Problém neliberálnosti Ruska se neomezuje na ovládnutí státní moci „siloviky“ v čele s V.V.Putinem a jimi „zastřešovaného“ byznysu, ale nese kvalitativně jiný charakter. Tj. je to ještě nebezpečnější a chybnější, než věřit „v moc špatného cara Putina“, nechápaje následující:

 1.  Všechny regionální civilizace planety jsou charakterizovány vlastními ideály života společnosti, a Rusko je jedna z regionálních civilizací, rozvíjející se během posledních několika set let ve formě mnohonárodnostního státu, a tím pádem má své ideály civilizačního rozvoje.

 2.  Nositelem a realizátorem ideálů libovolné regionální civilizace je ne ten či onen politik, ne historicky zformovaná státnost, ale v konečném důsledku sociální psychodynamika té společnosti národů, které danou regionální civilizaci tvoří. Ti či oni politici a historicky zformovaná státnost mohou být jak v konfliktu s těmi ideály, tak i více či méně úspěšně jednat v souladu s nimi. A politici a státnost jsou vždy důsledkem psychodynamiky v jedné ze dvou variant její realizace:

 →  neprotivení se vlivu vnějších (ve vztahu k ní) psychodynamik a subjektů politiky (v této variantě vznikla postsovětská státnost Ruska, cizí jeho ideálům);

 →  realizace vlastní v určité míře odpovídající algoritmiky, namířené na uvedení vlastních ideálů do života.

Právě v součtu civilizačních ideálů a jejich nositelů a realizátorů spočívá problém v principu nevykořenitelné neliberálnosti Ruska.

První i druhá okolnost – v důsledku sociálního rozvoje Ruska v aspektu namířenosti na realizaci vlastních civilizačních ideálů – dělají neadekvátním myšlení (založené na precedentech, ve vztahu k perspektivám Ruska pod jařmem postsovětské, od začátku jemu cizí státnosti) ve stylu:

•  Pokud se v minulosti Direktiva RNB USA 20/1 z 18.08.1948 „Naše cíle ve vztahu k Rusku“  realizovala sama sebou díky průběhu vnitřních procesů v SSSR, které USA jen stimulovaly a směřovaly, včetně za pomoci zednářské periferie, která obsadila klíčové posty v ÚV KSSS, ve všesvazových a republikových orgánech moci, v Akademii věd, v KGB SSSR a jejích útvarech v republikách,

•  pak je třeba jen počkat, než postsovětská státnost sama pohřbí zemi, a dokud se tak nestalo, je třeba stimulovat a směřovat vnitřní procesy v Rusku k tomu výsledku politikou kolektivních sankcí ze strany progresivních států a politikou podpory opozičních sil uvnitř země.

To je chybný způsob myšlení. Direktiva RNB USA 20/1 z 18.08.1948 se realizovala v podmínkách konceptuální bezalternativnosti globální politiky: buržoazní liberalismus a marxismus-leninismus byly v tu dobu dvěma ideologickými obálkami jednoho a téhož biblického projektu zotročení lidstva. A v té epoše měly všechny státy možnost volby bez volby další cesty svého rozvoje na základě jedné ze dvou obálek:

•  ty, pro něž byl nepřijatelný útlak liberálního neokolonialismu se dostaly do sféry vlivu SSSR;

•  ty, pro něž byla nepřijatelná ideologická totalita marxismu spadly do oběžné dráhy USA;

•  ale jedni i druzí, stejně jako státy-lídři (SSSR a USA) zůstávali v korytě algoritmiky realizace biblického projektu zotročení lidstva a konkurovali si v otázce, kdo z nich ho přivede k vítěznému konci – byla to hloupá záležitost z obou stran, ale to si ani na jedné straně neuvědomovali

[30]

.

Nezávisle na tom, zdali si ty okolnosti autoři Direktivy SNB USA 20/1 uvědomovali nebo ne, ty okolnosti byly objektivní realitou té doby. Tou objektivní daností, dovolující autorům Direktivy RNB USA 20/1 napsat v ní, že nejsou ohraničeni časem, v důsledku čehož si mohou dovolit počkat, dokud SSSR vnitřně nedozraje, aby krachnul pro vlivem sociokulturních procesů, probíhající v něm samém.

