5.   zdroje (včetně lidských), podléhající mobilizaci a využití v procesu odstranění nebezpečí a vlivu na jeho napadající faktory: v případě války jsou to všechny prostředky vlivu na nepřítele a jeho potlačení a likvidace;

 6.   zdroje, podléhající bezpodmínečné žáštitě a ochraně před vlivem na ně nebezpečí a jeho napadajících (destrukčních) faktorů: v případě války – podléhající ochraně před vlivem nepřítele.

Tento egregor, jako i všechny další egregory v davově-“elitární“ společnosti, pracuje jako naprogramovaný automat mimo vůle lidí, plnících v jeho algoritmice ty či ony role (funkce), ačkoliv lidé jsou schopni změnit jeho algoritmiku, stejně jako mohou změnit algoritmiku jakéhokoliv egregoru, zrozeného společností. A on pokrývá všech šest kategorií (priorit) zobecněných prostředků řízení / zbraňových prostředků, které jsou rozvity v kultuře k okamžiku jeho aktivizace během té či oné přírodní či sociální katastrofy.

Vše, co je podloženě nebo kvůli chybě vztaženo jeho algoritmikou v kategorii č.1 podléhá neutralizaci nebo zničení v souladu se strategií, jejíž charakter se určuje z jedné strany charakterem a silou nebezpečí (v konkrétním případě – silou nepřítele), a z druhé strany – zdroji, jimiž daný egregor disponuje.

Vše, co se vztahuje ke kategorii č.3 se může ztratit během překonání katastrofy (konkrétně, během válečných akcí to je „tráva na poli boje“), pokud se to z těch či oněch důvodů nepodaří zachovat.

Vše, co se vztahuje v algoritmice egregoru ke kategorii č.4 – jádro stability – nemá žádná práva, kromě Práva, rovnocenného posvátné povinnosti bránit Pravdu Boží a Vlast v řečišti činné algoritmiky toho egregoru v konkrétních historických okolnostech – tomuto tvrdému kritériu „kádrové politiky“ egregoru odpovídají zdaleka ne všichni, přiznaní davově-“elitární“ společností profesionály-politiky a profesionály tajných služeb a vojenského díla, ale odpovídají mu některé osoby, které nemají žádné zjevně viditelné příznaky příslušnosti k sféře řízení, sféře tajných služeb a válečnému dílu. V této kategorii je každý dlužný být připraven na to, projevit se, buďto samostatně nebo v organizačních pořádcích v libovolných Životem zformovaných podmínkách, maximálně efektivně v algoritmice toho egregoru až do sebeobětování

[34]

. Neschopnost osvobodit svou algoritmiku psychiky od nadvlády mínění „co já jeden můžu změnit“?

[35]

(ve vojenských aspektech - „jeden v poli není vojín“...) - je spolehlivá ochrana od proniknutí do toho jádra subjektů cizích i jemu, i Spravedlivé povinnosti člověka být zástupcem Božím na Zemi.

Vše, co se vztahuje k zdrojům, podléhajícím mobilizaci a využití v překonání aktivního nebezpečí a jeho zasahujících faktorů, se zapojuje jádrem stability do různorodých procesů na základě principu «podřizuj se sám

[36]

a podřizuj druhé», což zabezpečuje stabilní automatismus vypracování a realizace strategie překonání katastrofy, včetně strategie porážky nepřítele. Ti, koho algoritmika egregoru řadí k této kategorii, mají právo sabotovat princip „podřizuje se a podřizuj druhé“, ale důsledkem takové sabotáže přecházejí do kategorie č.1 (nebezpečí, jeho faktory vlivu; nepřátelé, bezduché nástroje nepřátel a rušící vlivy) nebo do kategorie č.3 – to, co je nemožné ochránit ve zformovaných podmínkách (v případě války - „tráva na poli boje“).

Vše, co je zařazeno ke zdrojům, podléhající bezpodmínečné ochraně před vlivem na ně nebezpečí a jeho vlivových faktorů, disponuje nejvyšším významem, protože po organizaci strategické obrany a následného překonání přírodní nebo sociální katastrofy (porážka nepřítele) právě na nich leží zabezpečení rozvoje vší plnoty a různorodosti života v nové kvalitě zachráněné Vlasti. V nějakých situacích se mohou kategorie 2 a 6 částečně nebo plně překrývat.

