Proto pokud Grajevskij dodnes vzpomíná na chvění a šok, které zažíval při čtení referátu N.S. Chruščova v r. 1956, v naší době je pro většinu lidí čtení tohoto referátu nudnou zábavou. A i ti, kdo měli příležitost se účastnit stranických shromáždění, kde se předčítal referát N.S. Chruščova na 20. sjezdu, a na něž tehdy měl silný, především emocionální, vliv, je dnes nudnou událostí, a nemá na ně nijaký emocionální vliv, možná způsobuje zívání.

Mimo jiné, sám text referátu a smyslová náplň je taková, že si nezasluhuje hlubší analýzu a komentování každého tvrzení, které v něm prezentoval N.S. Chruščov. Je to možné udělat, ale bylo by to zbytečné, protože to samo o sobě neumožňuje dostat se za hranice lživého schématu Stalinovy epochy, jenž je v referátu prezentována.

Proto, abychom se dostali z těchto hranic a pochopili, jak je v Chruščovově referátu ukázáno umění lhát, na základě převážně věrohodných faktů, je třeba objasnit něco z oblasti metodologie historické vědy a politologie.

Začněme s tím, že:

Milosrdné lži v životě nebývají, protože veškerá „milosrdná lež“, zůstávajíc v paměti lidí a kultuře společnosti, se může stát základem pro vytvoření a přijetí ve své podstatě škodlivého, chybného rozhodnutí.  Odkaz na „milosrdnou lež“, to je pokus o sebeospravedlnění těch, kdo není schopen za všech okolností říkat odpovídající pravdu; ale kromě toho může být „milosrdná lež“ i jednou z tváří obyčejného pokrytectví a cynismu.

Chruščovův referát obsahuje vědomou lež. A s vědomou lží se v něm potkáváme mnohokrát. Nejskromnější: „… je třeba říci, že plánoval operace na glóbu. (Ruch v sále). Ano, soudruzi, vezme glóbus a ukazuje na něm frontovou linii.“

Vyprávěje během čtení referátu tento blábol, vložil N.S. Chruščov tuto lež do kontextu svých vzpomínek na rozhovor s maršálem A.M. Vasilevským, jenž proběhl během války. A.M. Vasilevský byl přítomen v sále, kde probíhalo zasedání 20. sjezdu

[47]

, na což N.S. Chruščov delegáty upozornil. Ale co se týče „globusu“ A.M. Vasilevskij během Chruščovovy řeči nereagoval, ačkoli jako profesionální obránce Vlasti byl povinen vstát a říct přímo: Lžeš, Nikito a sám víš, že lžeš!, díky čemuž mohla nabrat historie SSSR jiný směr. Ale v důsledku mlčení vojenských náčelníků, kteří znali pravdu a byli delegáty sjezdu, a nejen maršála A.M. Vasilevského, lež o tom, že Stalin „velel na globu“, byla na nějakou dobu v SSSR přemístěna do přihrádky hodnověrného historického faktu a mnozí obyvatelé věřili, že tomu tak ve skutečnosti bylo

[48]

.

Ve skutečnosti Stalin ve svých kancelářích žádné globusy neměl: ani v Kremlu, ani na blízké dače, kde probíhala pod jeho vedením většina pracovních jednání a besed na různá témata. A pokud se už někdy nějaký globus ve Stalinově kabinetu objevil, a on na něm někomu něco ukazoval, řízení vojsk a flotil SSSR „na globusu“ neprobíhalo. Ve skutečnosti tento Chruščovův výrok, prezentující J.V. Stalina jako idiota, nepotvrzují vojenští náčelníci, nepřetržitě pracující se Stalinem během válečných let. Jak uvádějí, řešení operačních plánů a stav na frontách se uskutečňovaly na základě dostatečně podrobných vojensko-topografických map odpovídajícího rozsahu. Samotný N.S. Chruščov během válečných let byl tu a tam J.V. Stalinem zván do Moskvy z důvodu referátů, a proto o práci Vrchního velitele věděl málo.

Avšak 20. sjezd „spolkl“ nejen tuto lež bez výhrad a otázek na její původ a na cíle její prezentace…

Kromě toho, absurdita tohoto žvástu o „globusu“ z čistě psychologického hlediska sehrála roli faktoru demoralizujícího sál, jenž mnohé ochromil, vyvolav neshodu v práci pravé (odpovídající za obrazové myšlení) a levé (odpovídající za logiku a lexiku) poloviny mozku, po čemž jim do psychiky oklikou vědomého pochopení bylo možné nahrát i něco dalšího

[49]

.