Skutečně se dočkali. Ale krach SSSR byl doprovázen důsledky, autory direktivy 20/1 nepředvídanými: v Rusku byla publikována Koncepce společné bezpečnosti, alternativa biblické koncepce globalizace, vyjadřující charakteristické ideály Ruského mnohonárodnostního světa. V tom se projevila psychodynamika Ruska ve druhé variantě jejího projevu – realizace vlastní odpovídající algoritmiky, namířené na uvedení do života vlastních civilizačních ideálů.

Od toho okamžiku faktor „nejsme ohraničeni časem“ pro stoupence buržoazního liberalismu a USA jako realizovaného ideálu rozvoje sociální organizace, podmíněný jejich dosavadním monopolem na dělání globální politiky, přestal pracovat, protože neohraničen časem je ve skutečnosti je jeden jediný subjekt globální politiky – Všedržitel, který není lhostejný k tomu, co probíhá na Zemi; a jako důsledek jeho nelhostejnosti k probíhajícímu, jsou neohraničeni časem ti, kdo konají v řečišti Jeho Úmyslu, a ne ti, kdo dosáhl nějakého monopolního dominantního postavení v mezích Božího dopuštění.

Ve vztahu ke dvěma alternativním koncepcím globalizace to znamená, že krach utrpí ta koncepce, která je namířena proti cílům Úmyslu, tj. biblická koncepce vcelku, a její liberálně-buržoazní verze konkrétně. Utrpí krach proto, že její stoupenci se ohradili od Boha texty Bible, jejíž redaktoři překroutili Vnuknutí svými výmysly a posedlostí, a tradicemi výkladu, a také vlastními liberálně-ateistickými nesmysly, pozvednutými jimi do statusu pravdy poslední instance.

Ostatní je variabilní, ačkoli konkretika realizace té variabilnosti může být nepříjemná pro mnohé jak v blízkém a dalekém zahraničí, tak i v Rusku.

Obecně, slova Puškina, kterými završil tragédii Boris Godunov (1825): „Národ ztichl“ - jsou klíčová k pochopení historie Ruska a jeho perspektiv, protože slova „národ ztichl“ neznamenají, že nic nedělá, tj. neznamenají, že se ve společnosti nic neděje, že se nerozvíjí.

2.3.3.Sociální psychodynamika Ruska: státnost a společnost

Ale to, co je napsáno v kapitole 2.3.2 je nepochopitelné jak pro západní intelektuály, tak pro drtivou většinu domácích „elitárních“ státních a „veřejných“ činitelů. Dávají přednost tomu přít se o slova, a ne vyjasňovat to, co probíhá v mlčenlivém proudu života.

Ačkoli liberálně-buržoazní státnost Ruska skutečně zažívá krizi vlastní progresivní nezvratné degradace (v důsledku principů její výstavby a mravně-etických osobitostí osob disponujících posty), a její neúspěchy jsou z části až komické

[31]

, a zčásti za sebou vlečou nepříjemnosti pro ruské občany, přesto krize státnosti není hlavním problémem Ruska, ale důsledkem neřešenosti jeho hlavního problému: charakteru společnosti a vzájemných vztahů společnosti a státnosti.

To je „mystika“ (v chápání ateistů) a „nevyzpytatelnost Božího Záměru“ v chápání věřících v Boha, ale nepřejících si žít s vírou (důvěrou) Bohu na základě určitého vnímání Úmyslu.

Mluvíme-li o „slovech“, pak od doby první publikace románu F.M.Dostojevského (1821-1881) „Bratři Karamazovi“ (dokončen a plně publikován byl v roce 1880) strašila ruská „elita“ samu sebe i národ „všemocností Velkého Inkvizitora“

[32]

, pozvednutým do statusu politické metafory.

Podstata režimu „všemocnosti Velkého inkvizitora“ je prostá:

•  Velký inkvizotor (v ideálu):

 →  ví, jak řídit společnost, výrobu a rozdělení produkce v ní tak, aby život všech byl více či méně snesitelný, a sociálně-ekonomický systém by se udržitelně reprodukoval  v následnosti generací;

 →  realizuje toto vědění v praktické politice;

 →  ty, kdo se nepodřizují jeho moci a nezačleňují se do jim určené sociální organizace, nemilosrdně trestá, na tom základě, že pokud je trestat nebude, oni zlikvidují sociálně-ekonomický systém, čímž vyvolají ztrátu větší či menší komfortnosti života všech;

•  Všichni ostatní, jež jsou v moci Velkého inkvizitora: