Nás bude zajímat specifika meziobčinných vztahů a civilizační specifika kultury, ve které vznikl a projevil se původně ruský charakter.

3.5. Meziobčinné vztahy a Ruský duch

Avšak po zjištění té etiky, na jejíž základě občina (včetně i nekompaktních) může žít v následnosti generací, není třeba si  život lidí a společnosti celkově příliš idealizovat.

Takové „mládenecké zábavy“ jako pěstní boj „stěnka na stěnku“, ulice proti ulici, vesnice proti vesnici, a ve městě – čtvrť proti čtvrti, povýšené do statusu svátečních rituálů

[40]

nebo způsobu trávení volného času, a které se v takové roli dochovaly do poloviny 30. let 20. století dokonce ve velkých městech

[41]

, to je také z té dávné epochy. Zloba se do těch „zábav“ nevkládala, za projevení v nich zloby nebo krutosti mohli viníka sami zabít nebo zmrzačit, ale ne hned během boje stěna na stěnu, ale později, po objasnění, za co je viník trestán. Krev se v těch „zábavách“ prolévala skutečná, zuby létaly, nosy, čelisti, a žebra se lámaly doopravdy, ale bojovníku trpícímu porážku stačilo nezvednout se ze země poté, co ho někdo srazil nebo opadl, čímž dal nejevo své přání neúčastnit se boje dále. A pokud někdo sedícího nebo válejícího se na zemi člověka udeřil, pak u něj nadlouho mizela chuť udělat něco podobného; a možná že se už nikdy nemohl účastnit podobné „zábavy“: vlastní nebo cizí by ho zpracovali tak, že by měl dost[42]. To učilo lidi sebeovládání, zdrženlivosti a určité starosti o své.

Ze stejné epochy je i další tradice, která také přežila do dnešních dnů (včetně v mnohých městech): v určité datum, obecně známé nositelům tradice, zpravidla v noci oddíl mladíků proniká na území „nepřítele“ a tam „vtipkuje“: rozhází naskládané dříví, zapře dveře z jizby, něco ukradne nebo odežene (skot, ...). Dnes ta tradiční „zábava“ již ztratila svou společenskou prospěšnost, zdegenerovala do destrukčního vandalismu a chuligánství. A v těch místech (hlavně města) kde se praktikuje dodnes, představuje zvláštní „bolehlav“ na jednu letní noc pro místní milici

Jedna z reálných příhod ze 70. let. Městská ulice, která se rovnoměrně svažovala k řece, v délce přes 2 km, výškový rozdíl 60 metrů. Během noci takových rituálních her, mládež pustila podél cesty „střelu“ - bečku s kvasem váhou okolu 500kg, která byla zanechána na prodejním místě, protože kvas ještě zbyl. Obešlo se to bez obětí a zranění a kromě bečky nebylo nic zničeno, měli štěstí.

Je pochopitelné, že z takových tradic, tím spíše z jejich zdegenerovaných variant jsou nyní jen problémy, ale vyvstává otázka, odkud se vzaly a proč vznikly? Při vší zdánlivé divokosti, kdysi v daleké minulosti byly svérázným vyjádřením starání se o lidi, byly společensky užitečné. A právě proto vznikly, existovaly a byly udržovány stovky let.

Ale nejde o to, že mnozí lidé prožívají určitý věk, kdy síla už je, a rozum a odpovědnost ještě ne

[43]

, v důsledku čehož vznikají společenské instituty, ve kterých se „mladická síla“ může naplno vydovádět, aniž by to hrozilo vážnými nepříjemnostmi všem ostatním.

Ačkoliv způsob života v lesích Východoevropské roviny byl takový, že vojenské nájezdy jejích obyvatelů s cílem získat majetek byly z ekonomické stránky nevýhodné, epizodické konflikty mezi občinami nemohly nevznikat, kvůli různým příčinám. V souladu s tím existovala i vnitřní potřeba disponovat návyky vedení boje i z toho důvodu, zamezit u sousedů pocitům beztrestnosti a všemohoucnosti.

Kromě toho, obchod za hranicemi svého „etnického území“ se vedl i tehdy, a v té době bylo možné obchodovat jen pod krytím vlastní vojenské síly, protože v opačném případě by se kupci spolu se zbožím stali za hranicemi vlastní kultury garantovaně něčí kořistí.

Také není třeba zapomínat, že v sousedství žili i nositelé kultur založených na jiných principech. Dále na jih žijící kočovníci-pastevci potřebovali nejen koně, krávy a ovce, ale i otroky: v menším množství pro potřeby vlastního hospodářství; ve větším na prodej svým sousedům (příjem z prodeje otroka byl během celé historie vyšší než příjem z prodeje berana)

[44]

.

