— Kto to psal, hrabě?

— Idol mládeže šedesátých let John Lennon dává v roce 1966 interview Maureen Cleaveové, korespondentce našich londýnských novin „Evening Standard“.

— To je překvapivá úroveň pro rockového hudebníka, i když populárního. Musím říct, že jsem něco podobného u sebe v rodině neslyšel; a pokud bych slyšel, bez vašeho velmi neobyčejného komentáře epizody se Saulem bych tomu stěží věnoval pozornost. Snad nezabili Lenona za tato slova?

— To říct nemohu. Kvarteto se rozpadlo, jeden, myslím Harrison, se dal na hinduizmus a jak informuje tisk, je těžce nemocný, což podle mého názoru je důsledkem krize světonázoru, a možná i těch funkcí, které na něj někdo mimo jeho vědomí vložil.

— Mě na tom všem udivuje něco jiného, hrabě. Jak se vám daří ve vašem věku sledovat toto vše a k tomu navíc vypracovávat vlastní úhel pohledu na otázky, zdálo by se samo sebou rozumějící se?

— Má se za to, že v mém věku je normální vracet se zpět do dětství. Skutečně je to tak, ale právě v dětském věku, bez zátěže minulých chyb, hromaděných v dospívání a dospělosti, se lehčeji než kdy jindy snímají ta systémová ohraničení, vložená na psychiku, o kterých jsme hovořili dříve, a ve spojení s tím se otevírá možnost nalezení nových pravd (istin), pokud samozřejmě mozek starce do té doby kompletně nedegraduje. Bohužel, v životě naší defektní civilizace je uchování dětského vnímání do úctyhodného stáří skutečně mimořádně složité, ale... (tady vypravěč udělal pauzu a radostně se na hosty usmál) možná jsem právě já ten vzácný exemplář, který zavčasu znovu vešel do dětství?

Hraběti bylo zjevně nad osmdesát, ale vypadal dostatečně bodře, mluvil plynně, pečlivě vybíraje slova v jiném jazyce, a při tom se snažil vyjadřovat myšlenky co nejpřesněji a nejelegantněji. Někdy se zdálo, že některé jeho myšlenky překračují hranice toho, co se dá považovat za „zdravý úsudek“, ale pokaždé ten dojem probíhal pod vlivem živého lesku jeho očí, posíleného harmonickým výkladem a určitými narážkami, a také nevyřčeným. Jedním slovem, dělal na posluchače ohromující dojem, který by se dal dokonce asociovat s hypnózou. Ale tyto myšlenky o způsobu komunikace hraběte napadly Holmese mnohem později, když už s Renierem byli daleko od vily Askania-Nova. Nyní Holmes řeči hraběte pozorně naslouchal.

— Takže, pánové, jsem přesvědčen, že teroristická akce v New Yorku a Washingtonu ne náhodou vyšla na den useknutí hlavy Jana Křtitele. Účty je třeba platit: kruh se uzavřel, algoritmus mýtu o Akrísiovi a jeho vnuku Perseovi, jehož první etapou byla navenek neškodná fotografie v novinách „Práce“, se o šestnáct let později završil krvavým rozuzlením, které mohl v přímém přenosu sledovat celý svět. Západní civilizace, považující se za křesťanskou, je ve své podstatě civilizací biblickou, ale její počátek byl položen ne ukřižováním Spasitele, jak to tvrdí teologický kánon a jak to podporuje oficiální historie, ale „useknutím“ hlavy Jana Křtitele

[18]

. 11. září 2001 vypršel čas této civilizace. Dva tisíce let trvala epocha „Ryb“, za ní, jak je známo následuje epocha „Vodnáře“. „Ryba“ je symbol biblické civilizace a tento symbol – „mrtvou rybu“ – vidíte mezi obrázky „Post historického pikniku“. Co může ten symbol označovat? — Jedině konec biblické civilizace. Tomu je těžké uvěřit pro každodenní vědomí západního obyvatele, odhánějícího pryč jakoukoliv jemu nepříjemnou „mystiku“, ale, pokud v to neuvěří a nezamyslí se, - bojím se, že příjdou další znaky a bohužel neméně tragické. Pánové, vidím vám na očích, že čekáte jasnější objasnění mnou uvedené verze a nějaké důkazy.

Zbytečně: logických důkazů na základě libovolné množiny axiomů ve vyřešení této problematiky být nemůže. Bůh vždy hovořil a hovoří s lidmi jazykem životních okolností. A soudě po vší zkušenosti historie, je to – axiom života, ačkoliv někdo jiný by ho možná vyjádřil přesněji, než já. Ten axiom je buďto přijímán na víru, nebo také „na víru“ odmítán. Nicméně, jak ukazuje krizovost historie, lidé si ve své většině nepřejí naslouchat a nepřejí si chápat nabídky toho jazyka.