V podstatě to všechno znamená, že delegáti 20. sjezdu v plné sestavě úspěšně prošli test k nevolnictví před vládnoucí aparátní mafií KSSS.

Ale společně s vědomou lží jakoby tajný referát N.S. Chruščova obsahuje i hodnověrná svědectví o zneužívání moci, se zvláštním důrazem na případy, které měly místo v orgánech NKVD. Jak se vypořádat s těmito fakty?

Abychom odpověděli na tuto otázku, je nezbytné zorientovat se v chápání toho, v čem spočívá objektivnost historické vědy.

Objektivita výstupů historické vědy spočívá v tom, že vysvětlení libovolné konkrétní problematiky je nutné nahlížet nikoliv přes soubor faktů, ale popisem historického procesu, který je bez zapojení posuzovaných faktů nemožný. A tento popis musí být stabilní ve vztahu k ostatním jiným historicky důvěryhodným faktům, jež jsou do něj dodány jako ilustrace, a musí demaskovat alespoň nějakou část historicky nedůvěryhodných „faktů“, tj. výmyslů o minulosti.

Stabilita předkládané koncepce historické minulosti při doplnění věrohodných faktů z venku je kritérium objektivity jakéhokoli materiálu na téma „průběh historického procesu“.

Toto kritérium objektivnosti historického vyprávění v podstatě znamená, že historická věda je věda exaktní, stejně jako matematika, ale přesnost historické vědy se zakládá na jiných pojmových (popisných) kategoriích. Pokud mohou v matematice výpočty vést s přesností na jednu číslici nebo více, pak celý historický proces může být popsán:

•  S přesností do anonymního davu-národa a „osobnosti“ – osobnosti vůdce, génia, velkého a moudrého nebo nízkého a podlého, v závislosti na tom, z pozice jaké koncepce organizace společenského života (společensko-politické formace) se na to díváme.

V komplikovanější variantě popisu dav-národ zůstane anonymní, ale k osobnosti vůdce se přidávají jiné osobnosti, vůdcovi pomocníci, jeho nepřátelé a pomocníci nepřátel. To jsou takzvané „historické osobnosti“. Tj. je to popis s přesností do davu-národa a „historických osobností“.

Ale jelikož s „historickými osobnostmi“ jsou v životě i díle spojeni další lidé, patřící anonymnímu davu-národu v historickém vyprávění dvou výše uvedených typů, pak především v anonymním davu-národu je možné objevit strany (skupiny) různého druhu. Některé z těchto stran existují během krátkodobých časových období v průběhu aktivního života jednoho pokolení. Ale jiné strany se reprodukují během pokolení, nasávajíce do sebe nové lidi výměnou za ty, co opustili tento svět.

Kromě toho se ve společnosti mohou objevit i různé sociální skupiny: společenské třídy; profesionální korporace; v mnohonárodnostní společnosti v rámci jednoho státu a ve struktuře lidstva jako celku – národy a národnosti, národnostní menšiny apod. V souladu s tím může být historický proces popsán:

•  S přesností do určitých sociálních skupin.

Z množiny různých sociálních skupin se obzvláště vydělují ty sociální skupiny, jejichž všichni představitelé se tak či onak z velké části zajímají o politiku. A dle toho může být historický proces popsán:

•  S přesností do církevních řádů nebo politických stran.

Avšak ne všechny sociální skupiny tohoto druhu existují otevřeně ve veřejné politice, některé z nich se skrývají před společností, dělajíce zákulisní politiku, nebo, soustředíce se na ni, snaží se navodit vnější dojem, že se nezabývají politikou ale něčím jiným (například sbíráním motýlů nebo nějakým „osobním zdokonalováním“ svých členů). Vzhledem k identifikaci tohoto faktoru v historickém procesu

[50]

, může být tento popsán:

•  S přesností do globálního spiknutí (například mnoha generací římských papežů, ruských imperátorů, komunismu, fašismu, anarchismu, homosexualismu, židozednářství apod.)

Ale protože spiknutí strategického zaměření bývají mnohavrstevná (to je užitečné v případě prozrazení, a krom toho organizačně nezbytné pro kanalizaci nadbytečné politické aktivity těch, co plně nechápou a nejsou cele zasvěceni, a též aktivity části odpůrců celého spiknutí, nicméně také zapojovaných, aby mohli býti řízeni, a stejně tak zneškodňování jejich činnosti směrem k cílům hlavního spiknutí), může být historický proces popsán: