Poslední zmíněné se v marxistických stranách projevuje v praktické marnosti „základní otázky“ filozofie marxismu ve vztahu k úkolům organizace řízení a samořízení společnosti

[11]

a v nemožnosti svázat jeho politickou ekonomii (z důvodu její metrologické nesoudržnosti) s praxí řízení samoregulace výroby a distribuce na mikro- a makroekonomické úrovni. Tento rys marxismu není náhoda, ani upřímný omyl jeho zakladatelů

[12]

, ale příklad zákeřnosti majitelů biblického projektu uspořádání globální civilizace, kterou identifikovat a překonat byli schopni zdaleka ne všichni, kdo upřímně usilovali o reorganizaci společenského života na jiných principech.

Ale i samo jejich odmítnutí biblické ohavnosti zasluhuje úctu potomků, a ne odsouzení za údajnou bezbožnost ze strany těch, kdo se nyní snaží obnovit defektní kult této ohavnosti ve společnosti.

Budeme-li hovořit o samotné marxistické straně, opravdovými marxisty byli právě menševici, a bolševiky byli zatáhnutí do marxistického hnutí ruští odpůrci tohoto globálního projektu; mezi nimi byli i Židé (ze stranických a vládních činitelů SSSR je nejzářnějším příkladem L. M. Kaganovič: L. M. Kaganoviče je možné obvinit z těch nebo oněch chyb, osobních nedostatků, ale není ho možné obvinit z nebolševismu

[13]

ani před r. 1917, ani poté do konce jeho dní: viz jeho „Zápisky pamětí...

[14]

“; a tím více je nutno mu vyjádřit díky za organizaci bezchybné práce železniční dopravy během Velké vlastenecké války). Marxismus nikdy nevystupoval a ani nyní nevystupuje proti biblickému projektu, ale byl předurčen být jeho novým kulturním obalem do epochy, kdy tradiční biblické kulty ztratily svůj vliv na masy obyvatelstva a odhalily jejich ideologické nesoulady, lživost i pokrytectví (v osnově filmu „Svátek svatého Jorgena“ je životní pravda, dovedená ke grotesknosti).

Pokud by byl Stalin loajální k biblické ohavnosti, internacionálnímu nacismu, stal by se knězem, jako i většina absolventů seminářů i teologických akademií, i včetně moderní generace hierarchů. Ale on byl jedním z těch, kdo ji odmítl a rozhodl se zasvětit svůj život jejímu svržení a vykořenění. Z dětství znaje věcnou podstatu „svatých“ písem Starého a Nového zákona, chápaje jejich protilidský sociologický smysl jako program historického rozvoje lidstva  i budoucího politického scénáře, nepřijatelný pro pracující většinu, přidal Aleksinského vtip do článku „Londýnský sjezd RSDSP...“. Sám Stalin při tom nežertoval, ale projevil svůj skutečný bolševismus v dělání globální politiky.

Historicky objektivně, Stalin už v roce 1907 uvedením tohoto vtipu přidal bolševismu globální politický význam. Udělal to právě on, tehdy ještě málokomu známý, a ne někdo z tehdejších uznávaných vůdců komunistických stran. A toto, přidání bolševismu globálního politického významu, je historicky nezvratný politický výsledek.

Do jiných historických scénářů, kromě scénáře konfrontace globálního bolševismu pracujících a globálního rasového menševismu parazitů, Stalinem uvedený „vtip“ nezapadá: ztrácí v nich jakýkoliv politický a společenský význam.

To znamená, že Stalin už v mládí byl budoucím bolševikem v určitém slova smyslu „bolševismus“ a zůstal věrný bolševismu do konce svého života, jakkoli se někdo může držet názoru, že Stalin sám nebyl tak dalece předvídavý v tak výstižném použití „vtipu“ ve svém komentáři z mládí. Prý se to stalo náhodně, „samo sebou“ díky jeho nekulturnosti

[15]

a nedůvtipnosti, a my zpětně připisujeme „průměrnému mysliteli a ignorantu“ (ve srovnání s Leninem, Trockým a dalšími stranickými intelektuály) to, na co on nikdy ani nepomyslel.

