Měl k dispozici dva volné dny a  aby si nějak zpestřil pracovní cestu, doprovázel ho pan Antonio Ugarte, spolupracovník španělské pobočky firmy, s nímž Holmes mnoho mluvil o občanské válce ve Španělsku. Antoniu mu nabídl návštěvu El Eskorial – tichého městečka, kde se v 16. století určitý čas nacházela oficiální rezidence španělských králů

[19]

. Během těchto diskusí Holmes nastínil verzi, podle které byl výsledek událostí roku 1936 určen tím, že někdo, kontrolující řízení globálního historického procesu, chtěl vidět variantu rozvoje událostí alternativní té, která se odehrála v Rusku v roce 1917. A ačkoliv, jak říkají někteří historici, „historie podmiňovací způsob nezná“, přesto v reálné historii jsou síly, které si přejí vědět, jak funguje „podmiňovací způsob“ v praxi.

Podle svých názorů Antonio zjevně nepatřil ke stoupencům trockistů. Nadále choval ke generálu Frankovi velkou úctu za to, že nedovolil Hitlerovi vtáhnout Španělsko do druhé světové války. Pozorně naslouchaje verzi o příčinách občanské války, slíbil Holmesovi setkat se v El-Eskorialu se zajímavými lidmi, schopnými zodpovědět mnohé otázky o pozadí událostí 36. roku. Holmes s radostí souhlasil s návštěvou rezidence španělských králů, tím spíše, že taková příležitost se mu naskytla poprvé. El-Eskorial, rozprostírající se v krásném předměstí 50 km od Madridu. Celý se topil v zeleni. Byl překrásný slunečný den a vzduch byl neobyčejně průzračný. Parková zóna a slavné náměstí před královským sídlem byly zaplněny turisty.

Holmes s Antoniem opustili auto a dlouho se motali úzkými uličkami starého města, až se po poledni ocitli v domě, kde se sešla nevelká společnost. Antonio představil Holmese majiteli domu— zavalitému muži s vlasy černými jako smůla jménem Pedro Collado. . Ten je uvedl do společenské místnosti, kde už byli dva hosté a živě něco probírali ve španělštině.

— Andrej Verov, — představil se nevysoký podsaditý čtyřicátník.

— Vy jste Rus? — z nějakého důvodu se zeptal Holmes.

— Ano, pane Holmesi, — odpověděl anglicky Verov, — ale už více než deset let žiji ve Španělsku.

— Paolo Riego,  — přívětivě se usmál druhý host a dodal — Španěl, ale nějakou dobu jsem žil v Rusku. Když se Holmes podíval na stůl, za kterým probíhal rozhovor, nemohl uvěřit svým očím: ležely tam tři „pikniky“ a ještě kopie kalendářů z roku 1994 s nějakými podivnými kresbami z už známých novin „Čas zvratů“.

Hosté se dívali na Holmese takovým způsobem, jako by byli přesvědčeni, že obrázky s „pikniky“ jsou mu známy. Najednou ho napadlo, že hraje roli spojujícího článku v posouzení nějakého grandiozního a neznámého scénáře. Pán domu přinesl kávu, a hovor, přerušený příchodem nových hostů, pokračoval. Až nyní si Holmes všiml, že hosté probírají ne ruské „pikniky“, ale plán-schéma Madridu, který téměř po diagonále přetínala ohromná ruka ve tvaru klíče, zaklesnutého přímo do centrálního náměstí města. Poprosil Antonia, aby mu přeložil obsah diskuse, ale Andrej se omluvil,  a začal  objasňovat podstatu rozhovoru v dobré angličtině.

— Ty pikniky a doprovodné kresby,  mi přivezl přítel loni z Ruska . Pověděl mi o metodách matričního řízení, které ještě nedávno ovládali žrecové Atlantidy. Metoda byla zjevně dostatečně efektivní, pokud se žrecům podařilo zformovat davově-“elitární“ stabilní společnost s ohledem na směnu pokolení.

Na vrcholu pyramidy byla rasa „pánů“, skládající se z téměř nesmrtelných démonických bytostí, a v jejím základu byla rasa otroků -  napůl zvířat, napůl biorobotů. Dostat se z toho zamknutého infernálního kruhu k lidskosti bylo z horních i spodních vrstev pyramidy nemožné, a Atlantida přestala existovat jako slepá větev evoluce, vylučující možnost dalšího rozvoje lidstva.

