Sovětská epocha historie je modifikací „režimu Velkého inkvizitora“, protože psychodynamika společnosti s pádem monarchie a zavedením vlády sovětů zástupců pracujících se nezměnila. Pokus J.V.Stalina zpřetrhat tuto algoritmiku společensko-státních vzájemných vztahů se projevil ve vytvoření a přijetí Ústavy SSSR roku 1936. Avšak pokus se nepovedl, protože stranická byrokracie – kolektivní „Velký inkvizitor“ - spustila čistky roku 1937, čemuž Stalin nebyl fakticky osamocený schopen zabránit. Represe roku 1937 zahnaly do strachu desítky milionů lidí, a především děti obětí represí, který ony potom nesly celým svým životem a předaly duchovním rodovým odkazem svým dětem a vnukům, včetně nyní žijícím

[41]

. A z řad té mládeže, která se nevystrašila, mnozí padli v bojích Velké vlastenecké války.

Odlišnosti sovětské verze režimu „všemocnosti Velkého inkvizitora“ od carské verze jsou následující:

•  vědění, nutné pro řízení společnosti, produkce a přerozdělení produkce v ní takovým způsobem, aby život všech byl více či méně blahobytný, a sociálně-ekonomický systém by se reprodukoval v následnosti generací, - je údajně marxismus-leninismus: „učení Marxe je všemocné, protože je správné.“

[42]

•  Marxismus je všeobjímající a bezalternativní, protože všechny ostatní systémy chápání světa, jsou podle mínění marxistů buď částečně správné, nebo představují vědomou lež, v důsledku čehož jsou prakticky k ničemu, v důsledku čehož není dobré tratit čas na jejich studium také proto, aby se neupadlo do sebeklamu v důsledku neadekvátnosti teorií, alternativních marxismu.

•  Proto před „světlem“ „mraksismu“ v SSSR nelze utéct: ty „znalosti“ jsou zahrnuty do standardů všeobecného závazného vzdělání

[43]

, a jejich lepší osvojení je standardem všech typů profesionálního vyššího vzdělání

[44]

, nemluvě už o tom, že osvojení marxismu-leninismu v plnosti a detailnosti bylo zvláštním směrem ve vyšším profesionálním vzdělání – celkově, systém vzdělání v oblasti komplexu společenskovědních disciplín realizoval tunelový scénář, ve kterém člověk nemohl získat přístup k žádné informaci kromě filtrátu z marxismu-leninismu, udělaného ideology v souladu s pokyny aparátu ÚV KSSS, zosobňující režim „Velkého inkvizitora“.

•  Společnost jakoby sama o sobě vyzdvihuje ze svého středu dalšího „Velkého inkvizitora“, zosobňujícího režim, na základě volebních procedur stranické a sovětské demokracie, ale při tom všechny procedury, počínaje procesem vyzdvižení kandidátů do sčítání hlasů, jsou řízeny „režimem velkého inkvizitora“, - a na to je zvykem nepoukazovat, protože „Velký inkvizitor“ ví lépe, jak je třeba realizovat jak partijní, tak sovětskou demokracii.

•  Jako i v případě s bázovou říšskou verzí „Volockého – Dostojevského“ je zde také vlastní tragédie. Její podstata spočívá v tom, že:

 →  poddaní Velkého inkvizitora sami nechtějí převzít odpovědnost byť jen za sebe, nemluvě o tom, aby na sebe vzali odpovědnost za osudy jiných;

 →  v důsledku toho, pokud je necháme na pospas sobě samým a nenutíme je k určitému pořádku, začnou zabíjet jeden druhého a dostanou se do problémů (tento potenciál se projevil v množství erupcí násilí v procesu krachu SSSR, na základě jeho projevů vznikla charakteristika 90. let jako „banditských“, a nyní se projevuje na Ukrajině);

 →  a to hlavní – marxismus-leninismus (kvůli defektům jeho filozofie, neadekvátnosti v otázkách řízení a metrologické neprůkaznosti politekonomie

[45]

) – je náhražka pravdy;

 →  o tom, že „nejen chlebem živ je člověk, ale i lecjakým slovem, vycházejícím z úst Božích“, nevzpomínají, přemýšlet sami ve své většině nechtějí a neumí, svědomí a stud u většiny z nich absentuje.

Stabilita „režimu Velkého inkvizitora“ se ve všech jeho verzích zabezpečuje čtyřmi faktory:

 1.  Tvůrčí prací drtivé většiny obyvatel pod jednotným řízením „Velkého inkvizitora“, které určuje kvalitu života všech;

 2.  Převahou (výhodami) ve spotřebě produkce a v sociálně-statusovém vztahu moci (vlády) a absenci odpovědnosti před níže postavenými, což zajistí šplhání nahoru po sociální osobnostní hierarchii.

