→  nevědí nic o tom, jak řídit sociálně-ekonomický systém;

 →  chtějí spotřebovávat přírodní i sociální blaha, a kvůli tomu souhlasí pracovat a produkovat ona blaha, přebývaje pod mocí Velkého inkvizitora a plníce jeho nařízení, a podporujíce jeho režim svou prací.

•  Tragédie spočívá v tom, že:

 →  ti, co se podřizují moci Velkého inkvizitora, si sami nepřejí převzít odpovědnost byť jen za sebe, nemluvě už o tom, převzít odpovědnost za osudy jiných;

 →  v důsledku toho, pokud je necháme sobě samým na pospas a nepřinutíme je k určitým pořádkům, začnou se zabíjet navzájem a dostanou se do problémů;

•  Velký inkvizitor neví, jak vyřešit tuto tragickou situaci, a prosí Krista, který přišel do společnosti, již řídí, aby opustil jejich svět, obviňuje Krista z toho, že právě on zrodil takovou tragickou situaci tím, že během pobytu v poušti odmítl nabídku ďábla proměnit kámen v chléb a ochutnat chléb, říkaje mu: „Nejen chlebem bude živ člověk, ale i slovem, vycházejícím z úst Božích“ (Matouš 4:4), a lidé potřebují především – chléb.

Ale fakticky historický F.M.Dostojevský v té metafoře popsal ten způsob života, kterým žilo Rusko od doby “Stání“ na Ugře, načež Velkoknížectví Moskevské přestalo platit daň Zlaté hordě a stalo se suverénním státem

[33]

, pokud ignorujeme otázku ideologického zabezpečení státního řízení. Ten režim byl jako sociální norma vzájemných vztahů státní moci a společnosti vyjádřen Josifem Volockým (1440-1515). Psal: „Car je svou podstatou podobný libovolnému jinému člověku, a svou pozicí a mocí je podobný Nejvyššímu Bohu“

[34]

. Ale Josif Volocký neopěvoval carskou moc v tom smyslu, že by ji prohlašoval za neomylnou, jak si jeho slova vyložili mnozí, protoře „samotného cara Josif začleňuje do téhož systému Božího zápřahu, - i car je podřízen, a jen v mezích Zákona Božího disponuje svou mocí. A špatnému caru se není třeba povinovat, on ve své podstatě ani není car,- “takový car není Boží sluha, a ne car, ale mučitel“.

[35]

Avšak Josiv Volocký se nezaobíral otázkou, jak společnost, jak libovolný prostý člověk mohou přivést ke smyslům nebo zkrotit „špatného cara“. Ve výsledku je vklad Josifa Volockého do historie dvojaký:

•  Z jedné strany, vnesl do církevního chápání světa etickou normu dokřesťanské Rusi:

 →  člověk a pozice, kterou zastává, se nesmí ztotožňovat;

 →  všichni jsou dlužní pracovat na obecné blaho v řečišti Záměru, starat se o sebe navzájem, a státník je v tom celonárodním díle jen vrchní vedoucí.

•  Z druhé strany, tím že neodpověděl na otázku: Jak v řečišti Záměru přivést k rozumu „špatného cara“ - Josif Volocký vytvořil předpoklady:

 →  k zbožňování osoby cara,

 →  k zbožšťování carské moci

 →  a v konečném důsledku k vypadnutí režimu vlády z řečiště Záměru, protože zbožšťování osoby cara a zbožšťování (sakralizace) státní moci podrozumívá přiznání jejich činů bezchybnými bez výjimek, tj. neomylnost.

Ve výsledku vznikl systém společensko-státních vztahů, ve kterém:

•  všechna právně legitimní práva má car a stát, kteří jsou generátorem nových práv pro sebe a povinností pro podřízenou společnost v míře vzniku „historické nevyhnutelnosti“ v modifikaci svých práv a povinností poddaných;

•  a společnost a libovolný člověk defakto žádná práva nemá, jen povinnosti plnit zákonné i nezákonné příkazy moci.

Koncepci vzájemných vztahů státní moci a společnosti, vyloženou Josifem Volockým, se čestně pokoušel realizovat Ivan Hrozný: to je možné pochopit z jeho korespondence s bývalým stoupencem na útěku, Andrejem Kurbským

[36]

a z prací historiků, kteří se pokoušejí pochopit, co se ve skutečnosti v té epoše dělo, a neprezentují Ivana Hrozného jako ztělesnění zla, plníce společenskou objednávku nebo vycházeje z vlastních již zformovaných předsudků, které jednoduše ilustrují těmi či oněmi fakty a interpretacemi faktů a jejich vztahů. 

