„A jak to bylo s Osvatičem?“ zeptal jsem se. „Kde jste ho našli?“

Soltyk otálel s odpovědí. Stál před deskou se škálami brzdicích přístrojů a prohlížel si je neobyčejně pozorně, třebas nic neukazovaly, protože teď byly vypnuté.

„Je těžce popálen,“ řekl konečně. „Myslím, že jeho stav je vážný. Když jsme ho nesli, hýbal se…“

„No dobrá, ale kde byl?“

„Nevím.“

„Co říkáte?“

V obrazovkách táhly černé mraky, oddělené světlou chvějivou mlhou. Vypadalo to, jako bychom proplouvali souostrovím hornatých ostrůvků.

„Profesor mi podal lano… byli jsme oba na něm přivázáni… a poručil mi, abych šel za ním tak, aby lano stále zůstávalo napjaté… on šel první. Tak našel Osvatiče.“

„Kde?“

„Nevím. Najednou zmizel.“

„Profesor zmizel?“

„Ano. Zmizel, jako by ho země pohltila, ale cítil jsem jeho pohyby, protože jsme byli spojeni lanem. Rozumíte tomu? Ne, tomu se nedá porozumět. Říkám vám, že tak jako vidíte vy mne, viděl jsem já lano, které končilo ve vzduchu, napjaté lano — a dál nebylo nic.“

„Nic?“

„To ano — kamení, vzduch, ale nebyl tam ani on, ani Osvatič… asi za minutu sebou lano trhlo — to bylo smluvené znamení. Začal jsem táhnout a přitáhl jsem je oba dva. Profesor měl roztržený skafandr.“

„Spadl?“

„Nevím. Asi ano.“

„Kde tedy byl?“

„Říkám vám, že nevím.“

„Jak to? Vy jste se ho neptal?“

„Ne… vy byste se taky neptal po tom…“

Najednou se ke mně obrátil; jeho tvář byla zachmuřená, zarputilá:

„Když jste odešel… zachoval jsem se jako kluk! Naříkal jsem, křičel jsem na něho, protože chodil sem a tam s přístrojem, klidně, jako někde v laboratoři… nevěděl jsem, vždyť jsem ani nemohl vědět proč!“

Po chvíli dodal klidněji:

„Ještě na Zemi někdo řekl, že je jako tvrdé sklo; zdánlivě průhledný, hladký, nenápadný, ale kdo by ho chtěl kousnout, vylomí si zuby… Chtěl jsem se mu omluvit, ale odpověděl mi nějakým příslovím… kamení nám hořelo pod nohama, myslil jsem, že se upečeme, a on… Víte, jaká byla jeho první slova, když teď v kajutě přišel k sobě? Zeptal se Čandrasékhara: "Máte už výsledky výpočtů?"“

Kosmokrator dosáhl plné cestovní rychlosti. Poodešel jsem od obrazovek. Na Soltyka jsem se nedíval, bylo to pro něho lehčí. Chápal jsem, že mu slova útěchy nepomohou. Lao Ču mu dal lekci chladnokrevnosti. A za jakých podmínek! Vzpomněl jsem si na své dobrodružství v Mrtvém lese…

„Můžete tam jít za nimi,“ řekl Soltyk. „Vezmu to tady za vás. Já se mu nemohu podívat do očí.“

Nedal jsem se dvakrát nutit. Když jsem vstoupil do kabiny, Tarland právě odstavoval od lůžka celofánový stan, pod kterým byla umělá kyslíková atmosféra. Osvatičovi už se vrátila barva do tváří. Ležel na vysoko nastlaných poduškách. Za stolem seděli vědci. Jaký byl můj úžas, když jsem mezi nimi uviděl Číňana! Neměl na sobě svůj obvyklý tmavý oděv. Po prvé jsem ho viděl ve višňově rudém županu s malovanými fantastickými draky. Seděl, zabalen do půl těla do pokrývky, pod níž bylo vidět obvázané nohy. Byl klidný jako vždy, jen o poznání bledší. Arseňjev mi udělal místo. Posadil jsem se. Osvatič se právě chystal, že bude vyprávět o své nehodě. Několika slovy se zmínil o naší cestě kolem Bílé koule a dospěl k okamžiku, kdy jsem se od něho vzdálil, protože mě zmýlil tvar černého balvanu. Mé volání, jak říkal, neslyšel, a proto šel dál. Najednou celé okolí zmizelo.

„Mihly se mi před očima všechny barvy duhy, jedna po druhé, od žluté po fialovou. Měl jsem pocit, že mě něco táhne dolů. Ztratil jsem rovnováhu a odpotácel jsem se několik kroků. Zazářilo tak prudké světlo, že jsem zůstal dlouhou dobu úplně oslněn. Když jsem otevřel oči, stál jsem v obrovské kouli, plné bílého světla. Se všech stran mě obklopovaly úplně hladké, vyduté stěny. Napadlo mě, že otvor, kterým jsem se tam dostal, je za mnou. Ohlédl jsem se, ale nebylo tam nic. Tatáž hladká stěna. Půda, na níž jsem stál, byla skalnatá, pokrytá kamením. Mluvím jasně? Vypadalo to tak, jako kdyby někdo odkrojil spodek prázdné koule a tím otvorem ji postavil na mne jako sklenici na mouchu. Stál jsem pod obrovskou kulovitou kupolí, těsně u její stěny. Pomalu jsem vykročil, a zkoumaje zrakem každý kámen, šel jsem doprostřed.

