Těmto slovům v jednom z míst Koránu předcházejí následující slova: „Ti, kterým bylo dáno nésti Tóru, a oni ji nenesli, se podobají oslu, který nese knihy. Ohavná podoba lidí, kteří považují lež za znamení Boha!“ (Súra 62:5). To je krátké ohodnocení dříve zmíněné Biblické doktríny v její historicky reálné formě, dané v posledním Zjevení Shora. A jelikož se obracíme ke Koránu, budeme muset zarmoutit představitele některých národů, kteří se považují za muslimy, podrobených údajně neodůvodněným represím během Velké vlastenecké války.

J. V. Stalin zmiňuje Korán ve Sbírce prací, ve druhém svazku, na str. 29, a zmiňuje ho v kontextu konfrontace globálního bolševismu pracujících všech národností a rasového menševismu mezinárodních parazitů a jejich patolízalů. Zmiňuje ho v nekrologu „Paměti s. G. Telii“, otisknutém v novinách „Dro“ („Čas“) č. 10, 22. 3. 1907 s podpisem „Ko…“. Nekrolog byl otisknut gruzínsky. Ale při přípravě vydání Stalinovy Sbírky v letech 1945 – 1946 nebyl opomenut a přeložili ho do ruštiny: konkrétně, když se po válce utvořila iniciativní skupina, hodlající přeložit a vydat v ruštině Stalinovy mladické básně jako dárek k jeho sedmdesátým narozeninám, nedovolil to, i když jedna z jeho mladických básní byla obsažena v gruzínských školních učebnicích (v „Rodná řeč“ pro mladší třídy) ještě před r. 1917. Ale nekrolog, zasvěcený památce druhova mládí, nebyl zapomenut a byl vydán půlmilionovým nákladem spolu se Sbírkou prací hlavy strany a Sovětského státu.

G. Telia byl obyčejným člověkem. Narodil se v gruzínské vesnici v rodině chudého rolníka. Odešel do města za prací. Dal se najmout jako sluha nějaké rodiny v Tiflisu. Tam se naučil rusky číst a psát. Hodně četl. Neviděl cíl svého života být sluhou, proto nastoupil do práce v železničních dílnách do truhlářského provozu. Zde se stal sociálním demokratem, pracovním aktivistou. Podílel se na vytvoření ilegálního tisku, byl zatčen, ve vězení dostal souchotiny, které ho později přivedly do hrobu

[21]

. Po roce a půl utekl z vězení a opět se podílel na nelegální stranické práci. Oznámiv to, Stalin píše:

„Tehdy ve straně probíhal rozkol. Soudruh Telia se tehdy přikláněl k menševikům, ale vůbec se nepodobal těm „oficiálním“ menševikům, kteří menševismus považují za „Korán“, sebe za pravověrné, a bolševiky za nevěřící (džaury). Telia se nepodobal těm „pokrokovým“ pracovníkům, kteří sebe vydávají „sociálními demokraty od narození“ a, jsa naprostými ignoranty, směšně vytrubují: znalosti nepotřebujeme, my jsme pracující. Charakteristickou vlastností Telii bylo hlavně to, že odmítal frakční fanatismus, celou svou bytostí opovrhoval slepým napodobováním a ke všemu chtěl dojít svým rozumem“ (Stalin, Sbírka, sv. 2, str. 29).

Dále Stalin sděluje, že Telia po přečtení děl bolševických a menševických lídrů pochopil jejich smysl a porovnal přečtené se životem, a došel k přesvědčení, že je skutečným bolševikem. Potom do konce svého krátkého života pracoval na uskutečňování bolševických ideálů.

I. L. Bunič, autor knihy „Zlato strany“, která ve své době způsobila senzaci, nenapsal jen ji. Mezi jeho knihami je i dvousvazek „Operace „Bouře“ nebo chyba ve třetím znaku

[22]

“ (čas. „Oblik – Vzhled“, r. 1994), ve které se snaží dokázat to samé, co i V. Suvorov – Rezun v „Ледокол/Ledoborec“ nebo v „Дenь „М“/Den „M“, ale s odkazy na sovětské archivy. Četl-li I. L. Bunič první svazek Stalinových Prací nebo ne, v „Operaci Bouře“ má dvousmyslnou frázi. Není vyloučeno, že naplněn emocemi nesmyslného antistalinismu, I. L. Bunič, sám to nechápaje, vyhrknul nejhlavnější osobní tajemství 20. století: „ Funkce diktátora nebo IMÁMA (označeno námi, a ne Buničem) se v SSSR nepředpokládala“ („Operace Bouře, sv. 2., str. 508). Ta fráze by byla ještě přesnější, kdyby pokračovala slovy: „ z úhlu pohledu majitelů marxistického projektu.“