Ale kvůli neadekvátnosti v otázkách řízení koncepce, ve které bylo možné uvnitř společnosti negativní zpětné vazby efektivně napojit na „špatného cara“ jen cestou vraždy cara nebo svržením „posvátné osoby cara“, nezabezpečovala stabilitu státnosti při směně pokolení: smuta na přelomu 16.-17. století, řada vražd carů a palácových převratů během veškeré vlády dynastie Romanovců jsou toho potvrzením. To neznamená, že vrahové carů a organizátoři palácových převratů

[37]

byli v právu: úspěch palácových převratů byl podmíněn i tím, že jejich oběti buďto vyčerpaly Boží dopuštění mýlit se, nebo byli neschopní vykonat něco dobrého v historicky zformovaných podmínkách, čímž jejich život ztrácel smysl

[38]

.

A předpoklady, vytvořené mocí té koncepce společensko-státních vzájemných vztahů (pramenící z psaní apoštola Pavla na téma „otroci, povinujte se svým pánům“

[39]

, od nichž se nebyl schopen osvobodit Josif Volocký), se v historii realizovala v dogmatu o neomylnosti carské moci. To dogma, ačkoli nebylo prohlašováno církví a dynastií v otevřené formě, je podobné dogmatu katolicismu o neomylnosti římského papeže, ale fakticky bylo přítomno během mnoha období a stalo se jedním z generátorů katastrofy roku 1917. Toto „dogma“ se plně projevilo v plném titulu Nikolaje II: „Boží milostí My, Nikolaj II, Imperátor a Samodržitel Všeruský, (…) atd. atd. atd.“

[40]

— tj. cokoli by car nespáchal, je to retranslace milosti Boží: dovedl Rusko k rusko-japonské válce – „milost boží“, nechal zavléct Rusko do první světové války – „milost boží“, krvavá neděle – „milost boží“?

O variacích režimu „vlády Velkého inkvizitora“ psal v podstatě, nevyužívaje té metafory, už Gogol ve svém románu Mrtvé duše. S ohledem na právní status nevolníků v tu epochu, všechny postavy – statkáři jsou variace „Velkého inkvizitora“: nejneschopnější – Pljuškin, Korobočka a Nozdrjov; „střední“ - Manilov, u kterého věci jdou „samospádem“; Velký inkvizitor v plnotě svých schopností je Sobakevič, nejúspěšnější „hospodář“ a ne tyran podřízených, na rozdíl od historicky reálného Saltyčichy. Jaké výhrady mohou být k Sobakevičovi? Všichni jemu svěření jsou sytí, oblečení, obutí, všichni mají silné hospodářství, výborné zdraví.

Sociální psychodynamika Ruska ve vztahu k té koncepci vzájemných vztahů státní moci a společnosti, která se projevila v metaforičnosti legendy o Velkém inkvizitoru, v sobě zahrnuje nyní i v minulosti zahrnovala tři aspekty:

•  z jedné strany je jí vlastní sen o dobrém a spravedlivém carovi, který svou mocí, za pomoci přizvaných osob, které jsou zavázány mu sloužit věrně a čestně, vykořeňuje křivdu-nepravdu ze života společnosti;

•  z druhé strany stejná psychodynamika rodila systematickou sabotáž nespravedlivé politiky státu poddanými ve všech vrstvách, přecházející pravidelně ve vzpoury;

•  Odlišnost představ a reality se vysvětlovala frázemi:

 →  «Car je dobrý, bojaři špatní»;

 →  nebo v krajním případě: „Cara vyměnili: není to skutečný car...“ tj. je potřeba skutečného cara, který bude dobrý.

Zde je důležité poukázat na jednu důležitou okolnost. Pro většinu lidí ve společnosti, přebývající pod mocí „režimu Velkého inkvizitora“, je přijetí právě režimu, jako určitého systému realizace moci, - neřešitelný problém, díky čemu se režim jako celek redukuje k osobě, která ho nominálně vede. V důsledku té chyby je jediným receptem řešení sociálních problémů výměna osoby, představující režim, ale nikoli analýza defektů režimu a změna režimu cestou odstranění jeho systémotvorných defektů. To se týká i F.M.Dostojevského, autora politické metafory „Velkého inkvizitora“. Ačkoli je to chyba chápání světa, přesto je to sociální norma pro davo-“elitarismus“ ve všech jeho projevech, včetně vlády „režimu Velkého inkvizitora“.