[37]

V obvyklé – ne mimořádné situaci – je pro občinný život charakteristická podpora občinou a členy osobně jiných lidí – podle své štědrosti nebo podle možností. Vedle toho je pro občinnou etiku také charakteristické odmítání parazitismu a odmítnutí podpory těm, kdo je identifikován v takové kvalitě. V souladu s tím:

Mluvíme-li o „kádrové politice“ občiny, pak v ní je hlavní ne to, že občina má právo přijmout člověka, ale v tom, že má právo ze sebe vyhnat každého, kdo nepodporuje v ní přijaté normy pracovní a životní etiky.

[38]

Řízení záležitostmi v takové kompatně žijící občině, a ve své podstatě její samořízení, bylo založeno jak na personálně-adresném, tak i na cirkulačním (pro všechny) šíření informace a mohlo být efektivní jen za podmínky důvěry vedoucích a vedených, a stejně tak při absenci:

•  za prvé, lživosti jako způsobu zahladit a skrýt své chyby nebo ovládat lidi jako nástroje pro dosažení jakýchkoli svých nebo skupinových cílů,

•  a za druhé, osobního uspokojení, na jehož oltář společnost dopouští obětovat vše, až do života jiných lidí, biocenóz a planety Země.

Ve své podstatě to znamená, že uvnitř občiny může být více či méně zřetelně projevená profesionální specializace, ale hierarchie osobnostních vztahů existovat nemůže; každý člověk je pro občinu, která nepřekročila limit velikosti, drahý.

Zde je třeba zvláště obrátit pozornost na neodělitelnost*nerozlučnost v životě občiny vzájemně příčinno-důsledkové podmíněnosti – tj. algoritmické zacyklenosti reprodukce v životě:

1) vzájemné důvěry vedoucích a vedených

2) absence v systému společenských vztahů vědomé lži (chyby být můžou) a „idolu“ personálního zisku, který ve společnosti nemůže existovat bez úmyslných nebo vynucených, včetně masových, lidských obětí a výsměchu lidem, Přírodě regionů i Planetě.

Ale semínkem, ze kterého vše vyrůstá, je zde pravdivost lidí při vzájemné komunikaci, neznající výjimky. Pokud toto není, pak:

•  lež se nevyhnutelně dostává do základů řídících rozhodnutí, což vede k chybám řízení a ke škodě, kterou trpí občina celkově nebo ti či oni členové osobně;

•  lež se ocitá pod ochranou kultu „idolu“ něčího osobního nebo skupinového zisku a samolibosti, což dělá chyby v řízení nejen neodstranitelnými, ale povznáší je to do statusu systémového faktoru;

•  v důsledku chyb v řízení a záměrné škody, nanášené společnému dílu v důsledku samolibosti a jí doprovázející vědomé lži, chyby řízení a škoda se v procesu řízení hromadí, což za sebou vleče nedůvěru k vedení ze strany vedených, sabotáž jejich rozhodnutí (také ne vždy ospravedlnitelná okolnostmi), spontánní erupce a organizaci řízení, alternativního ve vztahu k historicky zformovanému ve stejném sociálním systému, a to vede k:

 →  buď k rozpadu dosavadní občiny, vzniku nové a vzniku nějakého množství vyhnanců z řad lhářů a samolibých, pro něž v nové občině není místo

[39]

;

 →  nebo k přechodu skupiny lidí, tvořících občinu, k řízení na jiných principech, jejihž realizace likviduje občinný charakter jejich života..

To je celkově i vše principiálně významné, co je možné říct o životě kompaktní občiny, žijící z plodů své práce, nezávisle na tom, k jaké kultuře občina patří a v jaké oblasti a s jakými přírodními podmínkami občinný způsob života vznikl. Ale to všechno v každé kultuře, kde vznikl stabilní občinný styl života, doprovází určitá specifika, odlišující jednu kulturu od druhé. To se týká i kultury kompaktně-občiného života, ve které vznikl původně ruský charakter.

Nás však bude zajímat ne to, že slovanské ženy si v dávnosti vplétaly do vlasů specifické ozdoby a každá kmenová skupina Slovanů se odlišovala od jiné mimo jiné stylem těchto ozdob, o čemž ví málokdo; a Maoři na Novém Zélandu dělali tetování, což vědí téměř všichni z románu Julese Verna „Děti kapitána Granta“; někdo měl sekery specifické podoby nebo unikální vzor na nádobách, o čemž vědí jen historikové – úzcí specialisté ohledně dohistorických kultur.