Šel jsem první, asi deset kroků za mnou Erik. Sníh mi metal do očí trsy jisker, které oslňovaly i přes ochranné brýle. Rty jsem měl již dávno okoralé a rozpukané. To byl jeden z důvodů, proč jsme se dorozumívali jen krátkým zabručením.

Kangčendžonga je pověstná ledovými přízraky, které způsobují, že je technicky obtížnější než Mount Everest. Zvláštní podmínky tání, mrznutí a krystalisace modelují sněhové masy v nejfantastičtější útvary. Po hřebeni se táhnou přes celé kilometry fantastičtí obři jako příšery ze strašidelného snu, věže, zkroucené sloupy, jen zázrakem držící na skále, a celá bludiště z roztálých ledových rampouchů a krápníků. Jejich hroty jsou vlivem slunce potaženy sklovitým povlakem. Tak vznikají ledové rampy a helmy, s nichž visí řady mnohometrových stalaktitů. Právě v takové krajině jsem hledal cestu, zapadaje nad kolena do sněhu. Hřeben se střídavě rozšiřoval a zužoval. Občas jsme museli jít těsně po kraji a vyhýbat se pozorně sněhovým věžím, abychom je nevyvrátili. Občas se nám podařilo je přelézt. Tehdy jsem seděl na vrcholku a vytahoval jsem lano postupně, jak lezl Erik nahoru za mnou. Jindy jsme kopali průchod v sypkém sněhu na jejich úpatí a šli jsme vpřed, opírajíce se o vratký útvar jen konečky prstů. Jednou nám uzavřel cestu obrovský hřib z balvanů starého a nového sněhu, které se navzájem prostupovaly. Zarazil jsem do něho cepín, abych vyzkoušel, jestli by se mi nepodařilo zlézti jej přes vrcholek, ucítil jsem však, že je uvnitř úplně sypký. Celá tato masa, snad patnáct metrů vysoká, pod níž jsme se hrabali jako mravenci, mohla se každým okamžikem zřítit. Pohlédl jsem doleva, zdali bychom nemohli přetraversovat nad ledovcem Zemu, ale jak nasvědčovala síť trhlin, hrozil firn na svahu lavinou. Po pravé straně nebylo nic. Skála končila náhle, jako by ji uťal nožem, a strmě spadala čtyři kilometry dolů na ledovec Kance. V tomto místě se utvořilo něco jako úzká chodbička. Její strop tvořil klobouk hřibu, jehož ledový povlak se prolomil a naklonil na jednu stranu. Visela s něho dlouhá řada pětimetrových střechýlů. Pustil jsem se touto vzdušnou cestou. Šel jsem skrčený, se skloněnou hlavou, abych nezavadil o střechu. Mezi rampouchy se míhalo nebe. Ještě několik kroků a ledový tunel končil. Před námi bylo něco černého. Oči jsem měl plné ledových záblesků. Dlouhou dobu jsem musel stát se zavřenýma očima. Když jsem je otevřel, uviděl jsem, že hřeben je přerušen hlubokou průrvou. Sestoupit dolů bylo snadné, ale na druhé straně nás čekala skalní stěna, spíš skalní práh, nevysoký, ale srázný. V Alpách by to nebyl problém, ale tady, kde není pomyšlení na obyčejné vzepření na rukou, byla to těžká překážka. Rozhlížel jsem se, hledal jsem místo, kudy by bylo možno traversovat. Všechno marné; po jedné straně ledovce Zemu byl lavinový svah a po druhé svislá skalní žebra, přeťatá doleji plochým výčnělkem. Erik stál mlčky vedle mne. Neřekl nic, podal mi prostě svůj batoh se skobami. Výstup na stěnu nám trval dvě hodiny. Sníh ji pokrýval způsobem, který mi nebyl nijak po chuti. Zespodu ho bylo špatně vidět, protože kryl jen úzký proužek skály, vystrkuje bílá chapadla, jako by celý balvan opřádal jakousi pavučinou. Byl sypký jako prach. Neskýtal nejmenší oporu. Skoby, které jsme zaráželi, zaznívaly pod kladívkem nízkým, dlouhým tónem, který se zkracoval a zvyšoval, jak se hrot nořil do skály. Má pravá ruka se měnila v kus hmoty, která únavou ztrácela cit. Cítil jsem jen srdce, obrovské, dusivé srdce, které vyplňovalo prudkými údery celou hruď. Ve dvanáct jsem vylezl ze stínu, jehož horní hranici jsem překročil, a posadil se na vrchol průrvy. Erik si hledal cestu asi pět metrů doleji.

