Připomínám tento nedokončený plán, protože je zároveň omluvou některých nedostatků mého výboru z francouzské poezie. Tehdy, za války, se nám zoufale nedostávalo pramenů; v C. k. univerzitní knihovně nebyl zastoupen ani Verlaine, ani Verhaeren, natož básníci novější; francouzské knihy se nemohly nikde koupit ani objednat; někdy bylo až dojemné, jak chudičké byly naše knihovny. Už tím byla omezena možnost bohatšího výběru nebo osobní volby. Mnoho z přeložených básní bylo jenom, abych tak řekl, úlohou z pilnosti; v ten onen úkol se musel překladatel rád nerad uvolit, aby se doplnila mezera v chystaném souboru, a neptal se ani, je-li mu ten básník blízek, nebo ne.
Přesto ponechávám toto své překladatelské klasobraní tak, jak bylo, až na několik oprav a doplňků – snad i z pohnutek poněkud citových. V předmluvě k prvnímu vydání po válce jsem napsal:
“Verše francouzské, jak jste mě těšily ve dnech, kdy jsem se vámi obíral! Tehdy právě jsme žili v úzkostech bitvy verdunské; tehdy se vylévala nesmírná útěcha z každého krásného verše, neboť není možno, aby takový duch, takový život byl ponížen! Každá dokonalá báseň jest jedno veliké vítězství; každá sladká sloka je celé království míru. Již pro tuto útěchu, sličné verše, jsem se netrápil nad vámi nadarmo.” A dále: “Tož přece mluvím o radosti, kterou mi skýtal vznik této knížky. Hrál jsem si s krásnými básněmi, a přitom jsem v nich našel neskonale více, než by mi dala četba nejpozornější. Hrál jsem si s češtinou, nutě ji do těžkých hlavolamů formy i smyslu, a přitom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná; každý nový překlad žádal od ní jiné barvy, jiného zvuku a spádu, jiné hmatatelnosti a jiného slovníku; obstojí-li některý z překladů vedle originálu, je to její úspěch.”
Obojí ta pohnutka se v ničem nezměnila ani dnes.
Karel Čapek
(1936)
OSTATNÍ PŘEKLADY
PAUL VERLAINE
LES INGÉNUS
Vysoké podpatky se s dlouhou sukní rvou,
že časem ve skoku či v náhlém větru vání
punčošky příliš často svitly znenadání,
a my se těšili tou pošetilou hrou.
V neklidná hrdla krásek chvílemi se vbod
žárlivý sosák hmyzu, když se houštím braly:
tu šíje spanilé se bleskem zabělaly.
Nám, mladým bláznům, byl to pravý hod!
Byl večer, obojetný večer podjesenní:
tu krásky zasněně se zavěsily v nás
a podivná tak slova děly polohlas,
že od té chvíle jal nám duši žas a chvění.
(Fętes galantes)
PIEROT
To není lunný snílek jako onenkrát,
když předci vídali, jak z římsy se jim směje;
veselí jeho, žel, jak svíce uhaslé je
a jeho útlý stín nás přijde vylekat.
Za děsu dlouhých blesků v jeho bledý šat,
rozvátý jako rubáš, chladný vítr věje,
a z rozchlípených úst mu temný jícen zeje,
že pod hryzením červů zdá se strašně řvát.
Se šumem bludných křídel, jak když sýček letí,
rukávy jeho bílé píší v prostoru
bláznivá znamení, jimž nikdo neodvětí.
Z děr očí rozzelých plá zákmit fosforu
a mouka zestrašňuje ještě bledost v lících
bez krve, s ostrým nosem dokonávajících.
(Jadis et nagučre)
GEORGES RODENBACH
NEDĚLE
Nedělní odpoledne v zimě truchlivá,
v dřímotě maloměst, kde sama, bez útěchy
nějaká korouhvička na vrcholu střechy
jak ze železa pták se vrzem ozývá!
Plouhavě vane větrem nevímjaký strach!
Sem tam jen zřídka někdo po chodníku kvapí:
kněží a ženy v kroji velkých černých kápí,
bekyně jdoucí domů po svých nešporách.