I. L. Bunič uviděl ve Stalinovi nejen diktátora, jakým ho vidí mnozí jiní intelektuálové, ale i imáma – duchovního vůdce v koránské kultuře, odmítajícího biblický projekt jako celek a jeho marxistickou modifikaci konkrétně. Pokud to - historická pravda - je tajná informace jednoho z muslimských súfijských řádů, pak slova písně „Probíhá národní válka, svatá válka“ («идет война народная, священная война») získává ještě jeden význam: tajný imám Stalin se postavil do čela džihádu. Ať se to tvrzení líbí „pravověrným“ muslimům nebo ne, objektivně, soudě podle směru Stalinovy politiky, byl imámem vně rituálů.

L. D. Bronštejn (Trocký), v jehož vnímání světa nebylo místo pro Boha, v důsledku čehož (z jeho úhlu pohledu) na Zemi nemohou být ani lidé, vedení Bohem, se vyjádřil ještě přesněji, uviděl ve Stalinovi člověka-personifikaci Boha, přičemž ne personifikaci boha nikejských církví Bible, ale Boha Koránu:

„Ve víře stalinismu Stalin zaujímá místo boha se všemi jeho atributy. Ale to není křesťanský bůh, který se rozplývá v Trojici. Čas trojky nechal Stalin daleko za sebou. Je to spíše Alláh, - není Boha, kromě Boha, - který naplňuje vesmír svou nekonečností. Je středobodem, ve kterém se všechno spojuje. Je pánem tělesného a duchovního světa, tvůrce a vládce. Je všemohoucí, předobrý a přemoudrý, milosrdný. Jeho rozhodnutí jsou neodvratná (neodvolatelná). Má 99 jmen.“ (L. D. Trocký, „Stalin“, v 2 svazku, Moskva, „Téra – Терра“, „Nakladatelství politické literatury“, sv. 2, str. 155.

V přiloženém citátu je důležitá i ta okolnost, že Trocký, upomenuv „Trojici“ a „křesťanského boha“, se ani slovem nezmínil o neshodách Boha Koránu, jehož Záměr je podle něj personifikován J. V. Stalinem, s židovským bohem samotného L. D. Bronštejna. Poté, ti kdo jsou nespokojeni s represemi ve vztahu k tradičně-muslimským národům SSSR během války, by to měli porovnat se šariátem:

Co by měl dělat skutečný imám, který stojí v čele džihádu (svaté války), a údajně muslimské duchovenstvo se chová nejednoznačně nebo přímo napomáhá nepříteli; a dav, který se považuje za muslimy, se podřizuje duchovenstvu, navzdory tomu, že KORÁNICKÁ VĚROUKA POŽADUJE, aby se muslim svědomitě podřizoval Bohu, a ne komukoliv z pozemských pánů?

A to je ještě jeden aspekt „mystiky“ ve Stalinově životopisu: v nekrologu „Paměti s. G. Telii“ proti sobě stojí menševismus a bolševismus. Jsou dvě strany, a jedné – menševismu – Stalin nepřiznává shodu s Koránem v tom, co tato strana dělá.; u druhé – u bolševismu? – o tom mlčí: kdo je schopen vidět skutky samotné, nepotřebuje výkřiky na celé okolí „Alláh akbar!!!“

[23]

.

Bůh je veliký, a sociologie bolševismu je v souladu se sociologií koránickou a evangelickou Kristovou (mimo kánon Nového zákona).

Ve zmíněné charakteristice menševismu jsou menševici, ze Stalinova úhlu pohledu, nevěřící, džauři, tj. stoupenci biblické doktríny, postavené na překroucení Zjevení Tóry, seslaného pro všechny skrze Mojžíše, a Zjevení Evangelia Království Božího

[24]

, seslaného skrze Krista. Pokud ruští bolševici těch let i nebyli bezúhonně pravověrní, díky spoléhání na marxismus, pak byli blíže k pravověrnosti svými životními ideály – ideály pracující (tj. tvořící) většiny

[25]

, které se snažili uvést do života.

V nekrolozích nevtipkují, ale obraznost Stalinem uvedeného srovnání menševismu a bolševismu ve vztahu ke Koránu objektivně historicky zapadá do globálního scénáře konfrontace bolševismu pracující většiny a menševismu parazitů, podporujících Biblickou doktrínu, která je skutečně odsuzována v Koránu jako odpadlictví.