Malý hrbáč opravuje chvílemi směr jedním trhnutím kormidla
Řídě se v mlze podle volání sirény
Narážíme na tmavou masu lodi a po pravém boku se
drápou nahoru samojedští psi
Konopné chundele v šedi-běli-žluti
Jako by nakládali mlhu
(Kodak)
HENRI FRANCK
OHEŇ RADOSTI V PUSTINĚ
…A ježto nadarmo tu cestu konal jsem,
pod kroky žhoucími kde mizela mi zem,
mně v rozkoš abstraktní, v plápol, kde představ není,
dopřeje pohrouzení.
……………………………
I
Planoucí oheň strávil vesmír i mou duši
a všechno sežehl, co zářně proměňoval;
vysoko nad světem, kde skvěl se jeho lesk,
nade mnou, jenž jsem byl jak jeho pochodeň,
bez mihotání výš svůj jasný plamen vznáší.
Ó žáre v abstraktnu, plameni ve prázdnu!
Můj odraz ohnivý nic letmo nezachytí,
již nemám zrcadla a nemám potravy,
již nemám žářiště a nemám nikde hranic.
Ó krásné žíření, žhavosti bez mezí,
ty nyní kraluješ v svobodě vrcholné.
Nic neživí tvůj pal a nic jej nezmenšuje,
ty sebou živíš se, tvůj žeh je zcela volný,
sám vládneš nad sebou, vně tebe není nic.
Ó čistý plameni, svobodný, nesmrtelný,
extáze bez závrati, skvělosti svrchovaná,
ó tanci bez únavy, kráso bez námahy,
království beze lži, pustino neoklamná.
Již nemám cizího a nemám svého nic,
jsem pobyt překrásný, kde plál svit bez hranic,
sám v jeho vzplanutí;
je můj a nekonečně přesahuje mne,
jsem žhoucí krev pro srdce jeho mohutné,
tluk jeho perutí!
Jsem božských houslí zpěv, jenž silně, ostře zní,
jsem hlas, jenž zahajuje hudbu slavnostní,
jsem smyčec zvolený; jsem krásný chvalozpěv,
jsem pozdvihování!
Ó blaho, zázraku, plnosti dokonalá,
hle přístav konečně po mukách tolika;
a žár můj bez vestálky, jež by nad ním stála,
se nebojí už, že stín smrti by jej zhasil.
Odvážný voják do bran města proniká
a vkročil v Jericho. Hle útulek i azyl,
poutníče cestou zemdlený;
tož v jeho skvělosti zapomeň na pustinu
a v čistých rozkoších teplého jeho klínu
všech zemí zapomeň, kde vod a stromů není,
jen přeludy a ozvěny.
Já držím plamen nezkazitelný a pravý,
jenž osvítí vše bezpečně;
já nejsem dítě už, co na písčině staví,
já onen jsem, jenž drží pravdu konečně.
Pravda, toť bez nadějí velké nadšení je,
žár, jehož nelze zotročiti,
jásot, jenž k černu nebi stoupá neschýlený,
naprostá rozkoš ohně bez odměny,
vysoká rozkoš cítit plně svoje bytí
a býti ten, kdo žije!
Být ten, kdo nevnímá už ani vesmír, ani
své iluzorní duše život pohyblivý,
byt ten, kdo konečně bez rubu, bez čekání
se ze své vlastní slávy živí.
Nic netkne se mne už; můj oheň nechať září,
ať v pýše samoty se skví
a boha žádného neplanout na oltáři
nebeské sezná blaženství.
II
Prázdna-li archa, která, mnils, že desky zákona hostí,
vše mimo tvůj tanec je neskutečné:
jelikož nemá předmětu, je tanec tvůj nehynoucí.
Tanči pro pustinu a tanči pro rozlohy
jak prorok v písčině žhoucí,
tanči v tišině věčné
s královskou důstojností.
Ó nadšení čilého tanečníka,
oštěpy vrháš v úchvatu,
rychle, vždy rychleji bez umdlení,
vždy výše v roznětu;
tvůj krok, tvůj skok, tvůj hod, tvůj křik
a víření na špičkách nohou,
měňavost žárných pohybů,
tvá rychlost dítěte Numidů,
ó plameni, šipko, dravý ptáku,
ó sokole v rozletu!