K tabulkám znuděně se tisknou ženské líce,
v prázdno a mlčení se jejich oči prou,
co v oknech ospale hubené květy mrou,
na zahalených rámech dokonávajíce.
A v domech patricijských, kde jen štěrbinami
se pootevrou v oknech šeré záclony,
kde svítí na stěnách ve velké salóny
na dávných gobelínech staré zlaté rámy,
zříš podobizny předků s erby na rohu,
v krajkovém okruží, v kabátcích z aksamitu,
vyhlížet na město, jež těžce, tiše spí tu,
a na hvězdu, jež v dáli svítá v oblohu.
Ty domy prázdny jsou a potemněly v stáří;
v nich mrtvý středověk se ve skryt ukládá!
Právě tak zvečera, když slunce zapadá,
do smutných svítilen se skrývá se svou září.
Ó svítilny, v nichž ohně vzpomínka se nítí,
vzpomínka na zmizelý, dohořelý svit,
tak smutné v prázdnotě a pustém žalu tříd,
že k pohřbu jakéhosi boha, zdá se, svítí!
A slyš, tu nenadále rozhoupané zvony
otřesou zvonicí, jež v pýše své se tyčí,
a těžké kovově, tak jako úder rýči,
na město v rakvi zvolna klesají jich tóny!
(La jeunesse blanche)
REMY DE GOURMONT
SNÍH
Šimonko, sníh je bílý jak tvá šíje,
Šimonko, jak tvá kolena sníh bělostný je.
Šimonko, ruka tvá je chladná jako sníh,
Šimonko, srdce tvé je chladné jako sníh.
Sníh netaje, než když je pocelován ohněm,
Tvé srdce netaje, než když ti dávám sbohem.
Sníh smutný je v haluzích borovicí,
Tvé oko je smutné pod tvou kaštanovou kšticí.
Šimonko, sníh, tvá sestra, na dvoře nastlán sní.
Šimonko, tys má láska a můj sníh.
(Simone)
ÉPHRAĎM MIKHAËL
DEŠTIVÝ SOUMRAK
Jak mlha podzimní mne nuda obestírá
a houstnouc večerem tíž na mně spočívá,
vyrostlá tajuplně nuda tíživá,
jež monotónní mne a hustou nocí svírá.
Přec chlubná láska se mne ranou netknula,
a nelituje hodin, které odlétly,
zřím znovu, zastřené a matné formy, v dáli
své bloudit vzpomínky po sadech minula.
A přece v této hrůze zmíravé, když nyní
s večerem deštivým tma zvolna ulehla,
své srdce, z něhož láska zrádně nezběhla,
já cítím truchliti jak opuštěnou síni.
(Oeuvres)
FRANCIS VIELÉ-GRIFFIN
DEMAIN EST AUX VINGT ANS FIERS…
Zítřek patří květu let dvaceti;
jich míjí smích; ty podepřen vyhlížíš;
za bujné včera stud skoro vzejde ti,
jak za šat, jenž vyšel z módy již.
Zítřek, toť podzim; k pozorným uším
se hovor jeho pomalu blíží.
Ničeho neželím: než něčím se mučím;
a hrůzy nemám: jen mne pochyby tíží.
Ne, jistě: nejlíp prožil jsem báseň
v celé své době denní;
ale má duše váhá žasem,
že sama sebou již není.
(Plus loin)
CHARLES GUÉRIN
LA DOULEUR EST UN VIN D’UNE ÂCRETÉ SAUVAGE…
Plané a trpké víno je věc utrpení,
že duše přeútlá po jeho hryznutí
bezcitně otrne všem nápojům, v nichž není
žíravé jeho příchuti.
Jede, jímž předčasně jsem v mládí dal se zpíti,
tvé jenom hlodání mne ještě dojímá.
Pouze když krvácí, mé srdce žít se cítí:
v mém zoufalství je síla má.
(L’homme intérieur)
FERNAND DIVOIRE
JAGO
(Fragment)
Vždy Jedno láme Pospolu a ničí;
ty, Jago, věčně Sám, Jediný v osamění,
ty musíš ničit, co se tobě příčí.
Pro tebe, Jago, nikdy, nikde Spolu není,
neklíčí shoda; jenom rozpor křičí.
Ty všechny rozpojíš, ať s tebou kdokoli.