«Kdo přesně opatřil Západu utajený text referátu o – kultu Stalinovy osobnosti – na 20. sjezdu KSSS? Opravdu je tento únik plodem milostné intriky?

25. února 1956. Poslední, 11. den 20. sjezdu. Poslední 3 hodiny práce a všech 1200 delegátů se rozjede do svých domovů. Avšak Chruščov žádá zahraniční hosty a tisk, aby opustili sál. Vzniká půlhodinové přerušení. Po 30 minutách vychází na tribunu, a přestože je zpočátku viditelně rozrušený, přečte ostře a odvážně svůj znamenitý referát o kultu Stalinovy osobnosti, referát, který se po uplynutí nějaké doby stane hranicí mezi epochami. Ale již tehdy neurčité zvěsti prosákly za zdi Kolonného sálu.

„V Polsku jsme slyšeli, že Američané dají půldruhého milionu dolarů za Chruščovův referát z 20. sjezdu. Všechny tajné služby světa se snaží ho získat a nedaří se jim to“, vypráví Viktor Grajevskij

Mladý a úspěšný novinář Grajevský, tehdy hlavní redaktor odboru SSSR ve Varšavě, planě toužil se svými přáteli o tom, jak utratí obnos půldruhého milionu honoráře od CIA, pokud se konkrétně jim podaří najít a dostat utajený text tajemného referátu za oceán. Byl to pro něj jen vtip.

Neměl ani potuchy, jaký vtípek na něj osud spřádá. „Měl jsem přítelkyni, která pracovala v Ústředním výboru strany“, říká Grajevskij. Přítelkyně se jmenovala Lucie Baranovská, starší referent tehdejšího generálního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany. Z toho důvodu  Grajevského pouštěli do stranického nejsvětějšího ÚV jako vlastního.

Jednoduše se zastavil, aby si dohodl rande a náhodou uviděl na jejím stole červenou brožuru v ruštině se znakem „Přísně tajné“. Byla to osobní kopie referátu pro polského generálního tajemníka Edwarda Ochaba. Lucie, nemajíc ponětí, co je to za knížku, dala ji na pár hodin svému zvědavému milému

[38]

„Vzal jsem to, šel domů, začal číst. Umíte si představit, co se se mnou dělo. Stalin – otec národů, veliký učitel, slunce a najednou darebák, jakého historie nepamatuje. A když jsem dočetl, cítil jsem, že mám v rukou atomovou bombu. Chtěl jsem běžet nazpět a odevzdat to. Ale najednou jsem začal přemýšlet. Věděl jsem, co všichni hledají, že chtějí vědět, co Chruščov řekl. Mohl jsem jít k Američanům, dostat 1,5 mil. dolarů, ale rozhodl jsem se jít na Izraelské velvyslanectví“, vypráví izraelský novinář.

Jeho rodiče již tehdy žili v Izraeli. Sám se chystal k repatriaci do země zaslíbené. Rozhodl se, že text Chruščovova projevu se stane dárkem jeho budoucí vlasti. „Položil jsem knihu na stůl - vzpomíná Viktor Grajevskij. – Zeptal se mne: „Co je zde napsáno?“ Řekl jsem mu to. Zbledl, poté zčervenal, zčernal, zežloutl. Vždyť on věděl lépe než já, co to je.“

Grajevskij nevěděl, že v ten samý den Barmar s kopií referátu odcestuje do Vídně a tam ji v konspiračním bytě předá šéfovi izraelské rozvědky Amosi Manorovi.

Izraelci nezariskovali publikovat senzační text. Ben Gurionovi se zdálo výhodnějším ho předat do CIA Allanu Dullesovi. Paralelně, aniž by poškodil vztahy se sovětským vedením, vytvoří důvěryhodný vztah s Američany.

Chruščovův referát vydají americké noviny, a „Hlas Ameriky“ bude překládat text státům socialistického tábora, zasévaje nesváry a rozkol v řadách komunistů. Jeho, právě do Izraele přišedšího repatrianta, samozřejmě odmění, pravda, skromně a bez pompy, v duchu socialistického sionismu konce 50. let.

„Přišel nějaký člověk malého vzrůstu, který se mnou mluvil trochu hebrejsky, trochu polsky. Řekl mi: „Pane Grajevskij, nezapomeneme, co jste vykonal pro náš stát.“ A jako odměnu vyndal plnicí pero a lahvičku s náplněmi“, vzpomíná Grajevskij.

Grajevského čekala velká kariéra v izraelské televizi. Přesto se romantická historka s odcizením tajného referátu 20. sjezdu zdá 80 letému novináři jako nejdůležitější v jeho dlouhém životě.» (http://www.vesti7.ru/news?id=5527)

«Moskva, 31. ledna (kor. ANN Aleksej Čičkin). V únoru 2006 se naplňuje 50 let od takzvaného „tajného referátu“ N. S. Chruščova na 20. sjezdu KSSS „O kultu osobnosti J. V. Stalina a jeho následcích“.

