s nejztřeštěnější z odvah na přídi,

za jakýms strašlivým a možným výbojem.

(Ce qui naît: Naissances)

GEORGES DUHAMEL

ZKOUŠKA

(Fragment)

Tu počala se ona divuhodná věc,

jež byla zápas Anthrópa a Gorgony.

Nevím, jak o ní vypravovati,

neb nikdy člověk nezápasil tak,

jak onen silný hoch v jeskyni zápasil.

Dva stromy – dvojčata zuřivá ve větru!

Peň proti pni se bili pospolu,

bez naděje, že zdolá druha druh.

Dva dny to trvalo a ještě třetí jitro;

čas po čase se dohodli,

že na pevné a zvučné půdě odpočinou,

tu Anthróp nápěv zazpíval své dlouhooké matky:

“Ty maličký,

ty půjdeš v čele lidí,

mluvě ke každému

slova, jež každý zná,

zpívaje každému

slova, jimiž se zkolébává

a pro něž zapláče a potom usíná.

A tobě, maličký,

udělám širá ramena

s velikým pláštěm láskou vyšívaným.

Tvé nohy budou tvrdší než oblázky na silnici,

tvé ruce budou sladší než plody v zahradě.”

Peň proti pni, v semknutí těsném,

nemysle ani zdolati druh druha.

A po dvou dnech hle co si řekli!

– “To není takhle, jak se máme bít:

tak nepoznáme, kdo z nás mocný je.

Budeme nyní bít se očima,

budem soky, silně měříce se zrakem

tak dlouho, až z nás jeden podlehne pohledu.”

Starci, co v oné době žili svoje dětství,

praví, že zápasili dva dny a dvě noci.

Obzvláště noci byly bolestné a vážné,

neb ještě více na se hleděli, a neviděli se.

Ve dne vzduch mezi nimi ožil tisícerým práškem

a bavil jejich oči, jež se nepouštěly.

A po dvou celých dnech hle co si řekli:

– “To není takhle, jak se máme bít,

tak nepoznáme, kdo z nás mocný je.

Bok po boku my lehneme si na zem;

a pak se budeme bít jen svými dušemi,

budeme zápolit svou touhou zvítěziti

a mocí, která jenom uvnitř nás se vzpíná.”

Tak zápasili, v plném tichu, celou vahou svou.

Ve skalách jeskyně se otvor rozvíral,

vzduch jako vlažný zdroj se tudy sluncem lil;

tak zápolili. Později chlad večerní

zavěsil trochu rosy po mechu;

tak zápolili. Později zas prášek tisícerý

jim podle chuti tančil ve světle.

Ni jediný však neuhádl

šílený závod neviditelný,

jímž vzduch se ani nepohnul.

A vtom hle, Anthrópova krev

v hrdle mu mocně poskočila;

tu hle, jak postřehl, že vyplňuje sluji

a jeho srdce že kol odsunuje stěny.

Tu zvedl se na kolena

a spatřil na zemi věc žalostnou a mrtvou.

Oči jí nožem vyloupl,

oči jí vzal a strčil do kapsy.

Pak vyšel, aby v prameni se omyl,

vím, k plesům sestoupil a cestou zpíval;

měl v kapse oči dvě, dvě koule achátové;

za ucho květ si dal a započal:

“Ty maličký,

ty půjdeš v čele lidí,

mluvě ke každému

slova, jež každý zná,

zpívaje každému

slova, jimiž se zkolébává

a pro něž zapláče a potom usíná.

A tobě, maličký,

udělám širá ramena

s velikým pláštěm láskou vyšívaným.

Tvé nohy budou tvrdší než oblázky na silnici,

tvé ruce budou sladší než plody v zahradě.”

(L’homme en tęte)

BDĚLÝ STRÁŽCE

Ten muž, jenž stojí bez hnutí

a drží v ruce kliku dveří ochotnou,

já toho muže poznávám.

Jen jeho srdce tepem čeří temnou předsíň.

Zůstati, nebo jít…

Pohnutky stejné síly

plecí i pěstí tlačí

na obě strany dveří,

a klika neumí se sama otevřít.

Jít, nebo zůstati…

Důvodů tisíc jíti ven

za prahem schodů kvete:

žádný tak náhlý není,

by svedl všechny svaly těla zároveň

a panoval po dostatečnou chvíli.

Zůstati!

Důvodů tisíc doma být

jsou na svém místě, na nábytku;

než žádný trvalý tak není,

by obtočil se kolem údů

a trval, jenom hodinu.