Pode mnou nesmírné, nehybné moře vzduchu. Na jeho dně rozpukané vlny ledovce, částečně zakryté pláty sněhu. Daleko, ve stínu hřbetu, po němž jsme sem přišli, vylézaly z mraků jiné, nižší ledovce. Nejdále na obzoru, za ledovcem Passanram, tyčil se nad mlhami jako skalnatý ostrov z oceánu masiv Siniolchu. Sníh na jeho úbočí končil náhle pod vrcholky zubatou čarou. Celý tento nesmírný obraz skal, mračen a ledovců pulsoval v očích souhlasně s pulsem krve. Erik stanul vedle mne a smotával lano pomalými, vžitými pohyby. Hleděl jsem na holý vrchol Siniolchu a vtom se na jeho stěnách něco zachvělo. Obrovský sněhový jazyk, vyplňující hlavní úžlabinu, postavil se svisle, pomalu se naklonil dozadu, okamžik zůstal nehybně stát a pak začal padat jakýmsi zvláštním zpomaleným pohybem. V mrtvém tichu se nehlučně zřítil na svah. V mžiku zakryla výhled mračna prachového sněhu. Bílé spousty zavířily. Lavina se řítila čím dál rychleji, až vlétla do nízkých mlh, protrhla je a zmizela. Obnažené srázy nahoře zasvítily starým ledem. Snad vteřinu byl klid — a na protějším svahu se zvedl bílý dým jako po výbuchu. Padala druhá lavina, za ní třetí a další. Bušily do mlh a trhaly je na cáry. Teprve teď k nám doletí dutý rachot: takovou dobu potřeboval zvuk, aby překonal vzdálenost, která nás dělila od ledovce Passanram. Rachot mohutněl a tichl, tříštil se v postranních údolích a vracel se zpět. Teď se počal nad cáry mlh zvedat mrak nejmenších částeček sněhu, vymrštěných do vzduchu — a najednou udeřila do očí obrovská duha, která se rozklenula nad propastí.

Erik už dávno stál vedle mne. Oba jsme se dívali na to, co se odehrávalo pod námi. Konečně se on vzchopil první; neměli jsme času nazbyt, bylo třeba vyrazit. Otočili jsme se ke štítu Kance. Od tohoto místa hřeben stoupal neobyčejně prudkým obloukem. Když vanou větry stále stejným směrem, začne se sníh na hřebeni vysouvat za něj, do prázdna, a tvoří nad propastí mysy, sotva se držící zledovatělých srázů. Zdola je vidět celou vratkost těchto převisů, ale nahoře, když člověk kráčí po hřebeni, bělá se oslňující sníh všude a maskuje stejně hřeben sám jako zrádné převisy. Pravé úbočí až ke špičce vrcholu byl sráz, sotva poprášený pruhy sněhu. Právě na tuto stranu vystrkoval hřeben sta a sta vzdušných poloostrovů. Některé z nich prozrazovaly svou existenci nadzvednutými vršky, jiné byly zdánlivým pokračováním hřebene. Nadarmo bloudilo oko v dálce, snažíc se vrýt si do paměti nejnebezpečnější místa. Všude tisíce duh, slunečních jisker, vzdušná propast a bledé, nezkaleně klidné nebe.

Se zdviženým cepínem, pevně svíraje v ruce stočené a částečně přes rameno přehozené lano, vykročil jsem za Erikem, který teď vedl.

Sníh, neobyčejně hluboký, při doteku ožíval, šuměl, bouřil, v celých řekách splýval do údolí. Na pozadí nebe přímo proti nám se vypínala špička vrcholu, zasněžená od západu, od východu holá. Strmá skála jakoby navrstvená z tašek. Šli jsme za sebou a upírali na ni oči. Erik odbočil stranou: hřeben se trochu rozšiřoval a skýtal pohodlnější přechod. Zastavil jsem se. Bílý výčnělek se ztratil jako kouzlem. Beze slova, nakloněn, v půli kroku zřítil se Erik do propasti. Lano bylo volné.

Jistě bych ho nebyl udržel. Neměl jsem čas, abych se zajistil. Tak jak jsem stál, odrazil jsem se vší silou a skočil jsem do propasti na druhé straně. Zahučelo mi v uších, černé plochy srázu zakroužily. Pak to se mnou strašlivě trhlo a já ztratil vědomí. Přivedla mě k sobě bolest v prsou, sešněrovaných lanem. Dusil jsem se. Napjaté lano se lehce chvělo. Nad hlavou jsem měl výčnělek skály, vzdálený jen několik metrů. Zledovatělý hřeben měl funkci kladky: viseli jsme na něm každý s jedné strany. Pokoušel jsem se volat, ale měl jsem stažené hrdlo. Lano se zařezávalo do pasu nezmenšenou silou. Zvedl jsem ruku; byla zalita krví, která potřísnila sekerku cepínu. Při pádu jsem jej neztratil. Necítil jsem žádnou bolest.

Mohl jsem sotva dýchat, natož volat. Abych našel nějaký záchyt, musel jsem přendat batoh. Nenašel jsem nic. Zarazil jsem skobu a vyšplhal na hřeben krok za krokem, centimetr za centimetrem. Opatrně jsem se přesunul přes jeho okraj a položil jsem se na břicho.

Lano, obtočené okolo výstupku, spadalo svisle po jeho druhé straně, kde zmizel Erik. Houpalo se velice pomalu jako obrovské kyvadlo. Erika jsem nemohl dohlédnout. Sráz tady příkře spadal. Jako napjaté struny bělaly se mezi balvany pásy sněhu. Napadla mě strašná myšlenka, že si Erik roztříštil lebku a že tam visí, těžké mrtvé tělo, kývající se na rozmotaném laně. Ještě jednou jsem se naklonil a tu jsem ho uviděl. Visel dole, bezvládný jako žok.“