A nakonec i dívky-krásky a ženy z jiných kmenů a z jiných občin byly vždy pro určitou část mužů přitažlivější, než vlastní soukmenovkyně, se kterými si hráli v ranním dětství. A tu potřebu – geneticky-biologicky podmíněnou – se ne vždy dařilo uspokojit mírovými prostředky.

V souladu s těmito historicko-kulturními a přírodně-geografickými okolnostmi stepní nomádi podnikali vojenské nájezdy s cílem pochytání otroků, pronikajíce desítky až stovky kilometrů do lesů

[45]

. Ale ačkoliv les představoval přirozený fortifikační systém, tak jako každý „opevněný rajón“ negarantuje pro nepřítele absolutní neproniknutelnost, tím spíše že v lesostepních oblastech, kde masivy lesa a stepi se navzájem prolínaly, v důsledku čehož jasně projevená hranice les-step neexistuje; a nakonec ačkoliv v lesích i cesty nebyly, zvířecí stezky byly, protože kanci a losi žijí v lesích východoevropské roviny i nyní, a kde projde los, tam projde i skupina jezdců; a v minulosti žili v lesích i větší kopytníci – buvoli, zubři a tuři. Takže s uměním orientace se mohla skupina nájezdníků dostat velmi hluboko do lesů, v důsledku čehož ani stovky kilometrů od začátků lesních masivů nebylo usedlé obyvatelstvo garantovaně chráněno od vzetí do zajetí a vypálení obydlí během nájezdů stepních kmenů. Nájezdy ze stepí bylo třeba zachycovat jak v počáteční fázi, tak v samotných lesích, a často bylo třeba osvobozovat zajatce z kolon odváděných kočovníky, protože každý člověk byl při kompaktně-občinném způsobu života cenný. Jedním ze způsobů jak se zabezpečit před nájezdy, bylo je „profylaktovat“, tj. organizovat pochody do stepí, vypalovat ji na desítky kilometrů při vhodném směru větrů, kazit zdroje vody atd., což přirozeně vyvolávalo podráždění stepních obyvatel, žijících poblíž lesní zóny, které se projevovalo v jejich odvetných a preventivních bojových akcích proti obyvatelům lesů

[46]

.

Tj. potřeba v bojové přípravě výrostků a dospělých mezi občinníky, žijícími v lesích východoevropské roviny, objektivně byla. V souladu s reálnými potřebami účasti v bojích, občinníci se museli umět rychle transformovat z pracovního družstva do efektivní bojové družiny, a pro to bylo třeba vládnout i určitými návyky, včetně takových jako:

•  Uměním tajně proniknout na cizí, možná i střežené území – odtud pramení společenská prospěšnost „junáckých vtípků“ na cizím území, které nejen nebyly vnímány jako přestupek a chuligánství, ale přijímaly se jako potřebné všemi, kdo „prospal“ invazi družiny a její „vtípky“ na hraně reálné agrese. Pokud se vtípky takového druhu odehrávaly na svém území, pak se jejich objekty měli šanci stát především ti, kdo narušovali v občině zavedené normy etiky, a také ti nově příchozí, kdo se ještě nestihli začlenit do občiny.

•  Držet pevné bojové pořádky a vést boj, překonávaje reálnou bolest od utržených ran. Pokud se to učí v prvním skutečném boji, pak nejsou žádné garance, že se ten boj nestane i posledním pro všechny účastníky: stačí aby zakolísalo pár, a celá bojová formace se rozsype a další boj už nebude, protože pokud protivníci jsou stepní kočovníci, po boji uloví všechny ty, kteří se stačili rozutéct. A pěstní boj „stěna na stěnu“ právě dával možnost naučit se držet bojovou formaci (v pěší formaci i v jezdecké jde hlavně o to stejné – osvojit princip), přetrpět bolest a vidět skutečnou krev, svou i cizí. V pěstních bojích stěna na stěnu z neopatrnosti (své i cizí) vybívali zuby, oči, lámali nosy, čelisti a žebra, ale to nikdy nebylo cílem boje stěna na stěnu. A protože to bylo skutečně určeno pro ochranu společnosti jako celku, sami účastníci nemilosrdně trestali ty, kdo zanášel do boje zlobu a opíjel se cizí bolestí a ponížením. Právě proto ten, kdo upadl nebo se posadil během té „zábavy“ na zem, byl v kompletním bezpečí.