A ty piješ ten líh palčivý jako života bol

Tvého života jejž piješ jako alkohol

Chceš domů pěšky jít a míříš stranou Auteuile

Spát mezi svými modlami z Oceánie a Guineje

Jsou to Kristové jiné víry a jiných bohoslužeb

Nižší Kristové temných nadějí a tužeb

Sbohem sbohem jsi ospalý

Slunce uťatá hlava

Se kuku kutálí

(Alcools)

MAX JACOB

MALVÍNA

(Z několika osobností maškarního plesu)

Tahleta slečna poděsí vás snad,

nebožka Malvína, jež nechce vějíř z ruky dát

ode dne, kdy jí není více.

Má ohvězděné šedé rukavice.

jak valčík cikánský se celá kadeří

a jde ti láskou umřít u dveří

blíž stojanu, kde mají hole stát.

Umřela, řekněme, že měla úbytě

– úbytě, to je to, co hbitě hubí tě –,

voňavkou hrubou, která krk jí zakroutila.

Oh zvíře počestné, tak málo pošetilá!

Spíš žravá nežli mlsná, byla těžkopádná,

pro písemnictví profesorka mimořádná.

Vždy jenom v cylindru jí dvořili se páni,

kdo chtěl ji dostati, husarsky musel na ni.

Malvíno, fantóme, nechať tě pánbůh chrání!

(Le laboratoire central)

PIERRE ALBERT-BIROT

KAŽDODENNÍ BÁSNĚ

Sv. Valentina

Básníku vyjdi s holí

A kloboukem

Že je tak pěkný den

Paříž si vem

A dej ji Pegasovi

Básník se holí

Sv. Prudence

Tak jako koberec co pod nohama mám

Jsou duše básníků pruhovány

Růžově a rudě

Černě a bíle

Šedivě a modře

Z duše básníka by byly

Velmi hezké šaty

Sv. Mamerta

Nadávali jsme obloze

Po celý den

Zahalila nám slunce dnes

Bůh aby se na Paříž podíval

Si také černé brejle vzal

Sv. Anděly

Jsem bohatý

Nebe je modré a mé střevíce jsou bílé

Život dnes ráno voní krásně

Jako veliká milostnice

Když vychází z lázně

Sv. Valérie

Dítě tu dávno není

A jeho křik tu ještě je

Kde je můj křik

Co vydal jsem při narození

na který až svět doletěl

Sv. Rafina

Z žebráků nejstrašnější

A ve strašlivých hadrech

Může vrhnout krásný stín

Říkám vám že slunce je veliký malíř

Sv. Cyra

Říká se věrný jako pes

Můj stůl je ještě věrnější

Čeká mne vždy na tomtéž místě

A přece také on má čtyři nohy

(Počmes quotidiens)

JEDNATŘICET KAPESNÍCH BÁSNÍ

XII

Toť světnice kde dokonal

Okna dvéře průvan nábytek ven se dal

Zas dovnitř se dává myje se mete vyklepává

Drhne se

Zdi tváří se zas jako dříve

Povlaky pěkně bílé

“Chce-li Pán a Paní vejíti

Jejich pokoj je připraven.”

XV

Kdo je to plavé dítě co se smíchem běží za svými

Pestrými kuličkami? mé kuličky

To jsem já

A kdo je básník jenž píše tuto báseň?

To plavé dítě co se smíchem běží za svými pestrými

kuličkami

XXII

Pročpak mám nos ústa a dvě oči a vlasy na hlavě

a dvě nohy a dvě ruce jako člověk?

A pročpak je země a vzduch a voda to je divné

tohle všechno to jsem nikdy neviděl

(Trente et un počmes de poche)

RENÉ ARCOS

BÁSEŇ

Zde v prostoru je výboje silná chuť,

a vzduch, jejž vdechuji, je nabit jí.

Zem šíří se přes člověka do prostoru

a lidé trýzeň poznali božského napětí.

Když někdo na smrt jde zvolna a beze sna,

s ústy plnými hořkosti a zmlklými,

tisíce jiných vidí stoupati šiky před sebou,

tisíce jiných jdou a kráčejí umíněně.

Okamžik každý hranice překračuje,

okamžik každý jak odjezd je slavnostní.

Nesmírný pochod zmocňuje se minut,

pochod, jenž postupuje přese vše, co spí.

