Přesto Chruščov ve své zprávě obešel mlčením objektivní předpoklady ke vzniku kultu osobnosti v SSSR a hned přešel k „objasnění“ subjektivního vztahu ke kultu osobnosti zakladatelů marxismu: K. Marxe a F.Engelse, - přiváděje odpovídající citáty z jejich prací, které těžko sám znal a věděl by kde je najít, ale referenti a loutkáři se zasnažili a odpovídající citáty dodali:
«V dopise německému politikovi Wilhelmovi Blosovi Marx prohlásil: „... kvůli averzi k jakémukoliv kultu osobnosti jsem během existence Internacionály nikdy nepřipouštěl ke zveřejnění mnohé apely, ve kterých se přiznávaly mé zásluhy a kterými mě bombardovali z různých stran, - dokonce jsem na ně ani neodpovídal, a četl jen zřídka.
První vstup Engelse do mé tajné společnosti komunistů proběhl pod podmínkou, že ze stanov bude vyhozeno vše, co podporuje pověrčivé uctívání autorit ...” (Sebrané spisy K.Marxe a F.Engelse, sv.26, str. 487–488).
O něco později Engels psal:
„I Marx, i já, všichni jsme byli proti jakýmkoliv veřejným demontracím ve vztahu ke konkrétním osobám, s výjimkou těch případů, kdy to mělo nějaký významný cíl. A nejvíce ze všeho jsme byli proti takovým demonstracím, které by se za našeho života nějak týkali nás.“ (Sebrané spisy K.Marxe a F.Engelse, sv.28, str. 385)
Je známá obrovská skromnost génia revoluce Vladimíra Iljiče Lenina. Lenin vždy zdůrazňoval roli národa, jako tvůrce historie, vedoucí a organizační roli strany, jako živého samostatného organismu, roli Ústředního výboru.
Marxismus neodmítá roli lídrů dělnické třídy ve vedení revolučně-osvoboditelným hnutím. Přidávaje velký význam roli vůdců a organizátorů mas, Lenin spolu s tím nemilosrdně útočil na jakékoliv projevy kultu osobnosti, vedl nesmiřitelný boj proti marxismu cizím eserovských vzhledům „hrdiny“ a „davu“, proti pokusům postavit „hrdinu“ do opozice k „masám“. »
Po přečtení něčeho takového je možné dospět k názoru, že Stalin v otázce kultu osobnosti neměl vlastní názor, nebo se držel nějakých jiných pozic a na jejich základě cíleně budoval kult vlastní osoby.
Ve skutečnosti J.V.Stalin přímo a mnohokrát odsoudil pokusy mnohých hodnostářů a byrokratů oddělit se v roli nějaké nové sociální „elity“ a zjevně nechtěl být lídrem a zosobněním té „elity“. A pokud známe publikované texty samotného Stalina, pak poslední uvedený odstavec z referátu Chruščova si přímo říká o to, aby na něj navázal text samotného Stalina.
Uvedeme jeho dopis do „Dětizdatu“ (vydavatelství dětské literatury) při ÚV VLKSM z 16.2.1938:
«Jsem absolutně proti publikování „Povídek o dětství Stalina“. Knížka je plná faktologických nepřesností, překrucování, zveličování, nezaslouženého chválení. Autora zmátli pohádkáři, blábolisté (možná v dobré víře) a patolízalové. Je mi líto autora, ale fakt zůstává faktem.
Ale to není to hlavní. Hlavní je to, že knížka má tendenci zakořenit ve vědomí sovětských dětí (a lidí obecně) kult osobností, vůdců, neomylných hrdinů. To je nebezpečné, škodlivé. Teorie „hrdinů“ a „davu“ je antibolševická, eserovská teorie. Hrdinové dělají národ, pozvedávajího z masy(davu) na národ – říkají eserové. Národ dělá hrdiny – odpovídají eserům bolševici. Knížka lije vodu na mlýn eserům. Každá taková knížka bude lít vodu na mlýn eserům, bude škodit našemu společnému bolševickému dílu.
Radím knížku spálit.“ (J.V.Stalin, Sebrané spisy, svazek 14, březen 1934–1940, Moskva, nakladatelství „Pisatěl“ 1997, str. 249, zvýraznění textu J.Stalin)
Pro normálního člověka musí být z toho dopisu Stalina jednoznačně jasné, že kult osobnosti dělají ne idoly toho kultu, ale patolízalové, kteří si vybírají idoly nebo trpí licoměrností kvůli nějakým subjektivním okolnostem před výše stojícícmi osobami. A toto tvrzení není vědecký objev Stalina v oblasti psychologie a sociologie. To bylo známo odedávna ve všech kulturách.
