Vyhnout se trestu za dopuštěnou chybu vedení nemohlo: individuální vlastnictví a instituty jeho ochrany v občině nebyly (snad s výjimkou oblečení a zbraní, přizpůsobených pro konkrétního člověka); oddělit se od občiny a přisvojit si vyprodukované hodnoty vedení také nemohlo – jednoduše fyzicky: kompaktní prožívání a číselná převaha členů občiny v konfliktu takového druhu předurčovalo jeho výsledek; utéct se všemi nebo větší částí zásob občiny bylo nemožné a i nesmyslné v dlouhodobé perspektivě, protože peníze, které by bylo možné ukrást z rozpočtu a převést do zahraniční banky, ještě nebyly. Psychice členů občiny bylo takové zneužití pravomocí cizí: taková byla kultura té doby, vypracovaná a podporovaná každodenní praxí mnoha generací.

Stejně tak v kompaktní občině, kde všichni znají všechny, neměla místo tyranie té či oné osobnosti

[31]

, protože vedení mělo samo zájem na tom studovat, jak se dnes říká „veřejné mínění“ a zvláště popřemýšlet nad nestandardními názory, protože pokud standardní názory jsou chybné nebo bezvýchodné, a proto nedovolují řešit problém, pak nestandardní mohou být efektivní.

Z druhé strany, i vedení členové občiny měli objektivně zájem na bezchybnosti kroků vedení a proto v míře svých možností pojišťovali vedení, vykazujíce vedení podporu různého druhu, především v aspektu osvětlení situace. Při relativně nízké produktivitě práce je čas drahý jak pro práci, tak pro oddych, proto v životě společnosti nemohlo mít místo „handlování“ jako způsob „samořízení“, mlácení prázdné slámy o vymyšleném a neaktuálním, přijímání životu neadekvátních „řídících“ rozhodnutí, a úměrně tomu se musela vypracovávat, jak se nyní říká, etika pracovní a osobní komunikace vedoucích a vedených, která šetřila čas i těch i druhých.

Rodiny byly, ale ony byly částí občin. Bylo i mnohoženství jako odpověď společnosti na vyšší úrazovost a úmrtnost mužů na pracích za hranicemi osídlení (lov na divočáka nebo medvěda, rybolov z vratkého člunu nejsou nejbezpečnějším druhem činnosti) a bojových srážek (o čem bude dále): v zájmu stabilního rozvoje občiny ženy nezůstávaly samotné a bezdětné.

Charakter plného spektra pracovní činnosti, zabezpečující život občiny, a její dělba představitelům různého pohlaví byly takové, že přemoudrá je v ruských skazkách Vasilisa, a ne nějaký „Vasja“, a máma Vasilisy je Baba Jaga. Jde o to, že ta část spektra prací, která připadala na ženy, probíhala z větší části v hranicích osídlení a byla podle svého charakteru stejnorodá, v důsledku čehož bylo možné mnohé kvalitně dělat na základě návyků a automatismů. Při vedení takových prací byl tvůrčí myšlenkový potenciál žen svobodný a mohl podporovat dva společensky významné procesy:

•  systematické shromažďování, osmyslení a přehodnocení informací, přinášenou do občiny různými lidmi, a vypracovávání chápání smyslu života;

•  matričně-egregoriální podpora činnosti mužů za hranicemi občiny

[32]

.

Poslednímu v ženské části spektra činností členů občiny nahrávalo také to, že osobnostní rozvoj chlapců a dívek na cestě k lidskosti (lidský typ struktury psychiky) probíhá různě – jdou si navzájem naproti:

•  dívky začínají z osvojení intuice a končí nabytím rozumu;

•  chlapci začínají z nabytí rozumu a končí osvojením intuice;

•  vůle se získává i těmi i druhými někde uprostřed této cesty (pokud se samozřejmě získává).

Právě proto ve společnosti, kde se lidského typu struktury psychiky v osobnostním rozvoji nedosahuje k začátku pohlavního dospívání, ženy statisticky častěji dávají správné odpovědi na otázky typu „je-není třeba“ něco udělat nyní a v budoucnosti, aniž by uměly argumentačně podložit své závěry, a muži statisticky častěji jsou schopni objasnit, co a jak bylo třeba dělat v minulosti pro to, aby to dopadlo lépe, než to dopadlo ve skutečnosti.

