Pokud přírodně-geografické podmínky v regionu díky soustředění pracovních zdrojů v jednom místě a organizaci kolektivní pracovní činnosti dovolili získávat větší produkci v přepočtu na jednoho člověka, než při separaci jednotlivých rodin a vedení každou rodinou vlastního hospodářství, pak kompaktně-občinný způsob života byl nevyhnutelný.

Ale ani jeden způsob života se nejeví ukazatelem společenského pokroku v aspektech rozvoje kultury a osobnostního rozvoje lidí, ani ukazatelem zaostalosti ve vztahu k jinému způsobu, existujícímu ve stejné době v jiných regionech nebo u jiných civilizací v jiných částech planety, protože to bylo v mnohém období boje za přežití v procesu osvojení regionů planety předky současného lidstva. Hlupáci tehdy nepřežívali ani samostatně, ani kolektivně, ani v přírodním ani v sociálním prostředí, a protože pro všechny lidi je přirozené usilovat o to, získávat více zdrojů (produkce) při menší námaze, pak v závislosti na přírodně-geografických podmínkách regionu se v něm zcela racionálně formoval ten či onen způsob života, zabezpečující nejvyšší zisk produkce z hospodářské činnosti.

A je důležité pochopit, že pokud libovolný z dvou uvedených způsobů (úkladů) života existuje v následnosti generací, pak pro život v každém z nich jsou nutné jemu odpovídající:

•  organizace psychiky jedinců, kteří se ho účastní (vnímání světa jako systém subjektivně-obrazných představ o vnitřním a vnějším světě);

•  chápání světa (jako vyjádření obrazných představ v konkrétní lexice);

•  etika, vyjadřující dané chápání světa,

— reprodukované a zdokonalované v následnosti generací, protože bez toho všeho se způsob života rozpadá.

Historická věda, hovořící o životě lidí v předhistorické době, ve vztahu k mnohým kulturám používá termín „prvobytně pospolná společnost“. Ten termín je ve vztahu k psychologickému aspektu historie, jehož se týká tato práce, jemně řečeno nešťastný: zdůrazňuje „prvobytnost“, která zůstala v historické minulosti, a tím samým zůstává ve stínu občinnost, což dohromady rodí mínění o neaktuálnosti zkoumání občinnosti v historické současnosti, a přesněji – kompaktního charakteru občinnostiv předhistorické dávnosti a jeho historické důsledky, aktuální jak pro současnost, tak pro budoucnost.

Kultura, ve které se rodil původně ruský charakter, byla kulturou kompaktně-občinného prožívání obyvatel na rozlehlém území pokud ne celé, pak velké části východoevropské roviny.

A proto bez zkoumání osobnostních kvalit členů občin, dovolujícím jim žít v občině v následnosti generací, není možné pochopit zvláštnosti původně ruského charakteru a jeho specifické odlišnosti od charakteru lidí v jiných „prvobytně“-občinných kulturách. A úměrně tomu je nemožné i pochopit, co se v současnosti jeví vyjádřením pravé ruskosti, a co k ní nemá nejen nejmenší vztah, ale i překáží jejímu projevení v životě.

Začneme z toho, že maximální početnost občiny byla ohraničena přirozeně-biologickými parametry představitele rodu Člověk rozumný, analogicky tomu, jak je ohraničena početnost hejn a stád v přírodě: počet jedinců, s nimiž je schopná drtivá většina lidí udržovat styky, ve větší či menší míře se účastnících pracovních a životních vztahů každého z nich, - je ohraničeno jak biologií člověka, tak i organizací jeho psychiky, která je ve mnohém podmíněna kulturou

[27]

. Proto se v každé historické době ten subjektivní psychologický faktor projevuje jako nějaká mezní hodnota početnosti, po jejímž překročení se porušují určité vnitrosociální vazby nebo se stávají nedostatečně intenzivními.

Proto, jakmile v rostoucí občině podíl „čapkových známostí“

[28]

překročí určitý práh, občina ztrácí celostnost, protože v ní direktivní personálně-adresné řízení záležitostmi, koordinace společné činnosti ztrácí kvalitu a nastupuje více či méně viditelně projevený chaos. Poslední ve skutečném životě dávných občin znamená, že z občiny, která překročila nějakou mezní hodnotu početnosti, se nevyhnutelně vyčleňuje nová občina, která se s určitou zásobou potravin původní občiny, určených pro zajištění přežití první zimy, a nějakým movitým majetkem, přesunuje na nové více či méně vzdálené místo a tam reprodukuje jí známý předchozí kompaktně-občinný úklad života.

