mě jeho hlas i oči laskaly,

mé žalosti svázané on tehdy rozvázal;

a pak přes mládí své, přes lože mé studené,

přes splasklá prsa má a ramena vyhublá

po celý den tu zůstal, aby mne miloval, a miloval mne.

A z almužny lásky, kterou mi dal,

tu holčičku malou mi zanechal.”

(Le livre d’amour)

PŘI NÁVRATU…

Říkala si při návratu:

– Ne, na tom nesejde, o čem jsme mluvili:

my jen tak žvatlali jako dva cizinci,

když nechali je spolu…

Nic na tom nesejde, jak on se ke mně měl,

choval se ke mně tak jak ke všem ostatním…

Než já to cítím, vím to přec,

určitě, že mezi námi

se začala dnes nějaká věc!

Určitě, to dneska je

– vždyť jsem tak příliš spokojena –

ten východ, co jsem čekala,

co čekala jsem dávno už!

Řekla si také: Ach, ne ne…

Já jsem blázen, já se mýlím;

příčiny není pražádné…

Konečně řekla: Chci to vědět!

Ach kdy ho zase budu vidět!

Příště já budu taková,

jako když někdo zaslechne pouze

lehýnký zvuk, ztajený zvuk,

a v sobě dech zatají dlouze,

aby jen mohl naslouchat…

*

A on si říkal:

– S tolika jinými by mluvit mohla,

a se mnou jediným se pozdržela.

Až příště budu mluvit s ní,

do očí se jí podívám

a první chvíle mlčení

užiji, bych se na ni usmál.

*

Tu přišel den zas ke shledání;

než vše se spiklo proti nim;

kdos jiný pověsil se na ni,

on obležen a zaskočen.

Mezi ně skupili se lidé,

jako les mezi chyšky dvě

a bránili jim spojiti se

byť jen očima…

Při návratu si každý děl:

Tož ať zůstanu se svým zármutkem

a svou chudobou!

Mýlka to byla, nebylo v tom nic

nežli náhoda a mé čekání.

Nebylo v tom nic, ona řekla si,

nežli zdvořilost.

Nebylo v tom nic, on řekl si,

než má domýšlivost.

(Le livre d’amour)

VALERY LARBAUD

OBRAZY

I

V Charkově kdysi, ve čtvrti chudých lidí

(ó té polední Rusi, kde všechny ženy

se svými bílými šatkami jsou jako Madony!)

viděl jsem mladou ženu vracet se od pramene,

jež nesla po tamním zvyku, jak za dob Ovidových,

na koncích žerdi v rovnováze zavěšená

dvě vědra na šíji a na ramenou.

A viděl jsem dítě v cárech k ní přistoupit a mluvit.

Tu ochotně naklonila napravo své tělo,

až vědro plné vody čisté se dotklo dláždění

na úrovni rtů děcka, jež pokleklo, aby pilo.

II

Jednoho rána v Rotterdamu na nábřeží Boompjes

(bylo to 18. září 1900 kolem hodiny osmé)

jsem pozoroval dvě dívky, jež šly do svých dílen;

a před jedním z těch velkých železných mostů si řekly

“Na shledanou”,

protože dál už nešly toutéž cestou.

Něžně se objaly; jejich třesoucí se ruce

se chtěly a nechtěly rozloučit; jejich ústa

se bolestně vzdalovala a hned zase přiblížila,

zatímco jejich oči se do sebe zahleděly…

Tak jedna s druhou dlouho se držely blízko sebe

stojíce nepohnutě uprostřed spěchu chodců,

zatímco remorkéry na řece broukaly

a vlaky s hvízdáním popojížděly na železných mostech.

III

Mezi Cordobou a Sevillou

je malá stanička, kde bez důvodu zřejmého

se Jižní expres vždycky zastavuje.

Nadarmo cestovatel očima hledá vísku

za tím nádražíčkem pod blahovičníky spícím:

nevidí nic než andaluský kraj, zlatý a zelený.

A přec na druhé straně kolejí, v průčelí,

je chatrč postavená ze zčernalých větví a hlíny.

A na hluk vlaku se z ní vyrojí hejno otrhánků.

Vede je nejstarší sestra, a jde až ke kolejišti,

a beze slova, ale s úsměvem

tančí, aby dostala pár grešlí.

