřin. Ale zrychlení 57 g by jako lis rozdrtilo všechny, kdo jsou v raketě. Raketa tedy nemůže při startu dosáhnout většího zrychlení než 6–7 g, a proto je na tomto místě na ciferníku červené znaménko. Ostatně tato pojistka ani nedovoluje vyvinout větší zrychlení. Ale za určitých okolností je možno pojistku odstranit.“
„A proč?“
„Protože raketu je možno vystřelit úplně bez posádky, jak jsme to dělali při prvních pokusných letech. Pak není žádné omezení a je možno spustit motory naplno. Totéž platí o brždění. I tehdy vzniká zrychlení, ale opačného směru. Snadno si to představíte. Vzpomeňte si, co se stane, když sedíte ve vlaku, který se dá najednou do pohybu; cítíte, že to s vámi trhne zpět, a když vlak brzdí, trhne to s vámi opačným směrem. Rychlost při startu nemůže překročit určitou mez ještě z jiného důvodu. Raketa, přestože je tak pevná, mohla by se vznítit a shořet, kdyby se zahřála třením o atmosféru. Uvědomte si, že raketa letící normální cestovní rychlostí předhonila by lehko dělovou kouli. Při rychlostech větších než zvuk, jakých při tom dosahuje, je odpor vzduchu nesmírný. Používali jsme různých způsobů, abychom jej zmenšili. Kosmokrator má kolem špičky otvory, z nichž v době, kdy proráží atmosféru, prýští pod tlakem vodík. Mezi povrchem rakety a atmosférou se tvoří tenounká vrstvička, pohybující se poloviční rychlostí než letadlo. Je to tak zvaná fáze střední rychlosti. To má za následek, že teplota pláště nepřesahuje 1 000 stupňů. To je snesitelné při našich chladicích zařízeních. Kdyby však teplota z jakýchkoli důvodů dále stoupala, snižuje jiný automat tlak tryskových plynů tím, že přibrzďuje chod motorů. Takto jsme překonali hlavní obtíže startu. A teď se přesvědčíme, co by se stalo, kdyby se sem dostal někdo nepovolaný.“
Inženýr rychle přitáhl páku, která uvedla do chodu motory. Fialová stužka, lenivě se vinoucí na obrazovce oscilografu, ihned se rozběhla a kmitala čím dál tím rychleji. Ručičky na cifernících se daly do pohybu směrem doprava. Panovalo naprosté ticho, o to napjatější, že všichni, namačkáni hlava na hlavě, tajili dech. Ručičky stále postupovaly doprava. Rozsvěcovala se a zhasínala nová a nová signální světélka. Inženýr pohnul druhou pákou a tři obrazovky na černé „hlavě“ zazářily namodralým světlem:
„Jak vidíte, proces výroby communia se zrychluje. Můžeme vzlétnout!“
Znenadání inženýr chytil za ruku nejmenšího chlapce, který stál těsně vedle něho, vmáčknut mezi ostatní kamarády, a stiskl jeho prstem červený knoflík pod nápisem „START“.
Chlapec vykřikl a trhl sebou zpět, ale zastavila ho sevřená hradba namačkaných kamarádů, kteří bez dechu s vytřeštěnýma očima čekali katastrofu. Ale nic se nestalo. Na jedné obrazovce se na zlomek vteřiny objevila roztřesená eliptická křivka, pak se rozsvítily tři rudé signálky a všechna světla na stolku zhasla. Místo toho zavyla na jedné stěně stoupajícím a klesajícím hlasem siréna. Inženýr se dal do smíchu:
„Opravdu jste si myslili, že vás chci poslat do nebe? Žádné strachy… Nic se nestalo a ani nemohlo stát. Zasáhl prostě prediktor.“
Třebas chlapci nechápali, co se stalo, nikdo se nechtěl ptát. Všichni se velice styděli a nejnepříjemnější jim bylo to, že inženýr viděl jejich zděšení.
