•  S přesnostído vnitřních „spiknutí uvnitř spiknutí“, vládnoucích nad spiknutími nižších úrovní tajemství (například zednářství v Euroamerické regionální civilizaci).

Nicméně ani se spiknutími to není tak jednoduché, protože každé skutečné spiknutí má svůj „mozkový trust“, který udává cíle spiknutí, určuje cesty a prostředky jejich realizace, kontroluje plnění plánů a koriguje je dle potřeby; a existuje výkonná periferie. S ohledem na tyto okolnosti může být historický proces popsán:

•  S přesností  do „mozkových trustů“ nejhlubších mnohavrstevných spiknutí.

Avšak i celé lidstvo, nezávisle na jeho reálné nebo smyšlené vnitřní struktuře, je jen částí Světa. A vzhledem k této okolnosti, není nutné od začátku odmítat tu možnost, že historický proces může být popsán:

•  S přesností do vzájemných vztahů pozemského lidstva s jinými civilizacemi, hierarchií satana a Královstvím Božím – Tvůrcem a Všedržitelem (Boží prozřetelností).

[51]

Nicméně výše jmenované (a také další, jenž zůstaly nezmíněny) popisné kategorie, které mohou být dávány do souvislosti s historickým procesem jako takovým, když jsme ho popisovali, nejsou historickými fakty. Ale historická fakta s nimi souvisí přes přináležitost lidí k těm či oněm sociálním skupinám nebo také přes činy „historických osobností“ nebo sociálních skupin. Popisné kategorie, jsou-li prováděny přes analogii historie s matematikou jako přesnou vědou, vytvářejí prostor formálních parametrů nějaké dimenze, v souvislosti s níž může být historický proces představen jako proces mnohovrstevný. Jinými slovy, historické vypravování s přesností jen do „historických osobností“ a beztvarého davu-národa, to je primitivní plochý model reálné historie; vznik nějakých stran v beztvarém davu-národu dá minimálně trojrozměrný (s ohledem na množství identifikovaných stran) historický model atd.

Budeme-li se opírat o výše uvedené představy o objektivnosti historické vědy

[52]

při posuzování schématu historické epochy Stalina, prezentované N.S. Chruščovem na 20. sjezdu, pak ona představuje nejprimitivnější (s přesností do osobnosti, v daném případě J.V. Stalina, a beztvarého davu) verzi průběhu politiky v tomto období. Už jen díky své primitivnosti schéma prezentované N.S. Chruščovem nemůže odpovídat reálné historii. Proto propadat úctě, osobně vzpomínajíce na 20. sjezd a N.S. Chruščova, není u chytrých a čestných lidí důvod.

To ale není upřímný omyl N.S. Chruščova a dalších spoluautorů jeho referátu, ale projev umění lhát, uvádět lidi v omyl, přinášet náležitá fakta k ospravedlnění lži. To je mimořádná lež, když lžou, sdělujíce pravdu, ale nikoliv celou pravdu.

Jelikož delegáti 20. sjezdu „spolkli“ takový galimatyáš, smíchaný ze lživých výmyslů a lži na základě neúplné pravdy, to vypovídá:

•  o idiotismu těch z nich, kdo upřímně souhlasili s verzí historického období, již předložil N.S. Chruščov;

•  o zlém úmyslu, cynismu nebo zbabělosti a slabošství těch, kteří rozuměli tomu, že N.S. Chruščov drze lže sjezdu do očí.

Ale tato hodnocení jsou spravedlivá i ve vztahu k těm, kdo nyní trvají na pozitivním vlivu referátu N.S.Chruščova a 20. sjezdu jako takového na další historii SSSR a průběh globální politiky ve 20. století.

A fakt, že takoví naši krajané mají možnosti přečíst si text referátu N.S.Chruščova a porovnat ho s fakty, které se staly veřejně známé za 50 let, jež uplynuly od 20. sjezdu, jen ozřejmuje právoplatnost těch hodnocení ve vztahu k nim: NEZASLUHUJÍ SI UVÁŽENÍ.

Tímto by bylo možné tuto práci zakončit, pokud by bylo přípustné omezit se na prozkoumání osobních kvalit „cara“ Nikity, protože všechno ostatní, co je v jeho referátu 20. sjezdu, jsou detaily v porovnání s výše uvedeným integrálním hodnocením, i když takových detailů je v něm mnoho. A ačkoli to podstatně zvětší objem této práce a možná bude hůře vstřebatelná, protože budeme muset uvádět zdroje a citovat texty, které na první pohled nemají vztah ke 20. sjezdu, je nutné prodloužit zkoumání tématu.

Protože ten referát začal novou epochu, je třeba určit její podstatu, - jinak není možné budovat další politiku v zájmech národů Ruska.

Proto nyní, poté, co je konkrétně zodpovězena otázka přesnosti historické vědy, je možné přejít k prozkoumání textu samotného referátu, obraceje přitom pozornost především na to, co Chruščov zamlčuje.

4. Kult osobnosti a Stalin

Referát N.S. Chruščova začíná z předmluvy:

Zdálo by se že vše je správně, s dobrými úmysly a aktuální, minimálně v době 20. sjezdu.

Otázka je jen v následujícím: A co když J.Stalin skutečně byl jedním z nemnohých manažerů v SSSR, který myslel za všechny a o všem, zatímco většina ostatních buďto myslet nechtěli nebo neuměli (stejně jako většina delegátů 20. sjezdu), nebo mysleli samostatně či mafiózně-korporativně z větší části o svých výhodách, a za všechny a o všem každý z nich přemýšlel jen v rámci svých služebních povinností a jen pod tlakem požadavků J.V.Stalina k podřízeným?

Prostí lidé, pracující mimo oblast státního-hospodářského řízení a lokálního řízení, neměli čas a sílu myslet na všechno a na všechny, navíc neměli dostatek informací, předvším v otázkách historie, ekonomiky, sociologie a psychologie.

Pokud to tak je, a tak tomu skutečně v době J.Stalina bylo (a je stále až do dneška), pak to ve společnosti vytvářelo objektivní osnovu pro to, aby si prostí lidé vážili Stalina především jako vedoucího (velitele, hospodáře, manažera...), který úspěšně řešil úkoly celospolečenské důležitosti, a teprve vládnoucí byrokratická mafie, předstíraje vážení si Stalina, vyráběla kult osobnosti Stalina a hřála se v auře toho kultu. Bez respektu mnoha prostých lidí ke Stalinovi by byl kult jeho osoby nemožný, podobně jako byl později objektivně nemožný kult osobnosti Chruščova, Brežněva, Gorbačova, které se také vládnoucí byrokracie a další leštiči klik snažili vyrobit přesně stejně, jak to dělali v době Stalina.