 3.  Sebedisciplína vyšších hierarchů, kteří musí zajistit efektivitu práce a podporovat určitou míru přerozdělení výhod různého druhu podle stupňů sociální hierarchie, garantující stabilitu systému a jeho podporu drtivou většinou obyvatel (přitom učitý asketismus „Velkého inkvizitora“ dává morální právo „odírat“ všechny, kdo se nachází v sociální hierarchii níže, ale spotřebovávají více, než SÁM(!!!) „Velký inkvizitor“).

 4.  Potlačením aristokratických menšin, k nimž patří i společenství „kombinátorů“, a především antisystémoví představitelé samotné vládnoucí „elity“, která se tak či onak vyhýbá tvůrčí práci.

Avšak systém v sobě nese všechny příčiny vlastního krachu, z nichž hlavní je absence odpovědnosti „vyšších“ před „nižšími“. To vede k tomu, že na nějaké etapě své reprodukce přestávají být sociálně-statusové a spotřebitelské výhody představitelů vyšších úrovní hierarchie podmíněny jejich reálnou kompetentností v rovině: 1) zajištění efektivity práce, 2) společností přiznanou spravedlivostí přerozdělení produkce a 3) potlačení antisystémových faktorů. Když „elita“ „režimu Velkého inkvizitora“ ztrácí pracovní kompetenci a začíná žít pro sebe, projevujíc ve vztahu k ostatní společnosti zvůli, velká část společnosti cítí svou újmu a ztrácí důvěru ke státní moci.

Kromě toho, další část společnosti začíná být přesvědčena o tom, že oni také mohou zabezpečit svou prosperitu na úkor cizí práce ne hůře, než to dělá historicky zformovaná „elita“, která svým parazitismem dává příklad pro napodobování všelijakému lumpenu, se kterým se postupně ztotožňuje v aspektu mravnosti a etiky. Ta sociální skupina závistníků zahrnuje podskupinu adeptů na „Velké kombinátory“, kteří se charakterizují tím, že:

•  se vyhýbají hrubému násilí a bezostyšné krádeži, tj. „ctí trestní zákoník“ a zákonodárství celkově,

•  ale vynalézají „relativně čestné způsoby odebrání peněz a jiných statků“ bez narušení platných zákonů.

Když „režim Velkého inkvizitora“ degraduje natolik, že může být svržen, pak uchazeči na „Velké kombinátory“ se prezentují zbytku společnosti v roli bojovníků za svobodu proti tyranii „Velkého inkvizitora“. Pokud je společnost nevnímá jako parazity, před kterými je nutné svobodu bránit přesně taktéž, jako od tyranie „Velkého inkvizitora“, pak kraluje režim „Velkého kombinátora“.

Avšak pokud v ideále režim „Velkého inkvizitora“ ukládá všem bez výjimky, včetně samotného „Velkéhoinkvizitora“ povinnosti pracovat tím či oním způsobem, to režim „Velkého kombinátora“ vkládá tuto povinnost jen na „hlupáky“, a přiznává těm, kdo je schopen „kombinovat“, právo na „kombinace“, nenarušující zákonodárství, které je napsáno a podporováno podobnými „Velkými kombinátory“ právní vědy tak, aby byly vytvořeny možnosti pro „kombinování“ na účet „hlupáků“.

Ty zákonitosti se projevily i v degradaci a krachu sovětské verze režimu „Velkého inkvizitora“: s postupem času se přestává líbit stále širšímu okruhu lidí (jak mezi prostými lidmi, tak i mezi „elitou“ - ale z různých příčin) proto, že se kupí problémy, které režim v principu není schopen řešit. Společnost objektivně vyžaduje alternativu.

Alternativa, stejně jako marxismus, je vložena do nemyslících hlav zvenku. Je to buržoazní liberalismus. „Hlas Ameriky“, rádio „Svoboda“, „Ruská služba BBC“ během desetiletí vyprávěli o tom, že alternativa existuje, chválili ji, ale „železná opona“ nedovolovala se s ní seznámit v praxi, protože za hranicí pobývali z větší části jen lidé, poslaní tam „režimem Velkého inkvizitora“ na služební cesty. Zahraniční filmy, zvlášť komedie, potvrzovaly divákovi, že alternativa existuje, a je lepší než „socík“. Úspěch perestrojky a reforem v duchu idejí buržoazního liberalismu v té podobě, v jaké se perestrojka a reformy staly historií, byl možný především proto, že v sovětské společnosti se Ostap Bender k počátku perestrojky stal kultovní postavou, s kterou mnozí sympatizovali v důsledku toho, že ve své psychice nesli črty jeho mravů a charakteru. Úměrně tomu, poté, co ideologická kontrola ÚV nad mravy společnosti zůstala v minulosti, reálná mravnost obyvatelstva se začala projevovat bez překážek v rozkradení (včetně uzákoněných metod – privatizace) všeho toho, co se dříve nazývalo „socialistické vlastnictví“, a v mnoha městech na území bývalého SSSR se objevily památníky Ostapu Benderovi.