Text tohoto referátu byl na Západě publikován o 30 let dříve, než v SSSR.

Během posledních let se objevilo nemálo publikací a bylo zveřejněno mnoho archivních dokumentů, potvrzujících brzkou publikaci tohoto dokumentu v zahraničí a použití Chruščovovy prvotní varianty referátu, který zamýšlel přednést Lavrentij Berija v létě roku 1953.

Ve shrnutí vzpomínaný Chruščovův referát byl publikován již na přelomu února a března 1956 v USA, VB, Polsku a Jugoslávii, ale v SSSR až r. 1988. Souhlasné stanovisko ÚV KSSS bylo publikováno již 30. 6. 1956.

Nicméně, vzhledem k archivním dokumentům a, částečně, vzpomínkám V. Molotova, první pozdvihl otázku likvidace „stalinského kultu“ L. Berija na Prezidiu ÚV KSSS koncem dubna 1953: hlavně na jeho nátlak bylo zakázáno již na prvomájových demonstracích 1953 vyvěšovat nebo „vézt“ Stalinovy portréty.

Ale této politice tehdy oponoval i Chruščov, jenž zorganizoval v červnu 1953 společně s Žukovem a Malenkovem Berijovo uvěznění a likvidaci.

Jak ve svých vystoupeních a publikacích následně potvrzovali Mao Ce-Tung a Čou En-laj, chruščovovská skupina záměrně organizovala zahraniční vydávání „antistalinského“ referátu, aby ze strany Západu a jugoslávského lídra J. Tita dosáhla blahosklonné přízně.

V dubnu 1956 v redakčním článku „O roli osobnosti v historii“ zdůraznily hlavní čínské noviny „Žen-min ž´-pao“, že „náprava chyb vynikajících politických osobností nemá nic společného s úmyslným falšováním jejich jména, života a díla…“

Návrhy delegací Číny, Maďarska, Albánie, Rumunska, Vietnamu, Mongolska, Severní Koreje a ještě 10 zahraničních komunistických stran na 20. sjezdu na okamžité projednání vzpomínaného referátu sovětskými a zahraničními komunisty před jeho „přednesem“ Chruščovem bylo zamítnuto.

Jak se domnívá ruský historik a politolog J. Krupov, „hlavní Chruščovova vina není v tom, že „vyloučil“ osobní účast na represích, a ani v tom, že čistě kriminálním způsobem začal cynicky vše svalovat na Stalina. Vědomky či nevědomky, Chruščov začal realizovat dílo antiruského programu podkopávání systému moci, řízení a morálně-politického klimatu v SSSR.“

Dle dat ruského historika Vadima Rogovina, „rozhodnutí pozdvihnout tuto otázku nebylo přijato při přípravě sjezdu, ale v jeho průběhu. Proto byli zahraniční komunisté zbaveni možnosti vyhodnotit kladné a záporné strany referátu o Stalinově činnosti.“

Dle sdělení V. Rogovina, záhy po 20. sjezdu položili západní žurnalisté Chruščovovi otázku na autenticitu v zahraničí publikovaného a na sjezdu přečteného dokumentu. Nicméně, svou odpovědí se Chruščov postavil, jemně řečeno, do trapného postavení, když řekl, že „takový dokument neznám, nechť na tuto otázku odpoví rozvědka USA“.

Následkem toho ÚV komunistických stran Číny, Albánie a Severní Koreje veřejně charakterizovaly takovou odpověď jako „potvrzení dávných svazků Beriji a Chruščova se Západem, hlavně s USA…“.

[39]

Nedávno byl ve Francii publikován názor Charlese de Gaulla, r. 1958, o Chruščovově „antistalinském“ referátu: „Pochybuji o tom, že je Chruščov ve svých závěrech upřímný a objektivní. Ale očerňování skvělého vůdce SSSR, k jehož spolubojovníkům se Chruščov hrdě počítal, nepřidá na cti a autoritě současnému sovětskému vedení ve světě, ani v komunistickém hnutí…“.

Podobné mínění vyjádřil J. Tito v r. 1961 (během zostření světsko-jugoslávské polemiky, což se odrazilo v „Programu KSSS“ přijatém témže roce, kdy bylo rozhodnuto odstranit z Mauzolea sarkofág se Stalinem.

V čínských stranických i jistých sdělovacích prostředcích se často objevuje, že by se překonání Stalinových osobních chyb mohlo realizovat bez hanobení jak jeho osobnosti, tak díla a, samozřejmě, bez demoralizace státu, národa a vedoucí strany.

Potvrzuje se, že bez takových excesů se napravily chyby Mao Ce-tunga, což nejen dovolilo ochránit morálně-politickou jednotu čínské společnosti, ale i demonstrovat ideologickou počestnost čínského vedení.» (Agentura národních zpráv/ Агентство национальных новостей. Chruščovův „Anti stalinský referát“ si Západ přečetl o 30 let dříve než SSSR. http://www.annews.ru/modules.php?name=News&file=print&sid=28812).