Když jste přišli k prvnímu přístroji na pahorku, zůstali jste nerozhodně stát, protože Bílou kouli nebylo vidět. Zmizela. Bylo to tak, že ano?“

Osvatič i já jsme přisvědčili.

„Bílá koule existovala, ale pro vás byla neviditelná. Zde je vysvětlení. Když je Bílá koule v činnosti, vytváří gravitační pole, které zakřivuje prostor. Když toto zakřivení překročí určitou mez, prostor se zdánlivě «svine» a uzavře sám do sebe. Takto vytvořený sférický prostor se může — podle intensity pole — buďto rozpínat, nebo smršťovat jako bublina. Když byl Osvatič u desátého přístroje, došlo k prudkému skoku gravitačního potenciálu, sférický prostor se rozrostl a pohltil místo, na němž náš přítel stál. V následujícím okamžiku se gravitace zmenšila a sférický prostor se smrštil, ale za tu dobu se už Osvatičovi podařilo přikročit blíže k Bílé kouli, a proto Smith uviděl už jen prázdné místo. To je rozluštění prvé záhady — záhady mizení. A dále. Viděl jste duhu,“ obrátil se fysik na Osvatiče. „To je velmi zajímavé. V tom okamžiku totiž procházela místem, kde jste stál, hranice mezi prostorem sférickým a obyčejným. Následkem interference světelných vln a specifických podmínek lomu světla láme se bílé denní světlo jako v hranolu v místech, kde se dva druhy prostoru stýkají. Kde se vzalo světlo, které vás oslnilo? Pokud funguje Bílá koule dostatečně silně, je sférický prostor kolem ní osvětlen — stejně ve dne jako v noci — světlem, které nepřichází odnikud, protože světelné paprsky obíhají okolo ní po kruhových drahách. Jinými slovy, ve dne nachytané paprsky již se nemohou odpoutat a krouží, protože jsou chyceny. Pojďme dál. Koule, v níž jste se octl, byla samozřejmě Bílá koule. Po celou dobu však jste byl vně a klamný dojem, že jste se dostal dovnitř, vyvolala perspektiva sférického prostoru, lišící se od lineární perspektivy světa, který nás obklopuje. Choval jste se — odpusťte mi to srovnání — jako opilec, který běhá okolo kulatého kiosku a naříká, že ho zavřeli. Byl jste uzavřen v Bílé kouli jen zdánlivě.“

„Vyloučeno!“

„Mýlíte se.“ Lao Ču vzal list papíru a kreslil, hovoře dále:

„Díváme-li se na kouli v obyčejném prostoru, vidíme ji takto:

Je tomu tak prostě proto, že se světlo šíří od předmětu k oku v nejkratších přímkách. Ve sférickém prostoru se však světlo šíří v kružnicích. Když jste se přiblížil k Bílé kouli, viděl jste ji takto:

Jak vidíte, oko v bodě A vidí nejen přední část koule, která leží přímo proti němu, nýbrž i část zadní, za normálních okolností neviditelnou. A kdy za normálních okolností vidíme najednou celou plochu koule? Jedině tehdy, když jsme uvnitř koule. Proto se vám zdálo, že jste chycen v kouli. Kouli vidí člověk tak, jak jsme o tom právě hovořili, stojí-li blízko vnitřní hranice sférického prostoru. Postupuje-li hlouběji dovnitř, pozoruje, jak se koule mění, napřed se zplošťuje a pak vydouvá. Tyto zrakové klamy mají svůj původ ve vlastnostech sférické perspektivy. Vzdaluje-li se od nás nějaký předmět v normálním prostoru, jeví se nám čím dál tím menší. Nikdo si ovšem nemyslí, že se předmět opravdu zmenšuje, protože víme, že zmenšování je způsobeno zákony perspektivy. Doplním: perspektivy lineární. V prostoru obklopujícím Bílou kouli, kde se světlo šíří v kružnicích, je perspektiva sférická. Předmět (v našem případě koule) jeví se při pohledu zblízka jako těleso vypuklé, z větší vzdálenosti jako nekonečná rovina, z ještě větší vzdálenosti jako plocha vydutá. Mohu vám samozřejmě lehce dokázat, že tomu tak musí být. Stačilo by, kdybych vám pomocí tečen kuželů světla sestrojil obrazy sférické perspektivy ve stereografické projekci. Vše, co k tomu potřebujeme znát, jsou průměry kružnic, které světelné paprsky opisují. Avšak v tomto případě vám to raději vysvětlím srovnáním. Díváme-li se na kolejnice, zdá se nám, že se na obzoru sbíhají. Přesto však jasně víme, že zůstávají rovnoběžné a že splynutí je jen perspektivní klam. Stejným klamem byl dojem, že se koule střídavě zplošťuje a vydouvá. Kdybychom se pohybovali od narození ve sférickém prostoru, nepovažovali bychom úkazy, které pozorujeme, za skutečné změny tvaru předmětů, nýbrž naučili bychom se s jejich pomocí bezprostředně odhadovat vzdálenost, stejně jako nás v prostoru, v němž žijeme, zkušenost učí, že se předměty zdánlivě zmenšují, vzdalují-li se od nás.“

„A proč jsem se odtamtud nemohl dostat, jestliže jsem byl — jak tvrdíte — vně koule?“ zeptal se Osvatič.