(La danse devant l’arcbe)
CHVÁLA FRANCIE
Ty aspoň, k níž má touha vráz se rozletěla,
sotvaže z chrámu vyšel jsem,
ty, jež jsi všechny moje přátele mi dala
a i svůj jazyk, krásná zem;
protože vzduch tvůj zářný, lehýnký a jemný
vycházet zdá se z božských úst,
snad opoutáš můj zápal úponky své révy,
jíž na vinicích dáváš růst,
uživíš dobrým zrním ze své stodoly
mou vášeň, jíž nic nenasytí,
protože jazyk tvůj sám bůh si vyvolí,
když s anděly chce hovořiti; –
je jako výrazná a pohyblivá líce,
je vojsko poslušné pod schopným vojvodou,
císařská silnice, kde rázem celý duch
v pohodlí může postupovat.
Jak čepel plamenná, jíž mával archanděl,
meč rozumu, on dělí nebo prohlašuje,
stanoví, opisuje, vymezí a značí –
má zvučnost smíchu, je hlas spravedlnosti,
je ozev sama světla, je zvuk jistoty
a jasné vyjádření vnitrného bytí.
Vystrojí pro řečníka řízu decentní
a krásnou polnici propůjčí hlasu hrdin.
(La danse devant l’arche)
PIERRE REVERDY
POZDĚ V NOCI…
Barva kterou noc rozkládá
Stůl u něhož usedli
Cylindr skleněný
Lampa je srdce jež vytéká
To je rok jiný změněný
Nová vráska na tváři člověka
Že vás to ještě nenapadlo
Modravý čtverec oknem vpadl
Dveře mají víc intimity
Odloučení
Výčitka zločin skrytý
Sbohem já padám
Do sladkého úhlu paží jež mě chytí
Koutkem oka je vidím všechny píti
Neodvážím se hnout
Oni sedí
Stůl je ovál
Též má paměť se točí
Jak bych se na celý svět nepamatoval
I na ty kdo mi sešli z očí
(Les épaves du ciel)
PHILIPPE SOUPAULT
WESTWEGO
(Fragment)
Podivný cestovatel cestovatel bez zavazadel
Já nikdy jsem Paříž neopustil
Má paměť se ode mne na krok nehnula
Má paměť mě sledovala jako psík
Byl jsem hloupější než ovečky
Co se na nebi o půlnoci třpytí
Je tuze horko
Říkám si potichu a velmi vážně
Mám velkou žízeň mám opravdu velkou žízeň
Mám jenom svůj klobouk
Klíč k polím klíč ke snům
Otec vzpomínek
Což jsem Paříž někdy opustil?
Ale toho večera jsem v tomto městě
Za každým stromem ulice
Vzpomínka číhá až ji minu
To jsi ty má stará Paříži
Toho večera jsem přece v tomto městě
Tvé pomníky jsou kilometrové mezníky mé únavy
Znám tvá oblaka
Jež se komínů zachycují
Aby mi řekly sbohem či dobrý den
Noci ty světélkuješ
Miluju tě jako se miluje slon
Všechny tvé křiky jsou pro mne křiky něhy
Jsem jako Aladin v zahradě
Kde byla rozžata kouzelná lampa
Nehledám nic
A tady jsem
Sedím na terase kavárny
A usmívám se všemi svými zuby
Mysle na všechny své slavné cesty
Chtěl jsem jít do Nového Yorku nebo do Buenos Aires
Poznat sníh Moskvy
Vyplout zvečera jednou na palubě pakebotu
Na Madagaskar nebo do Šanghaje
Plout nahoru po Mississippi
Šel jsem do Barbizonu
A znovu četl Cesty kapitána Cooka
Ulehl jsem si v pružném mechu
Psal básně blízko lesní sasanky
Trhaje slova jež z halouzek visela
Malinky vláček mi připomněl transkanadskou dráhu
A toho večera se usmívám protože jsem tady
(Westwego)
POZNÁMKA PŘEKLADATELE
Tato hrst překladů z francouzské poezie vznikla z největší části v roce 1916, tedy uprostřed války; a vznikla opravdu pod tlakem války, jako literární projev solidarity a duchovního spojenectví s národem, jenž tehdy krvácel před Verdunem za věc, jež byla i věcí našeho srdce a naší víry. Tento výběr je jenom zlomek tehdy připravované literární manifestace; měl vyjít veliký soubor překladů z francouzské poezie od Baudelaira, jímž se kdysi uzavíralo tlumočnické dílo Jaroslava Vrchlického, až po naše dny; utvořil se kruh překladatelů, v němž zasedali Viktor Dyk, Arnošt Procházka, Hanuš Jelínek, P. M. Haškovec a jiní, kteří získávali další tlumočníky: Stanislava Hanuše, Richarda Weinera a tak dále; byly rozděleny úlohy, s námahou se sháněly prameny, kolektivně se kolacionovaly a opravovaly hotové překlady… Pak byl Viktor Dyk odveden do kriminálu a na ty druhé dolehly jiné starosti války; prostě k chystanému souboru už nedošlo.