Nic ku pomoci nepřispěje,

nikdo teď po schodišti nejde,

ni průvan, který dvéře přiráží,

ni šramot nejmenší, jenž pozornost by vzbudil,

ni vzpomínka pro ukojení,

nic, chór jen pohnutek drobných a bez vůdce.

Nic rozhodného nevzejde.

Za zády pokoj mlčí nevlídně;

v knihovně všechny knihy jsou už přečteny…

Srdečnost lenošek

je jaksi otrocká a odpuzuje.

Teplota toho domu

ni příliš nuzná není, ani příliš silná,

a práce, práce… ta je udělána

a věcně má se dělat dál.

Muž nehnutý u dveří bezcitných

své srdce slyší bíti mezi zdmi,

a neví, proč to sevření, jež drtí jej,

to příliš bdělé srdce nezastaví též.

(Compagnons)

CHARLES VILDRAC

KRČMA

Toť krčma truchlivá

na křižovatce Opuštěných chýží,

kde krajem stále chladno provívá.

Dvě velké nahé cesty se tu kříží,

jež nikdy o žních vozů nespatří

a mnohem dál než za obzor se níží;

toť křižovatka Opuštěných chýží.

Ty chýže jsou tři

a jediný kout všechny ukrývá;

ve dvou z nich dávno nikdo nebývá.

A třetí hospoda je v srdci tak smutná!

Chléb černý dají ti tu a mošt, jenž hořce chutná,

krb pláče sněhem promočen a krčmářka

je žena bolestná, i v úsměvu svém smutná.

Sem vkročíš jenom pít, když žízeň máš či hlad;

sem jdeš jen usednout, když únavou bys pad.

Nikdy tu není lidí víc než jeden nebo dva,

a o svých příhodách tu nemusíš povídat.

Ten, kdo sem vchází teď, zuby cvakaje,

na lavičku tiše sedá jenom u kraje,

a bradu trochu kupředu strkaje,

položí plochou ruce na stůl.

Nevěřil bys, že tělo být může

v těch střevících z kůže těžké a tuhé;

rukávy krátké odkrývají ruce,

kde v zápěstí klouby tvoří koule rudé;

pohledy zvířete ztýraného

do prázdna upírá zarytě.

Pomalu jen svůj chleba jí,

protože zuby má špatné již;

a popíjí s velikou obtíží,

protože bolesti má plné hrdlo.

A když už dojedl,

váhá, pak bojácně

jde, aby u ohně

trochu usedl.

Rozpuklé ruce se sepnuly

na jeho kolen tvrdých bambulích,

skloněná hlava táhne krk schýlený

a oči zděšeny v prázdnu stanuly.

A jeho bolest počíná sníti, sníti,

tížiti jeho šíji, tížiti obočí,

po vrásce vrásku na jeho tváři kresliti,

zatímco z ohně jasně a drobně proniká

pláč novorozeňátka, jako když v dálce naříká.

Tu malá holčička, jíž dosud neviděl,

se z kouta vynoří, kde tiše seděla;

holčička útlá, hezká a maličká.

A tu hle, jak zlehka se přiblíží

a přitisknout jde k mužově ruce

dětskou pleť svých úst;

a zvedne k němu pak oči zrosené

a celým křehkým tělem mu podává

ubohý zimní kvítek, který má.

A tu hle, jak člověk vzlyká,

svíraje v rukou svých stísněně

kvítek a ručku dítěte.

*

Bolestná žena se smutným úsměvem,

jež němě na vše to pohlížela,

tu jme se mluviti tak jako ze sna;

s očima vzdálenýma jme se hovořit:

“Přišel k nám jednou jeden muž, co nebyl jako z našich…

Nebyl tak starý jako my, z bolesti a nouze,

byl takový, jako mohou být synové královen pouze,

a jak přece vyhlížel, jako by byl zas z našich!

Nikdy tak na mne nikdo nepromluvil, jako on promluvil,

když požádal jen, aby směl posedět a píti;

opřel se o lokte tady, uprostřed toho stolu,

a já se na něho dívala celou tu dobu, co tu byl;

a když se k odchodu zvedl, musela jsem až plakat,

tolik se podobal onomu z mých šestnácti let…

Otvíral právě dveře,

aby se dal zas do větru;

ale když zvěděl, proč

mně přišly ony slzy,

uzavřel opět dveře.

A celý večer ten a celou onu noc