„No, no, nezlobte se…“
Inženýr zvážněl a začal vysvětlovat:
„Člověk není s to kontrolovat činnost všech motorů a přístrojů najednou. Kromě toho jsou jeho reakce při takové rychlosti, jakou Kosmokrator vyvíjí — již v deseti minutách téměř tři kilometry za vteřinu — příliš pomalé. Kdyby se před raketou ve vzdálenosti pěti kilometrů vynořilo z mraků letadlo, došlo by k srážce, než by pilot stačil cokoli podniknout. Čtyři desetiny vteřiny uplynou, než se dostane obraz blížícího se letadla do mozku. Za tu dobu uletí raketa skoro jeden a půl kilometru. Avšak v té době pilot obraz jen postřehl, ale nerozpoznal. K tomu potřebuje ještě skoro celou vteřinu. A to již bude o čtyři a půl kilometru dál a po srážce! Kromě toho při startu člověk není plně při smyslech. V té době se zrychlení rovná asi 6–7 g. To je zrychlení, jaké působí na pilota tryskového letadla při přemetu. Viděli jste náhodou, jak vypadá sedátko v takovém letadle? Je to vlastně lehátko, ne sedátko, protože na něm pilot leží na břiše s bradou podepřenou gumovým polštářkem. Působením stoupajícího zrychlení první vypovídá službu krevní oběh. Krev jako by příliš ztěžkla a srdce nemá dost síly, aby ji vehnalo do vzdálenějších částí těla. Jednou z nich je mozek. Proto se pilotům často při zatáčkách a přemetech dělá černo před očima. To znamená jinými slovy, že krev neproudí do týlní části mozku, kde je zrakové centrum. Teď už jistě chápete, proč člověk ve chvíli startu nemůže spolehlivě řídit raketu. Nahrazuje ho přístroj, který máte před sebou,“ inženýr položil ruku na lesklý, hladký povrch "hmyzí hlavy". „Jmenuje se «prediktor». V době letu ve vzduchoprázdnu je letadlo nutno udržovat ve správném kursu. Bylo by sice možno pohánět raketu motory po celou dobu letu, ale bylo by to zbytečné plýtvání energií. Stačí totiž vzdálit se na určitou vzdálenost od Země a vypnout motory. Pak se letadlo pohybuje vlivem přitažlivosti Slunce, podobně jako planety. To jsou tak zvané přirozené oběžné dráhy. Existují však i jiné, tak zvané oběžné dráhy nucené. Tehdy si letadlo vypomáhá motory při letu "napříč" nebo "proti proudu" a musí překonávat sílu sluneční přitažlivosti, chce-li si zkrátit dráhu. To, co je na obyčejné lodi úkolem kapitána a kormidelníka, to jest výpočet kursu, dodržování kursu, obeplouvání překážek a sama kontrola přístrojů, to všechno u nás vykonává prediktor. Raketa, jak víte, otáčí se ve vzduchoprázdnu kolem své delší osy, aby si vytvářela umělé gravitační pole. Proto je v hlavě rakety, ve špičce, instalován radarový vysilač, jehož anténa se otáčí opačným směrem takovou rychlostí, aby vzhledem k hvězdám zůstala nehybná. Tak se prediktor v kterémkoli okamžiku orientuje, jakým směrem a jakou rychlostí letí. Radar bychom mohli označit za zrakový orgán prediktoru. Kromě toho, že podává zprávy o poloze letadla, má ještě jeden nesmírně závažný úkol. Ve vzduchoprázdnem prostoru je totiž zvláště veliké nebezpečí srážky s meteory. To byl hotový postrach prvých astronautů. Prediktor se dovede vyhnout těmto nebezpečným setkáním, protože má otáčivé radarskopy. Vedle zrakového orgánu má "elektrochemický čich", citlivý na složení vzduchu v raketě, který samostatně čistí a vyměňuje. Ale snad nejdůležitější je jeho smysl pro rovnováhu, bez něhož naprosto není možno přistát. V blízkosti velkých nebeských těles jsou tak zvaná "zakázaná pásma", v nichž by mohlo raketu rozlomit přílivové tření, způsobené gravitací. Prediktor se dovede vyhýbat i takovým neviditelným úskalím pomocí gravimetrických zařízení. A při přistání, když se letadlo blíží k planetě s otevřenými brzdícími tryskami, přejímá prediktor vedoucí úlohu, ve zlomcích vteřiny zaznamenává změny rychlosti rakety, úhel, pod nímž se blíží k zemi, odpor vzduchu a stabilitu letadla a podle toho reguluje práci motorů.“