Její nohy se zdály v prachu černé;

její temná a špinavá tvář je bez krásy;

tančí, a velkými děrami její popelavé sukně

je vidět křepčit její hubená stehna

a točit se její žlutý břich;

a pokaždé se pro to několik pánů pošklebuje

v jídelním voze, ve vůni doutníků…

Post scriptum

Ó bože můj, nebude nikdy možno,

abych poznal tu mírnou ženu tam dole v Ukrajině

a ty dvě přítelkyně v Rotterdamu

a tu mladou žebračku z Andalusie

a abych se s nimi spojil

přátelstvím nerozlučným?

(Žel ony nebudou číst tyto básně,

ani mé jméno nebudou znát, ani dojetí mého srdce;

a přece existují, přece i teď žijí.)

Nebude nikdy možno, aby mně byla dána ta velká radost

znát je?

Neboť, já nevím proč, můj bože, mně zdá se, že bych s těmi čtyřmi

dobývat mohl světa!

(Les poésies de A. O. Barnabooth)

GEORGES CHENNEVIČRE

KRČMA

Ty starochu, můj hostiteli,

jak dojemný a vlídný jsi!

Lem očí tvých je rudý a už nemá řas.

Že ruce tvé se třesou, to je dobrotou.

Je sama věčnost mezi námi dvěma tu.

Co na vsi záleží, na době, cestě mé

a našich jménech? Krčma, kde jsme, nemá věku.

Já jsem tvým hostem v bohu, jako kdyby služka

mně nohy umyla a plášť můj schovala.

Já přišel požádat, zda dostal bych tu pít,

nad dveřmi vida štít a psanou vývěsku,

leč víno, ježs mi nalil do té tlusté sklenky,

jsi nalil v jiném jménu nežli jenom v svém.

Ty nejsi kupec, chudáku.

Čekáš tu. Bojíš se, že obsloužils mě špatně,

či že snad sklenka mi či víno nehoví,

a hledáš, nač jsi třeba mohl zapomenout.

Chudáku, nic jsi nezapomněl.

Což ani necítíš, jak blízko tebe jsem,

blíže, než sedí tělo mé?

A duši mou, již jsem tak často odepřel,

copak ji nevidíš z mých očí ve svých očích?

Možná, že nikdy neměl jsi

tu duši, kterou nyní máš,

protože nikdy nebyl nikdo,

kdo přijal by ji, jak se sluší,

v bratrském tomto mlčení,

větším nad všechna slova lidská,

jež s duší mou ji konfrontuje.

Nikdy jsi neměl tolik duše.

Ty měl bys sednouti, neb ty tak z dáli jdeš.

Mně z hloubi přicházíš svých šedesáti let,

mně z hloubi času přicházíš.

Já nejsem z nás ten příchozí:

já připraven byl na tvůj příchod,

ty mého však jsi nepředvídal.

Tvůj zrod je na konci té cesty, která stoupá

od křižovatky, vidím stromy podél krajů;

nechci se ohlédnout, kam cesta sestupuje,

neb vidím krásnou zem, odkud sem přichází;

nemám však času jít tam, a tak odcházím…

Musím už jít. Je hodina. Na věži bije

a nevyplaší ani spících holubů.

Dopil jsem. Dlouhým pohledem tvůj dům jsem pojal,

tvé stoly, záclony, jež vyšila tvá dcerka,

a staré lahvice tvé domácnosti, ba i

portréty, neuzřev jich, jež jsou nahoře

v pokoji postaveny na tvém prádelníku.

Zvedám se. Jdu již. Ani jsem tě neoslovil.

Zde čtyři sous, a ty mi pravíš: “Děkuji,

děkuji, pane.”

Hlavy ani neotočím.

(Počmes 1911–1918)

HENRI ALIČS

MUŽ

Když přijde mi, můj příteli, blažená na vás vzpomínka,

vidím vás zase v domě jasném prostřed rodiny, vaši paní

čistou a čilou jako jehla, jež se jí v prstech zablýská,

a vaše hezké děti s pohledem jako len, jež se vám podobají.

Tak tedy zase vidím vás: velkého, selského ve vzhledu,

s těžkými rameny, jež jsou jak určena pro krunýře,

záda klenutá trochu, hlavu schýlenou kupředu

ve tvrdošíjném postoji zamyšlení a píle,

obličej váš, kde rozrůstá se ryšavé, vrásčité strniště,

pootevřená ústa dávají mu dětský vyraz hocha,

a poctivé, modré, průhledné vaše oči vidím obzvláště,

jež prozařují klidné paprsky jasného ducha.