Vážený pane Holmesi, vy jste mladý a máte určitou zkušenost v rozlouskávání podobných rébusů. Luis Renier je můj starý známý, uvědomil mně o vašem příjezdu do Curychu a já jsem jej poprosil o setkání s vámi. Vy jste podle všeho od naší besedy čekal něco jiného, ale to je vše, s čím vám mohu pomoci. Jistě, něco z toho, co jsem vám říkal, znám a chápu na základě rodinných tradic mých předků. Ale rodová aristokracie ve své většině dávno ztratila svůj tvůrčí potenciál, ačkoliv v jejím středu se ještě objevují jednotliví zajímaví podivíni, jako jsem já, kteří se zajímají o aktuální trendy života. Nepřišel jsem sám na vše, co jsem vám řekl. Poslední rok studuji práce, publikované na stránkách dotu.ru. Stránky jsou ruskojazyčné a já s nimi nemám zvláštní problém, protože obecně se vše poddává jednoznačnému chápání. Pokud si budete přát pochopit, odkud pochází vhledy podobné  těm, které jste zde slyšel, navštěvujte ty stránky. Najdete tam mnoho takového, co vám pomůže podívat se na svět jinak a dostat se ze zajetí předchozích iluzí a chybných stereotypů. Já ze své strany velmi doufám, drahý Holmesi, že nám pomůžete rozluštit tuto hádanku. Jsem připraven vám v té záležitosti poskytnout veškerou podporu, všechny materiály jsou vám k dispozici.

Všichni cítili, že jsou přetíženi dojmy z besedy, kromě toho, v horách nastupuje noc rychle a Renier se chtěl do Curychu dostat za světla. Loučení bylo přirozené a vřelé; pán domu vyprovodil hosty k autu a díval se za nimi, než zmizeli z dohledu. Stříbrné BMW jako kdyby se samo drželo cesty a Renier mu jen trochu pomáhal. Holmes se ponořil do svých myšlenek a zachovával mlčení. Něco z toho, co slyšel od hraběte, potvrzovalo jeho verzi událostí, ale mnohé pro něj bylo natolik neobvyklé, nové a neočekávané, že nezapadalo do toho chápání světa, se kterým překročil práh Askania-Novy. A to vyžadovalo čas na přehodnocení všeho uslyšeného a dobré věděmosti všech stran symboliky, spojené s „pikniky“.

27. září – 4. října.  Španělsko. Madrid – El-Eskorial

Celý další den strávil Holmes v Ženevě a ve čtvrtek 27. září odletěl ranní linkou do Madridu. Jaké bylo jeho překvapení, když během vybalování v hotelovém pokoji naproti světoznámému muzeu „El Prado“ zapnul televizi a v posledních zprávách uslyšel informaci o teroristickém činu v parlamentu kantonu Zug. Nějaký člověk, převlečený do policejní uniformy, volně pronikl do budovy, kde probíhalo zasedání, a chladnokrevně zastřelil 11 členů parlamentu, 3 členy vlády a nakonec zabil i sebe. Ve zprávě se uvádělo, že „kamikadze“ byl v péči místní psychiatrie a měl nějaké výhrady k členům parlamentu. Znovu teroristický čin a znovu „šílenec“. A pokud ještě dodat počet obětí 11, tak s ohledem na vyprávění hraběte o jazyce životních okolností, který nechápe současná společnost, se mu ta novinka zdála symbolicky osudovou.

Téměř celý týden strávil Holmes v Madridu řešením záležitostí firmy, takže zřídkakdy otevíral „pikniky“ a zamýšlel se nad svou verzí, která se plnila novými detaily, ale zatím zůstavala nestabilní jako předtím. Už se chystal volat Watsonovi, když mu vedení firmy nabídlo, aby v pátek 5. října odletěl do Káhiry, kde se měla v průběhu dvou dní konat mezinárodní konference představitelů „Ernst & Young“ o nacionalizaci některých velkých soukromých firem. Tendence, kterou Holmes pozoroval za posledních deset let v prostředí velkých a středních firem, hovořila o tom, že pozice Mezinárodní internacionály ve světě sílí. Motivován zájmem setkat se na té konferenci s osobami, účastnícími se vypracovávání celosvětové strategie Internacionály, souhlasil s prodloužením služební cesty.