Fysik se neznatelně usmál:

„Kdybyste se byl vydal na cestu od koule se zavřenýma očima, bylo by se vám možná podařilo překročit hranici sférického prostoru, ale vy jste se řídil tím, co vám říkal zrak. Zrak však byl poslušen zákonů světla šířícího se v kružnicích. Chodil jste takto:

„A proč jsem se já nedostal do toho prostoru,“ zeptal jsem se, „třebas jsem pečlivě prohledal celé okolí?“

„Proto, že jste byl obětí podobného klamu jako Osvatič. Místo, kde zmizel Osvatič, označím písmenem O. Ukažte mi, kde všude jste ho hledal.“

„Šel jsem tímto a tímto směrem,“ řekl jsem a nakreslil jsem šipky k bodu, který fysik označil.

„To se vám jen zdálo,“ řekl fysik, „ale byl to klam. Ve skutečnosti jste se pohyboval takto:

„Ale proč?“

„Proto, že jste se řídil zrakem a zrak je otrokem světla. V blízkosti hranice sférického prostoru se světelné paprsky ohýbají tak, jak ukazují nakreslené šipky.“

Pozvedl jsem oči od obrázku na fysikovu tvář:

„Vy jste všechno toto věděl, profesore, hned, když jste tam přišel?“

„Ne. Věděl jsem jenom, že se gravitace zvětšila. Vzpomínáte si, že jsme chodili nakloněni, jako kdybychom padali?“

„No ovšem! Skutečně! Dokonce jsem se vás ptal…“

„Chodili jsme nakloněni proto, že se k normální tíži, směřující kolmo dolů, přidala přitažlivost vycházející z Bílé koule. To mě přivedlo k řešení.“

„A vám to stačilo?“

„Úplně… jsem přece fysik,“ řekl Lao Ču.

„A jak jste vypátral Osvatiče?“

„Abych se dostal do sférického prostoru, musel jsem mít jiného vůdce než zrak.“

„Co to bylo? Nic mi nenapadá.“

„Je to něco neobyčejně velkého… celou svou práci jsme na to zaměřili, neuhodnete to? Potrubí! Pomocí indukčního přístroje jsem našel jeho ohlas a šel jsem po jeho stopě… vedla přímo k Bílé kouli. Sférický prostor ohýbá pouze světelné paprsky, ne však věci hmotné.“

„Je to tak jednoduché!“

„Viďte! Inženýr a já jsme byli spojeni lanem… on zůstal vně a já jsem vešel dovnitř a našel Osvatiče. Byla to zajímavá podívaná,“ připojil po chvilce Lao Ču; „lano se táhlo za mnou a najednou končilo ve vzduchu, přímo v povětří.“

„Jak to v povětří?“

„No, a kde jste myslel?“

„Na hranici…“

„Hranice sférického prostoru má zajímavou vlastnost: je neviditelná. Nakreslíme si ještě také to, co jsme viděli oba, Soltyk i já, když lano, kterým jsme byli spojeni, protínalo v jistém místě hranici sférického prostoru. Tak to bylo ve skutečnosti:

a takto jsme to viděli,“ pravil Lao Ču, „inženýr zvenčí a já zevnitř.“

„Neuvěřitelné!“ řekl jsem.

„Záleží na zvyku. Není to o nic podivnější než úkaz, že lžička ve sklenici vody vypadá, jako by byla zalomená.“

„A proč jste se spojil se Soltykem lanem?“ zeptal jsem se. „Nemohlo vás potrubí vyvést ven stejně, jako vás přivedlo tam?“

„Mohlo,“ řekl fysik lhostejně, „ale bál jsem se, že omdlím; teplota stále stoupala.“

„A jak jste si roztrhl skafandr? A profesore,“ vybuchl jsem najednou, „viděl jsem, jak jste vešel do vody! To bylo něco… prostě…“ nenacházel jsem slov.

„Skutečně, byla horká!“ řekl Lao Ču. „Zmínili jsme se o některých jevech, které jsme pozorovali. Dovolím si užít přirovnání profesora Arseňjeva. Přirovnal nás k mravenci, který spadl do psacího stroje. To, o čem jsme zatím mluvili, vysvětlovalo v hrubých rysech funkci stroje samého, ale nepovědělo nám nic o věci daleko závažnější: to jest o tom, kdo na tomto stroji píše a jaký text. Byl bych opravdu povděčen profesoru Čandrasékharovi, kdyby se o tomto thematu rozhovořil, protože on korunoval dílo…“