Krok cestou za sebou krok táhne jiný,

hlas zpívající vede jiné – a rodí se chór.

Síly je všude, jež prudce by klíčit chtěla,

křik je tu schoulen v člověku dumajícím.

Prostorem bloudí výboje silná chuť,

a rozprostraněna, jediná báseň se děje.

Neb každý člověk poněkud skládá svým životem boha.

(Ce qui naît: Le počme)

BÁSEŇ

Nejhorší já, to nejsmutnější já,

ne to, jež postupuje, to, jež se zastavuje

shrbeno nad cestou položenou před ně

nedohledně,

zůstává stát a ptá se,

nebylo-li by lépe vrátit se zpátky zase

či stočit se snad ve své únavě…

Je už tak daleko od rodné své naděje!

Tak daleko už, a v životě svém tak pozdě je!

Tak pozdě v životě, tak nočně v jeho duši,

roztříštěné jak ubitá vlna v příboji…

To nejsmutnější já,

ne to, jež na své duši tryskem uhání

v radostném rozstříknutí jitřního zvonění,

ale to, jež se vrací, v noci, nesouc na pleci

ono výbojné jako mrtvého!

Nejznavenější já

to, které vzpomíná,

potulný šakal, když noc se sklání

okolo hřbitova…

Já zdolané, jež vydá nepřátelům své brány

a pro vše hordy zoufalství pod ochranou večera

je nechá zotvírány!

Ten smutný člověk sedl tu

hledaje marně záminky k novému kroku,

přesného důvodu toho kroku.

A myšlenky těžkého spánku jsou tu též,

pilují “k čemupak” a sykají neústupně:

ach hořká ironie, sít kroky dál a dál

na cestě dobrodružné, jíž nikdo nepoznal!

Jak hloupá hra to, jít a jít

a nedojíti během roků!

Ach tolik kroků, všech těch kroků,

jimž souzeno je nedojít!

jež uváznou v blátě černých cest

pod věčnou němotou hvězd!

Chtíti? Co vlastně chtít?

Vše je tak malé,

oh nemá-li vše jen míry člověčí?

Nesměl bys předem člověkem příliš být,

nebýt tam příliš, kde zmírá tělo,

bys více byl tam, kde rodí se bůh.

Titam, kdo sami se korunovali,

jak pro smích jsou jejich králevstva!

Tamhleti vůdcové beze stád.

Sterý je způsob prvý být? Než k čemu to?

Jdižiž, vždy lůžka jsou, kde bytí lze se chránit,

jdižiž, jsou vlídná sedátka po kraji žití,

kde můžeš beze spěchu chvilky požívati,

kde tělo blaženo je v míru,

jenž nikdy nenechá než příchuť cukru, sladkou pro duši.

Maličký život, malá tužba, radost maličká

a pro každého jeho skrovný díl.

Nesmí se příliš osobovati.

Buď člověk nádobou a naplniž ji radost.

Ať oči nebloudí, kam nohy nedojdou.

Chrám radosti tu, ejhle, jest všem otevřen;

aleluja neslyšíš-li o klenby bít!

Jdižiž, jen přistup, vejdi s jinými

a trochu hlavu skloň, oh trochu jen, bys prošel

tou nízkou branou otevřenou všem!

Než něco ve mně se otřásá k rozletu

nezdolné něco, jež se protahuje

a výš mi dává tryskat, paže vztyčeny,

se svaly nalitými krví k prasknutí.

V svém srdci cítím tlouci rozmach původní,

jenž od věku se odráží od člověka k člověku,

mohutný jako výstřel dělový,

a já sám koule jsem dráhu si razící.

A slyším výboj prostory zaplavovat.

Toť život povstalý jak ano proti ne,

jenž v čele světů se do času pohružuje.

Jsem hotov bíti se mávaje zbraní snu.

Mé tělo hnízdem je, zkad ptáci vzlétají.

Je triumf na postupu, a my k němu jdem;

rozlohy plní, rozpíná se, překypuje

a celá země jej salvami lidí vítá.

Jsem na hrázi a vidím koráb vycházet,

a tolik duše mám, že nemám těla již.

Zřím koráb vyrůstat pokrytý praporci

ohnivějšími nad požár.

Je veliký, tak veliký,

že všechny lidi by mohl unésti

v bezmezném snu

a takto postupovat, zježen jásotem,

s celým svým nákladem lásky i heroismu,