Skromný a trpělivý jako velcí umělci dob bývalých,

konaje denní práci zbožně a obřadně jako oni,

nemáte nosných, bláznivých křídel víry, jež oni mívali,

a žijete raději svou báseň, bez hluku, než byste mluvil o ní.

JULES ROMAINS

JEDNOU

My budeme jednou kolečka,

jež budou chtít jen fungovat;

z mosazi budem, z železa,

ale ne z duše.

Budeme přesně vydávat

sílu, jež bude nám svěřena.

To, co vezmeme pohonu,

podáme dále převodům

a nenecháme si pro sebe

ni z čeho uplést myšlenku.

Budeme snít, jak zmírniti

skřípání své, jak rozlít je

v olejný šum a klouzavý.

My vypotíme mlčení

tučné a plné energie.

Ochotně přijmem radost mdlou

a ženskou býti konánu.

Tu všechny naše záchvěvy,

stoupání krve a vzestup šťav,

přílivy nervů, skoky svalů,

pohyby všechny, jež se tísní i

ve spěchu v teplých světnicích

a v patrech těla našeho,

nebudou nežli otřesy

částí, jež dobře zapadají

a každá každou pohání.

Budeme z činu a železa.

(La vie unanime)

EVROPA

Byť dlouho je ještě do večera, muž o lokty je podepřen

sám a sám v hospůdce, jež tvoří roh dvou ulic

na nejchvatnějším ohbí starého už města.

Popíjí likér, jehož jméno špatně byl zaslechl.

Ze svého místa dveřmi nedbale otevřenými

vidí do obou ulic, ba i na kousek modra nebe.

Jakási arkáda si v slunci zvláště hoví.

Řemeslnické krámky podrývají nakloněné domy.

Slyší hluk z dílny ševcovy a klempířovy.

Svit trochu tučný rozeznává v podzemí,

kde hořák marně zlatí černé otýpky jídel.

Střed cesty je dlážděn rudými cihlami.

Dítě tam kruhy rýsuje kouskem křídy.

A nyní, když je muž o něco pozornější,

odkrývá povyk ve škole dosti vzdálené

a zvonu hlas na cestě ke krásnému oblaku.

Než nikde, až po meze jasného dne, nemůže přistihnout

ni výbuch granátu, ni vzrušený pohyb armády.

Tu myslí na to, že kdysi člověk jeho rodu,

jeden z těch, pro něž svět měl tutéž úhrnnou chuť,

podoba – jaké oči měl? –, podoba bratra věčného,

usedl stejně mezi křídla dveří v hospůdce

asi uprostřed města mnohokrát zahnutého,

zatímco zástupy trhaly se, hynouce v zápase,

o držbu země a o správu provincií.

Tehdy se mluvilo jen o vraždění, o požárech.

Vyslovovalo se jméno Symmacha nebo Alaricha

s přízvukem různým podle míst a osob.

Byla to jedna z dob, jež zuřivost zkrucuje.

Avšak zbývalo ještě někde v záhybu světa

dost míru a svobody pro člověka samotného.

*

Evropu pacifickou zpívá shromáždění dnů.

Viděl jsem jabloně kvést v údolích nepřátelských

a v červencovém větru vlajky na vrcholu lodí

plápolat jako jazyky jara žíznivého.

Byl jsem se zástupem, jenž po celý večer pozoroval,

jak do moře vtéká Rýn národy přetížený,

jenž unáší hranice států jako plovoucí trosky.

Já viděl v Kolíně se otvírat zvedací most

pro ječivý parník, jenž plul do Rotterdamu.

Byl jsem už na mostě, nohu jsem na fošny kladl;

slyšel jsem praskat prkna v šplounavých nárazech vody;

a viděl jsem v téže chvíli jiné slavnostní gesto:

Tower bridge vedví, jehož dvě půle se modlí k nebi.

*

Evropo! Já to nepřijímám,

bys zemřela v tom šílení.

Evropo, křičím, co ty jsi,

do uší těch, kdo tebe vraždí.

Evropo! Ústa zamkli nám;

ale hlas stoupá přese vše

tak jako kvítek lomikámen.

Nadarmo budou lomoziti;

připomenu jim potichu

tisíce věcí líbezných.

Nadarmo poženou svůj zločin;

zůstanu zárukou a strážcem

nějakých dvou tří božských věcí.