— Jak se mohlo stát že, disponujíc tak mocnými metodami řízení, atlanťané nemohli ochránit svou civilizaci před smrtí, zvlášť poté, co davově-“elitární“ pyramida získala stabilitu? — zeptal se Holmes.

— Na to téma je mnoho různých teorií. Jedna z nich vychází z představ o rozdílnosti rolí v evoluci člověka pojmových kategorií a rodové paměti. Její stoupenci předpokládají, že v té daleké době lidé nebyli ještě schopni myslet pojmovými kategoriemi, a proto jejich osobní zkušenost byla získávána výhradně díky paměti. Vyššího stádia bylo dosaženo, když se podařilo osobní paměť předat v nějaké formě „paměti krve“ potomkům. Lidé vnímali činy předků s takovou jasností, s jakou si pamatovali podrobnosti vlastního života. Kult předků se vyvinul ve formě trochu podobné té, která existovala dlouhá tisíciletí v starověké Číně. Nicméně právě tato síla paměti vedla ve svém důsledku k destruktivnímu kultu osobnosti. Čím větší byla moc vlastníka v hierarchii, rostoucí od pokolení k pokolení automaticky, tím více ji chtěl použít. Pojmový aparát a kultura vzájemného chápání byly buďto nerozvinuté, nebo natolik zvrácené, že vyvarovat se zneužití dědičné-automatické moci bylo na jejich základě nemožné. A protože atlanťané mohli vykazovat magické působení na životní síly přírody, zneužití této moci vládci  vyvolalo hrozné kataklyzma, což nakonec vedlo k zániku celého kontinentu.

Ale protože společnost v Atlantidě získala stabilitu, to znamená v určitém smyslu se stala bezproblémovou, pak v kultuře současné civilizace, usilující o stabilní stav a řešení svých problémů, ten faktor musel najít svou reflexi.  A on skutečně našel svůj odraz, ale duální: v mytologii antického Řecka a v románu ruského spisovatele Ivana Antonoviče Jefremova „Hodina býka“. První reflexe, dobře známá na Západě, je lehká a světlá, jako paměť o ztraceném „zlatém věku“ biogenní civilizace. Podle této reflexe na vrcholu davovo-“elitární“ pyramidy – Olympu zasedají nesmrtelní bohové-démoni; v jejím základě jsou smrtelní lidé (otroci - „mluvící dobytek“, svobodní lidé - „bioroboti-zombie“ nebo bezmocní duchovně-psychologičtí invalidé). Vše vypadá dobře, ale výlučně pro ty, kdo se vidí jakou budoucí „olympijci“. Pro ty, kdo nedosáhli „olympijského standardu“ - je to bezperspektivní inferno, nekonečné kruhy pekla na zemi, ačkoliv možná i probíhající v příjemném opojení. Pamatujete: „Pokud k pravdě svaté lidé cestu nedokáží najít – čest bláznovi, který uloží lidstvo do zlatého snu“?

A nyní tento způsob života mnozí idealizují a chtějí se k němu vrátit, vybrali pro sebe místo v „olympijské“ elitě a zabývají se „duchovním kulturismem“, posilují sílu ducha a sílu vůle pomocí různých psychologických praktik.

Co se týká mě, ačkoliv tu doktrínu znám, neidealizuji takový obraz života. Nicméně ta teorie je zajímavá tím, že ukazuje, že jedinec má svobodu vůle. Jinými slovy, neviní Boha za ty problémy a katastrofy, které lidé, kteří se odklonili od pravdivé cesty a zneužívají své schopnosti, jsou schopni sami na sebe uvrhnout.

— Promiňte, pane Verove, že vás přerušuji, — skočil Andrejovi do řeči pozorně naslouchající majitel bytu, — ale, když je řeč o uchazečích o nové „olympijství“, právě jsem dočetl knihu Johna Colemana „Komise 300“. Mluví se v ní o nějaké mocné elitní skupině, nazývající sebe „Olympany“. Neuznávají státní hranice, kontrolují celý bankovní a pojišťovnický byznys ve světě, a mají odpovědnost jen před členy své skupiny. S ohledem na svůj stav a možnosti upřímně věří, že jsou rovni legendárním bohům Olympu. Možná jsou oni  ta světová vláda, o které se tak mnoho píše v poslední době? V knize jsou u všech uvedena jména a dokonce jsou uvedeny názvy tajných spolků, ke kterým patří.