Pokud je pro někoho z nějakých důvodů těžké žít v občině, pak má na výběr tři varianty:

•  buď se přizpůsobit a podřídit se zformovaným normám;

•  nebo přesvědčit ostatní členy občiny o své pravdě, v důsledku čehož se přizpůsobit budou muset ostatní;

•  odejít z občiny sám nebo být vyhnán - odsouzení k samostatnému probíjení se životem.

První dvě varianty jsou přirozenou součástí života občiny jako soubornosti jedinců. Třetí varianta, pokud v dávnosti nebyla rovná rozsudku smrti, stavila před vyhnancem nebo samotářem množství problémů: samostatně nelze prodloužit rod; individuální hospodaření dávalo menší produkci vzhledem k vložené práci, než občinné; právní status samotáře na území kde panoval kompaktně-občinný způsob života byl nijaký: byl vně společnosti.

V důsledku objektivnosti těch problémů byli vyhnanci málo početní – díky převážně úspěšné výchově nových pokolení v rámci tradic kompaktně-občinného úkladu, zformovaných během mnoha generací. A přítomnost málo početných vyhnanců nemohla podrýt zevnitř kompaktně-občinný styl života obyvatel regionu v celku: vyhnanci se buďto doprošovali do jiných občin nebo do svých předchozích; nebo žili samostatně, v důsledku čehož jejich rod končil jimi; nebo pokud se jim podařilo založit rodinu a začít žít rodinným způsobem, pak jejich potomci už mohli vejít do jiných občin nebo založit novou občinu, protože hospodářská efektivnost kolektivní práce byla vyšší; a pokud nějaký vyhnanec pil svou činností krev členům občin, nebyl problém uspořádat hon a problém vyřešit jednou provždy – pokud to nebyla rutinní záležitost, pak to ve vztahu k životu občiny bylo smysluplné a bez problémů realizovatelné (lov byl součástí života občiny a lov na člověka je v některých aspektech i jednodušší, než na divoké zvíře).

Proto otázka je:

Jaká musí být psychika lidí, aby občina žila v následnosti generací jako obnovující se ohledně personálního složení celostný sociální organismus?

Zde je nutné vyjasnit, že:

Reč není o tom, „vycucat si z prstu“ nebo napsat „spatra“ všechno o životě našich předků v dávnosti a přesvědčit všechny čitatele o správnosti napsaného.

Reč je o tom, přijmout zjištěný archeologický fakt kompaktně-občinného prožívání našich předků během mnohých staletí jako objektivně dohistorickou danost, pochopit, jaká musela být struktura psychiky, chápání světa a etika těch lidí, aby takové prožívání bylo z hlediska řízení možné a udržitelné v následnosti generací.

Znovu zdůrazňujeme, že řeč je o kompaktně žijící občině, spotřebovávající převážně produkci společného hospodaření, v níž všichni znají všechny a stále jsou v kontaktu (snad s výjimkou krátkodobých odluk některých členů z těch či oněch příčin hospodářského či jiného charakteru), a řízení občiny má direktivní personálně-adresný charakter.

Především je nutné pochopit a přiznat, že:

Kvalita života občiny a každého člena v kompaktně žijící občině je podmíněna kvalitou řízení záležitostí občinného významu.

Z toho důvodu byli jak členové občiny, kteří jsou řízeni, tak ti, kdo řídili, zainteresováni v tom, aby k vedení přicházeli nejschopnější jedinci k tomu druhu činnosti: nejen znající specifika všech občinných záležitostí, ale i moudří, prozíraví

[29]

, starající se o občinu celkově a každého člena zvlášť. Pokud se ten princip narušoval, pak pád kvality řízení, především hospodářské činnosti

[30]

, trestal stejnou měrou všechny: i vedoucí, i vedené. Tíha toho objektivně nevratného trestu byla podmíněna tíhou chyby v řízení – až do kompletního vymření.