Nicméně charakter té části spektra činností (včetně vojenské), která připadala v dávnosti na muže, byl takový, že jejich vnímání a tvůrčí potenciál byl zavlečen do těch druhů činnosti, kterými se zabývali bezprostředně: zasnít se na lovu divočáka o světlé budoucnosti znamenalo v lepším případě nic neulovit, a v horším stát se mrzákem a zátěží pro ostatní;  to se týká i boje. Proto se mužům možnost popřemýšlet o smyslu života obecně otevírala jen tehdy, pokud dosáhli  váženého věku nebo se v důsledku utrpěných traumat nebo jiných narušení zdraví nemohli zabývat pracovní činností za hranicemi osídlení. Žena mohla, sedíc za stavem nebo přeslicí, snít o budoucnosti a protože myšlenky jsou materiální, pak pokud snila v rozpoložení otevřeném životu, pak tok života reagoval na její sny.

Podmíněnost života každého jedince prosperitou občiny celkově se projevovala i v odhodlanosti při obraně občiny a jiných členů občiny, až do obětování sebe sama, a také v přiznání vedení nejen práva, ale i povinnosti obětovat lidi v reálné akci (tj. poslat je na jistou smrt) v těžkých situacích v zájmech zachování života občiny.

Ta oblast života společnosti, která se nyní nazývá „krizové řízení / krizový management“, v důsledku toho, že se přiznává odlišnost principů, na jejichž základě se organizuje každodenní normální řízení, a principů, na základě kterých konají „krizoví manažeři“, je ještě další ipostáz projevení se Ruského ducha. Má mnoho společného jak v aspektu obrany před agresí, tak i v aspektu překonávání následků živelných pohrom. V obou variantách kroky spadají do pojmu „bránit Vlast“.

„Bránit Vlast“ v sobě zahrnuje i přijímat první boj z vlastní iniciativy na svou zodpovědnost, pokud všichni (včetně vyššího vedení) „spí“ nebo jsou dezorganizováni, a agresor má drtivou převahu; a pokud nepřijmou a nevydrží první boj, pak Vlast jako inkarnace Pravdy Boží nebude moci být vytažena v budoucnu ze strašných katastrof, do kterých se dostane výlučně proto, že lidé v ní žijící se odklání od Pravdy Boží. To se týká i živelných pohrom.

Řešení katastrof začíná z mobilizace zdrojů a vytvoření strategické obrany. V Ruském duchu – duchu (egregoru) mnohonárodnostní Ruské civilizace ten úkol během vší zapamatované historie řeší specifické jádro egregoru překonávání překážek (včetně vojenských katastrof), které přijímá řízení záležitostmi na sebe v důsledku krachu všeho ostatního řízení a samořízení ve společnosti.

Algoritmika toho úzce specializovaného jádra egregoru překonávání katastrof má charakter analýzy vztahů a řízení vnějšími (ve vztahu k jádru) procesy. A to jádro kromě úkolu „neústupně bránit Pravdu Boží a Vlast“ téměř nemá jakýkoliv jiný obsah.

V důsledku toho, že to jádro, které objektivně přebývá v egregoru Rusi, téměř nemá obsah, disponuje dvěma specifickými vlastnostmi:

•  je téměř neviditelné, protože odhalení vztahů (tím spíše neaktivovaných) je záležitost delikátnější než odhalení a analýza obsahu;

•  jeho algoritmika lehce pasuje s algoritmikou jiných egregorů, řídíce jejich obsah v souladu se svým velmi prostým systémem základních řídících kategorií, které je možné charakterizovat jako:

 1.   nebezpečí, hrozící Vlasti: v minulosti to z větší části byl nepřítel-dobyvatel, a také tupé (v smyslu bezmyšlenkovité) nástroje nepřítele nebo interference (rušení, překážky);

 2.   faktory, jejichž ovládnutí odstraňuje jak samo nebezpečí, tak i vliv jeho destrukčních faktorů: v případě vojenských akcí jsou to objekty a subjekty nepřítele, jejichž ztráta dělá válku pro něj nepřijatelnou.

 3.   To, co není možné ochránit v procesu překonání katastrofy: v případě vojenských akcí - „tráva na poli boje“;

 4.   jádro stability egregoru překonávání katastrof – koordinátoři a specialisté: ve vztahu k válečným katastrofám jsou to vojíni pole boje, producenti zbraní a další týl, velení frontu, velení týlu, koordinátoři frontu i týlu

[33]

;