Takový názor má právo na existenci, a je přesvědčivý v ateistickém, materialistickém světonázoru. Ale pokud člověk není ateistou, věří Bohu, anebo je jednoduše nakloněn neurčitému mysticismu, nebo věří v Boha, pak pro něj podobný názor nebude přesvědčivý. A aby seznam „náhodných“ shod okolností byl ještě plnější a obsahoval v sobě nejen pozemské záležitosti, je třeba připomenout, že jméno „Vissarion“ v překladu z řečtiny do ruštiny znamená „Dávající život

[16]

“

Jak bylo obvyklé v minulosti psát, „Josif, syn Vissariona

[17]

“, znamená „Josif, syn Dávajícího život“. „Josif je syn Dávajícího život“ jsou slova pozemského jazyka, pokoušejícího se připodobnit pozemským poměrům to, k čemu nejsou podobnosti v životě společnosti. Nicméně, z takových náhodných životopisných údajů a společensko-politických aktivit J. V. Stalina věřící a mystici nemají husí kůži? Tím spíše, pokud odsuzují jeho činnost a neoceňují jako rouhavou ohavnost biblickou doktrínu, proti které vystoupil seminarista Josif, syn Dávajícího život, seznámiv se s ní během procesu učení ve vzdělávacích institucích drtivě panující církve.

Ovšemže, lidské chápání je omezené. Jak hluboko podstatu Aleksinského „vtipu“ chápal Stalin ve svých 29 letech (v r. 1907), a v r. 1945, když se připravoval první svazek jeho Díla k tisku, je otázka, na niž není známá odpověď.

Ale skutečně není jiný globální politický scénář, kromě konfrontace bolševismu pracujících všech národů a rasového menševismu mezinárodních parazitů, ve kterém by zmíněný „vtip“ měl hluboký globální strategický smysl a politický význam.

A to znamená, že pokud sám Stalin nechápal jeho smysl, byl veden Shora, v důsledku čehož jím uvedený v článku „Londýnský sjezd strany“ „vtip Aleksinského“ padl se svým velmi hlubokým významem do globálního historického scénáře konfrontace bolševismu pracujících a rasového menševismu parazitů. Co komu vyhovuje: buď „ďábelský vizionářský“ moc milující maniak Stalin, nebo Shora vedený jeden z lepších lidí 20. století, ať se každý rozhodne sám za sebe.

„Soudruh Aleksinskij“ smyslu svého vtipu opravdu nerozuměl, a nebyl veden Shora, v důsledku čehož opustil stranu bolševiků ještě před r. 1917 a po revoluci se stal příslušníkem Ruské bílé emigrace. O Stalinovi se to říci nedá.

V případě uznání biblické doktríny za skutečně svatou je o něm možné říci, že je démon (názor démona Daniila Andrejeva, autora díla „Růže světa“), vtělený Ďábel apod. Ale proč připisovat Bohu jako Jeho Zjevení ty BIBLICKÉ ohavnosti, kterými se sami lidé v životě zatěžují? A proč, když jsou na ně upozorňováni, zůstávají jim věrní, nazývaje jejich přítomnost v textu Svatého písma „nevyzpytatelností Nejvyšší prozřetelnosti“, zapomínajíce přitom, že „Bůh není Bohem zmatku, ale míru. Tak bývá ve všech cíkrvích u svatých.“ (Nový zákon, Pavel, 1. list Korintským, 14:33); „Vskutku, Bůh nepřikazuje ohavnosti! Opravdu začnete říkat o Bohu to, co neznáte? (Korán, súra 7:28)

Ve zmíněné básni raného mládí se Stalin vyjádřil v podstatě o své loajalitě k Božímu Záměru jako takovému a oznámil svou vybranou životní misi.

A jak je známo, jak ze svědomí, tak z Nového zákona, i z Koránu, víra Bohu a modlitba mohou být skryté a tajné. A pokud on na sebe vědomě vzal plnění mise v Záměru

[18]

, nebyl povinen veřejně vyjadřovat principy své víry, nebo ji vyjadřovat jakýmkoliv rituálem (zejména za vlády ateisticko-marxistické ideologie ve společnosti).  Ale jak potvrzovali mnozí, kdo s ním pracovali během války, Stalin někdy říkal: „Bůh pomáhá bolševikům“. To je skutečně tak: Bůh pomáhá bolševikům dojít ke komunismu. A zpochybňovat opravdovost vztahů Stalina s Bohem není otázkou pozemského lidského soudu, zvláště ne téma pro jalové tlachání

[19]

. Každopádně Stalin, soudě dle jeho společensko-politických aktivit a písemného dědictví, byl vedeným

[20]

, a „Bůh nevede lidí nespravedlivých“.