Sherlock Holmes přede mnou rozvinul ještě dvě další podivné kresby.
— Jak vidíte, Watsone, koláž, kterou jste studoval, s podivným názvem "Post historický piknik" se objevila 17. srpna 1992 na třetí straně petrohradského týdeníku „Doba zvratů“ č. 33(130). Předcházely jí dvě neméně záhadné koláže, vytištěné ve dvou číslech stejného týdeníku „Doba zvratů“ z 24. června a 5. srpna 1991, pod názvy "Historický piknik" a "Obranný piknik".
Hledě na podivné koláže, pozorně jsem poslouchal Holmese, tuše, že mě brzy čeká vážná a zajímavá práce. Nikdy dříve jsme neprobírali nepsaná pravidla naší společné činnosti. Nechystal jsem se to dělat ani tentokrát, protože jsem byl jako vždy přesvědčen, že každá nová záležitost, do které se můj přítel pustil, je dobře prostudována jím samým. Navíc, zdálo se mi, že už dopředu zná odpovědi na otázky, vznikající během každého nového vyšetřování, a mě potřebuje jen proto, aby se přesvědčil o správnosti jím přijatého rozhodnutí. Něco mi ale říkalo, že tento případ bude zvláštní a tentokrát mě čeká něco více, než role sparring-partnera, na kterém si znamenitý detektiv a analytik ověřuje svůj um a řemeslo. Neočekávaně jako vždy, Holmes přerušil mé úvahy.
— Drahý Watsone, mohl byste mi objasnit, proč slovo "piknik" v článku z New York Times z 13. září přitáhlo vaši pozornost?
— Zdálo se mi, že to slovo z jedné strany vypadává z kontextu článku, napsaném o tak vážných věcech, a z druhé — nějakým nepolapitelným způsobem odpovídá jejich lehkovážnému stylu. Předpokládám, že ve slově "piknik" je skrytá nějaká mně neznámá dvojsmyslnost. No a poté, co jste mi ukázal tři ruské "pikniky" s tak zajímavými názvy, už nepochybuji, že trojité použití "pikniků" v New York Times zdaleka není náhoda. Ale co se za tím vším skrývá?
Mezitím Holmes, pozorně mě poslouchaje, vytahoval nějaké papíry ze složky, z níž předtím vytáhl "pikniky", a probíral se jimi.
— Ano, máte samozřejmě pravdu, Watsone, "pikniky" nejsou v "New York Times" z 13. září třikrát vzpomenuty náhodou. Ale pro pochopení, jak jsou spojeny s třemi ruskými "pikniky" z "Hodiny zvratů", musím něco objasnit nejenom vám, ale především sobě. Objasnit z oblasti, kterou jste vy nazval "mystikou", když jsme probírali podivné náhody spojené s číslem 11. Zde — nakonec našel hledaný papír — poslechněte si, Watsone, co na to téma říká nejčtenější spisovatel a básník v Rusku, A.S.Puškin:
„Um človeka je, ľudovo povedané, nie prorok, ale hádajúci. Vidí celkový chod vecí a môže z neho vyvodiť hlboké predpoklady, neraz časom stvrdené. Avšak nie je schopný predvídať náhodu – mocný a okamžitý nástroj Predvídania“.. („Predvídania“ rozumej ako „Boha“)
.Mnozí na Západě považují Puškina za zvěstovatele světonázoru ruského národa, který příchodem tohoto génia na tento svět odpověděl na prozápadní reformy cara Petra Velikého. Myslím, že o tom psal ruský filosof Berdjajev. Nejste náhodou milý Watsone seznámen s jeho pracemi?
— Ne, Holmesi, práce Berdjajeva neznám, ale slyšel jsem o zvláštním přístupu k Puškinovi v Rusku a dokonce jsem se pokoušel číst některé jeho věci, bohužel ne v originále.
Holmes zjevně čekal pokračování puškinovského tématu a proto jsem se neudivil, když se mě zeptal, co přesně z Puškina jsem četl.
— Román ve verších "Evžen Oněgin" — pracně jsem se pokoušel vzpomenout na dojmy z přečtení, a nečekaje na Holmesovu otázku , pokračoval jsem:
— Pověst se mi tehdy zdála trochu táhlá, a místy dokonce nudná. Něčím mi to připomnělo román Jamese Joyce "Ulysses", který nějaký náš kritik minulého století nazval encyklopedií západního života. Háček je pravděpodobně v překladu — jsou to přeci jen verše.
— Bravo, Watsone! Pozorovací schopnost vám upřít nejde. Jde o to, že Puškin má jeden velmi přesný výrok, který podle mého vše vysvětluje: "Překladatelé jsou překážkami na cestě k osvícení (vzdělání)"
. A jeden ruský kritik dokonce označil román ve verších, který se vám zdál nudný, za "encyklopedii ruského života". Nepamatujete si autora překladu, Watsone?— Jak by ne, Holmesi, samozřejmě pamatuji. Známý šachista mi doporučil nejlepší překlad, z pera známého ruského spisovatele a básníka Nabokova, jehož rodiče emigrovali po revoluci z Ruska, a on sám měl na Západě velký úspěch.
— Výborně, Watsone. Právě Nabokov, poté co začal psát obstojné verše v angličtině, se pokoušel pochopit, proč západní čtenáři nejsou schopni pochopit Puškina tak, jak ho chápou v Rusku. On také, podobně jako vy, došel k závěru, že celá věc vězí v překladatelích, v jejich neschopnosti předat nepostižitelného ducha puškinské poezie, a proto se rozhodl dokázat, že to v jazyce velkého Shakespearea je možné. Jaký byl jeho údiv, když on, po dokončení překladu románu, v doslovu napsal: "Zlatá klícka zůstala, ale ptáček uletěl". "Ptáček, který uletěl" Puškina je právě to, co nám zbývá pochopit ve světonázoru ruského národa. Vy se teď určitě divíte, Watsone, proč při rozkrývání příčin tragédie v New Yorku a Washingtonu věnuji tak mnoho pozornosti "slunci ruské poezie" — jak nazval Puškina jiný ruský spisovatel, na západě velmi populární Dostojevský?
— Skutečně, milý Holmesi, zpočátku jsem byl poměrně udiven vaším zájmem o Puškina. Ale protože váš znám, předpokládal jsem, že jste pečlivě prostudoval vše, co je spojeno s tvorbou váženého ruského básníka, a zkušenost s vámi mi napovídá, že Holmes nic nedělá jen tak pro nic za nic. Proto se nebudu příliš divit, když se ukáže, že i Puškin má nějaký vztah k událostem 11. září.
— Tak tak, Watsone, i Puškin... - zamyšleně odpověděl Holmes. - Ale v tento okamžik vám to ještě nemůžu vysvětlit, Watsone. Co z Puškina jste ještě četl?
— Víc nic, - začal jsem dolovat v zákoutích své paměti, - ačkoliv, stop! Četl, ano, ano! — jistěže četl, ale v určitém smyslu z donucení.
— Zajímavé, kdo vás, můj milý Watsone, mohl přinutit číst Puškina?
— Okolnosti, Holmesi. Právě okolnosti. Možná si pamatujete, jak před deseti lety přijel do Londýna divadelní sbor s velmi těžce vyslovitelným názvem, něco jako "Marinki".
— Ano, Watsone, vzpomínám si — to bylo turné "Mariinského" divadla v Rusku velmi slavného ještě z předrevoluční doby , a velmi jsem tehdy litoval, že jsem se nedostal na jejich představení. Ale prosím, pokračujte, milý příteli, opravdu bych rád věděl, jaké okolnosti vás donutily, abyste si přečetl Puškina.
— Bylo to už po návratu z Afghánistánu, kdy jsem se bezúspěšně ucházel o přízeň jisté osoby, velké hudební nadšenkyně. Abych upoutal její pozornost na svou osobu, s ohromným úsilím jsem získal dva lístky na premiéru opery "Piková dáma". Věděl jsem, že všechny party budou v ruském jazyce, proto jsem se rozhodl seznámit se s Puškinovým příběhem předem. Zápletka se mi tehdy zdála mystická, a konec hlavního hrdiny celkem smutný. Pamatuji si přesně, že podle zápletky příběhu se zbláznil, a proto, když napětí na scéně vrcholilo a má společnice očekávala tragické rozuzlení, já jsem ji, ve snaze demonstrovat jí své znalosti v oblasti, kde cítila svou absolutní převahu, začal konejšit v tom smyslu, aby si vydechla, že hrdina a hrdinka zůstanou naživu. Jaké bylo mé překvapení, když na scéně zaburácel publikem očekávaný výstřel. Moje dáma nedala najevo překvapení; pochopila, že její nešťastný nápadník je ignorant. Když jsem se jí pokoušel vysvětlit, že jsem četl Puškinovu povídku , s lítostí se na mě podívala a ukázala na program, kterým se ovívala jako vějířem: libreto opery bylo napsáno bratrem skladatele Čajkovského, který pravděpobně věděl lépe než sám Puškin, jak má hrdina "Pikové dámy" zakončit svůj život. Tím mé ucházení se o přízeň dámy, kterou jsem pro sebe nazval "pikovou", skončilo.
3
A.S.Puškin. „O druhom zväzku “Dejín ruského národa“ N.A.Polevoj“. Citácia z Kompletnej akademickej zbierky spisov o 17.zväzkoch, reedície v r.1996 vo vydavateľstve „Nedeľa“ na osnove vydania AN ZSSR z r.1949, str.127. Slovo „náhoda“ je vyznačené samotným A.S.Puškinom. Vo vydaniach, ktoré vyšli pred r.1917 ni je slovo „náhoda“ vyznačené a za ním dali bodku, vynechajúc text “ mocný a okamžitý nástroj Predvídania“. Predrevolučná cenzúra predpokladala, že človeku, ktorý nedostal špeciálne bohoslovské vzdelanie, netreba uvažovať o Predvídaní (konkrétne vydanie A.S.Suvorina z r.1887 a vydanie pod redakciou P.O.Morozova). Cirkev neradila A.S.Puškina (Slnko ruskej poézie) k spisovateľom, ktorých diela by sa slušilo a patrilo citovať a komentovať vo svojich traktátoch budúcim generáciám bohoslovcov. V ére vlády ideológie historického materializmu sa ukázali byť vydavatelia A.S.Puškina čestnejšími, ako ich v Boha veriaci predchodcovia, a uviedli názor A.S.Puškina ohľadom tejto otázky bez deformácie.
4
„Переводчики — подставные лошади просвещения“, doslova: “Překladatelé – trojští koně osvěty.”