Vtom se stalo něco zvláštního. Udělal jsem snad čtyři nebo pět kroků a vydutá stěna, k níž jsem se blížil, se zkroutila a ustoupila přede mnou. Udělal jsem ještě dva kroky — najednou jsem stál před svislou, úplně rovnou stěnou. Obrátil jsem se. Koule byla pryč, za mnou byla neproniknutelná tma. Šel jsem tedy k té svítící stěně, která se vydouvala, když jsem se k ní blížil, jako by ji někdo s druhé strany nafukoval, a když už jsem byl tak blízko, že jsem se jí mohl dotknout rukou, zjistil jsem, že stojím před obrovskou koulí, ale tentokrát na její vnější straně…

Obíhal jsem ji kolem dokola. Byla tak velká jako Bílá koule, úplně hladká, nikde ani stopy po nějakých spárách nebo otvorech. Fakt, že za mnou nic není, mě uklidnil. Předpokládal jsem, že tam bude díra, kterou se dostanu ven. Ale když jsem tam do té tmy šel, začala se koule, kterou jsem nechal za sebou, rychle měnit; rostla vzhůru i do stran, roztáhla se a najednou mě zase přiklopila, takže jsem zase stál v jejím vnitřku. Běhal jsem na všechny strany. Po každé, když jsem běžel do středu, stěny se přede mnou otvíraly, zplošťovaly a nakonec zkroutily na opačnou stranu a já jsem doběhl k vypouklé, úplnou tmou obklopené kouli, která se zvedala přede mnou. Když jsem vkročil do té tmy, koule se za mými zády roztáhla, napřed se zploštila, pak vydula a rozklenula se všemi směry okolo mne. Myslil jsem, že je to nějaký mechanismus, ale žádný mechanismus by takhle nemohl fungovat. Pokoušel jsem se vyrazit ven několika nečekanými skoky, vrhal jsem se vpravo, vlevo, přímo vpřed, ale vždycky jsem narážel na hladkou stěnu.

Je to příliš děsivé, než aby se to dalo vylíčit: Úplně černá, neproniknutelná tma. V ní koule, která mě hned v sobě zavírala, hned vyvrhovala ven, a přestože v ní nebylo ani stopy po otvoru, byl jsem jednou venku, jednou uvnitř. Ať jsem šel kamkoli, všude jsem narazil na hladkou stěnu. Ty velké bílé plochy se před mýma očima pohybovaly, kroutily, stáčely, hned mě přiklápěly, hned zase jako by mě ze sebe vyplivovaly, a tak pořád dokola. Nevím, jak dlouho to trvalo. Snad hodinu. Za nějakou dobu se začalo oteplovat. Půda pod nohama pálila. Měl jsem pocit, že se mi přilba rozžhavuje do červena; dýchalo se mi čím dál hůře, vzduch ve skafandru pálil jako oheň, chladicí zařízení nepomáhalo, dusil jsem se. Upadl jsem. Myslím, že jsem se udeřil do hlavy. Co bylo dál, nevím…“

Osvatič si lehl o něco níž.

„To je celé. Vůbec tomu nerozumím. Není v tom ani špetka smyslu.“

„Ani bych neřekl,“ poznamenal Arseňjev.

„Myslíte, že jsem měl halucinace?“

„Naprosto ne. Pokud jde o tu «nesmyslnost» okolí, mohl by totéž tvrdit mravenec, který by spadl do psacího stroje. Svět se netočí kolem nás. Dostali jsme se čirou náhodou do okruhu působení neznámých sil.“

„I když ještě neznáme všechno,“ řekl Lao Ču, „je dobrodružství našeho přítele jasné. Mohu odpovědět na otázky, jak došlo k té či oné věci. Jen jediná věc mě znepokojuje: že totiž nedovedu odpovědět na otázku: jaký účel to všechno má?“

„Vy mi můžete vysvětlit, jak jsem se octl v uzavřené kouli?“

„Ano.“

„I to, že jsem jednou byl uvnitř a jednou venku?“

„To také.“

„I kde se v ní vzalo světlo, když okolo byla čirá tma?“

„Ano.“

„Pak prosím mluvte!“

„Klíčem k tajemství jsou dvě slova,“ řekl fysik. „Byl jste ve sférickém prostoru.“

Přisedl blíž ke stolu:

„Proč určitou věc vidíme? Protože do našeho oka vnikají světelné paprsky, které se od ní odrážejí. Jestliže však budou všechny paprsky uzavřeny ve vymezeném prostoru a budou v něm nuceny zůstat, stane se tento prostor neviditelným pro pozorovatele stojícího vně. Ne ovšem tak neviditelný, jako kdyby tam vznikla nějaká černá skvrna. Světelné paprsky z okolí se takovému místu buďto vyhýbají, nebo do něho vnikají. V obou případech sférický prostor — to je právě ta "past na světlo" — zůstává neviditelný. Pozorovatel má dojem, že z krajiny byla určitá část vyříznuta. Okraje výřezu splynou tak dokonale, že jejich spojení je nepozorovatelné.