(Europe)

JULES SUPERVIELLE

ZA TOU OBLOHOU ZHASLOU…

Za tou oblohou zhaslou a tím šedým mořem

Kde lodní kýl vyrývá skromnou brázdu

Až za tím zavřeným obzorem

Je Brazílie se všemi svými palmami

Ohromné banánovníky jež mísí své listy jak sloni

své pohyblivé choboty

Rakety bambusů jež zápolí o nebesa

Sládnutí v hloubi houští sladkosti

A čisté ženské ovály jež pamatují Rozkoš

Hle jak se ponenáhlu horizont rozpáral

A země protáhla si pěkné místo

Už se zjevují vrcholky ještě špatně vystouplé z nicoty

jež však náhle mají přes zámlky dálek

Prestiž a odpovědnost hor

Už třpytí se domy podél hučící trhliny pláží

V klouzání krajiny na rovině olejnaté

Hle žena sedí uprostřed líbezného lánu třtin

A ke mně až dovídá

Vděčnost červené prsti po tropických lijácích

(Débarcadčres)

BLAISE CENDRARS

NOVINY

Ježíši

Už déle než rok jsem na Tebe nemyslil

Od té doby co napsal jsem svou předposlední báseň Velikonoce

Můj život se od té doby změnil

Ale já zůstal jsem stále týmž

Chtěl jsem dokonce malovat

Obrazy co jsem udělal visí dnes večer tuhle na stěnách

Otvírají mi divné pohledy na mne sama jež nutí mne myslet na Tebe

Ježíši

Živote

Hle co jsem vytěžil

mé malby mne skličují

Jsem příliš vášnivý

Všechno je pomerančové

Strávil jsem dnes den truchlivý mysle na svoje přátele

A pročítaje noviny

Kriste

Živote ukřižovaný v novinách široce otevřených jež držím v roztažených rukou

Rozpjaté plachty

Vřetena

Var

Křik

Řekl bys že to padá letadlo

To jsem já

Vášni

Ohni

Noviny

Je to marné nechtít mluvit o sobě

Musí se někdy křičet

Já jsem jiný

Příliš citlivý

(Dix-neuf počmes élastiques)

FAR WEST

Cucumingo

Hacienda San Bernardino

Je postavena uprostřed rozzelenalého údolí svlažovaného

množstvím potůčků řinoucích se z okolních hor

Střechy jsou z červených cihel ve stínu sykomor a vavřínů

*

Pstruzi se hemží v potocích

Nesčetná stáda se svobodně pasou na tučných prériích

Sady překypují plody hruškami hrozny ananasy fíky pomeranči

A v zahradách zelinářských

Zelenina Starého světa pučí vedle zelin tropických krajů

*

Zvěřina oplývá v okrese

Kalifornská lyska

Králík s vatovým pírkem cottontail

Zajíc s dlouhými slechy jackass

Křepelka hrdlička koroptev

Divoká kachna a husa

Antilopa

Je pravda že se tam ještě potká divoká kočka a chřestýš rattlesnake

Ale puma se dnes už nevyskytuje

Doryfa

O slavnostech

Když Indiáni a vaquerové se ožírají whisky a pulquem

Doryfa tančí

K mexické gitáře

Habanery tak úchvatné

Že lidé putují mnoho mil aby se jí obdivovali

*

Žádná žena neumí líp než ona

Hedvábnou mantilu zřasit

A zdobit své plavé vlasy

Stužkou

Hřebenem

Květem

Vancouver

Deset hodin večer bije stěží slyšitelně v husté mlze jež vatuje

doky a lodi v přístavu

Nábřeží jsou opuštěna a město spí

Jdeš po nízkém a písčitém břehu kde duje mrazivý vítr

a tříští se dlouhé vlny Pacifiku

Ta zsinalá skvrna ve vlhkých temnotách to je nádraží

Kanadské a Velké nákladní dráhy

A ta modravá kola světel ve větru jsou pakeboty vyplouvající

do Klondyke Japonska a velkých Indií

Je tak tma že stěží mohu rozluštit nápisy ulic kde s těžkým

zavazadlem hledám laciný hotel

*

Všichni se nalodili

Veslaři se shýbají nad vesly a těžký člun naložený

až po sám kraj se sune mezi vysokými vlnami