Avšak delegátům 20. sjezdu v roce 1956 to jasné nebylo; nebylo to jasné ani celé antistalinistické „veřejnosti“ v následujících letech. To je idiotizmus a mravní rozklad nejvyššího stupně.
A pokud by Chruščov nebyl podlým, mohl by zahrnout do textu referátů i tento názor J.V.Stalina o škodlivosti kultu osobnosti „vůdců“ pro dílo budování socialismu a komunismu.
Ale v tom případě by se Chruščov musel v referátu věnovat i další problematice: Jak mohl vzniknout a rozkvétat kult osobnosti, navzdory jasně vyjádřenému přání samotné osobnosti – idolu kultu? - ale právě toto téma ničemové, kteří vypustili Chruščova s jeho referátem na sjezd, chtěli obejít mlčením.
Mohou existovat námitky, že uvedený dopis Stalina do „Dětizdatu“ přišel pozdě, protože se objevil až poté, co se kult zformoval; že o něm Chruščov nevěděl; že upomínání eserovské teorie „hrdinů“ a „mas“ v referátu Chruščova a i v dopise Stalina je souhra náhod, a ne svědectví toho, že autor referátu o tom dopise věděl a využil to při přípravě svého referátu.
Skutečně, za života Stalina vyšlo knižně 13 svazků jeho sebraných spisů, které obsahují práce do ledna 1934 včetně, a proto dopis do „Dětizdatu“ veřejnost neznala. Poslední svazek vyšel v roce 1951 a tím bylo vydávání přerušeno. A neexistují žádná svědectví, že to bylo z vůle Stalina, protože pro něj byly svazky Sebraných spisů téměř jedinou možností, jak své chápání historického procesu, perspektiv a dění obecně předložit v nezkreslené podobě veřejnosti. Stalin věděl, že se jeho život chýlí ke konci. Proto:
Zastavení vydávání sebraných spisů J.V.Stalina ještě za jeho života je dalším argumentem proti chruščovovské verzi o tom, že Stalin byl narcisistickým totálním diktátorem, který cíleně budoval kult své osoby.
Vydávání sebraných spisů J.V.Stalina bylo zastaveno za jeho života fakticky sabotáží vnitrostranické „antistalinistické“, a ve své podstatě antibolševistické mafie, během přípravy svazků, které měly následovat za 13. svazkem.
„V předmluvě k 1. svazku vydavatelé slibovali zahrnout do 14. svazku text let 1934-1940, zasvěcené boji za dokončení vybudování socialismu v SSSR, vytvoření nové Ústavy Sovětského svazu, boji za mír v situaci začátku 2. světové války“; 15. svazek měla tvořit „Historie Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Krátký kurs“; v 16. svazku měly být umístěny materiály z období Velké vlastenecké války.» (z předmluvy Richarda Kosolapova k výše citovanému 14. svazku sebraných spisů J.V.Stalina).
A po vraždě Stalina jeho „spolubojovníky“ nebylo vydávání sebraných spisů obnoveno, navzdory odpovídajícímu rozhodnutí ÚV KSSS o zvěčnění paměti J.V.Stalina, přijatému v březnu 1953. Dále, po 20. sjezdu bylo studium prací Stalina vyňato ze systému historicko-sociologického vzdělávání a stranické výuky, a samotné texty byly odstraněny z obecné dostupnosti knihoven, byly přemístěny do speciálních skladů, a nikdy už v SSSR vydány nebyly. Ale protože nenásledoval příkaz, aby občané odevzdali práce „tyrana“, které měli v osobním vlastnictví, v některých rodinách se zachovaly nedokončené sebrané spisy J.V.Stalina a jednotlivá vydání jeho prací a publikací v novinách. Díky tomu dnes máme možnost analyzovat podstatu 20. sjezdu.
Kontrastem k situaci s odkazem Stalina v SSSR je okolnost, že v polovině 60. let Hooverův institut válek, revolucí a míru (USA, Stanford, Kalifornie) publikoval svazky 14, 15, 16 sebraných spisů Stalina v originále. To znamená, že proběhl masivní únik informací z Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS, který v sovětské době odpovídal za vydávání a dotisky prací vůdců světového komunistického hnutí. Únik mohl být neoficiálně povolen.
Vydání sebraných spisů Stalina v ruštině Hooverovým institutem znamená, že kurátoři USA akceptovali v osobě Stalina skutečného - vynikajícího – politika-komunistu. Potřebovali jeho práce pro to, aby mohli gramotně budovat svou globální antikomunistickou politiku; potřebovali je právě v ruském jazyce a ne v překladu do angličtiny proto, že během překladu překladatel nevědomky deformuje (uřezává) ten smysl, který přesahuje jeho vlastní chápání a nezapadá do jeho okruhu pojmů.