Na konci „Druhé části“ básně se odkrývá obsahová stránka slova „vlny“ přes  slovesný rým „tlačily se“:

Он узнал                                                                    Poznal

И место, где потоп играл                                       I místo, kde potopa hrála

Где волны хищные толпились                            Kde se vlny dravé tlačily злобно вкруг него.                                    Zlobně okolo něj bouřily.

Бунтуя

Skutečně, dav není schopen smysluplných činů: může jen zlostně bouřit. Dále o příčinách strachu Jevgenije. Na úrovni první smyslové řady se bojí toho, že povodeň představuje nebezpečí pro Parašu, její matku a jejich obydlí.

Почти у самого залива —                                      Téměř u samotné zátoky je

Забор некрашеный да ива                                      Plot nenatřený a vrba

И ветхий домик: там оне,                                       A domek vetchý: tam jsou ony,

Вдова и дочь, его Параша,                                     Vdova a dcera, jeho Paraša,

Его мечта...                                                              Jeho sen…

Na úrovni druhé smyslové řady je Paraša obrazem ruských národů. Tehdy židovský sen (ovšem nevědomý, protože všechno se děje ve snu) je vstoupit do této rodiny, ale ne v roli „bohem vyvolených“, nýbrž rovnoprávného člena a tak se spojit s Parašou. Ale co tomu brání?

Za prvé je to „Vetchý domek“, který je „Běda! Blízko k vlnám“. Idealistický ateismus „Starého zákona“ (v ruštině: „Vetchý zákon“) se ke konci 19. století nejen přiblížil ruským národům přes první vydání Bible v ruském jazyce, ale brzy byl jimi i překonán.

Za druhé je to vdova. Dle běžného vědomí je to prostě Parašina matka. Odhalení jinotaje druhé smyslové řady je v „Úvodu“.

Темнозелеными садами                                          Temně zelenými zahradami

Ее покрылись острова.                                           Se pokryly ostrovy.

И перед младшею столицей                                   A před mladším hlavním městem                             

Померкла старая Москва,                                       Vybledla stará Moskva,

Как перед новою царицей                                     Jako před novou carevnou

Порфироносная вдова.                                           Vdova oděná v Purpuru.

O tom, že „ostrov“ je obraz řídící „elity“ se mluvilo výše. Slovo „ostrov“ se nerýmuje se slovem „vdova“ (v originálním znění básně – pozn. přek) jen tak. Na úrovni druhé smyslové řady je vdova obrazem monarchistické vlády ruské civilizace. Absence vdovina jména (na rozdíl od dcery) je zamlčeným poukázáním na to, že každá konceptuálně nesamostatná forma státního řízení je dočasná. Ačkoliv o vdovině muži v „měděném jezdci“ není ani slovo, ale obraz tohoto „nebožtíka“, zůstávajícího mimo záběr, se nezjevně vyskytuje. Pokud „vdova“ je obraz formy vládnutí, pak „vdovin muž“ je obraz vládnoucí třídy, po celou dobu potenciálního nebožtíka. O tom vdova hovoří v 51. oktávě „Domku v Kolomně“ přímo, poté, co ji Paraša přitlačila otázkou o „záhadném“ zmizení Mavruši:

Обедня кончилась; пришла Параша.                                  Dopolední mše skončila: přišla Paraša.

—“Что маменька?” — “Ах, Пашенька моя!                       „Co je maminko?“ „Ach, Pašenko moje!

Маврушка...” — “Что, что с ней?”                          Mavruška…“ „Co, co je s ní?“

— “Кухарка наша...                                                  „Kuchařka naše…

За зеркальцем... вся в мыле...” — “Воля ваша,      Za zrcátkem… celá v pěně…“ „Jak je libo,

Мне право ничего понять нельзя;                            nic správně nechápu;

Да где ж Мавруша?” — “Ах, она разбойник!                    A kde je Mavruša?“ — „Ach, ona je lupič!

Она здесь брилась!.. Точно мой покойник!”                    Oholila se tu!... Jako můj nebožtík!“

Ještě jednou vzpomeňme, že „Mavr“ je pseudonym německého žida Karla Marxe. V tomto smyslu je „Mavruša“ svérázný poetický palec ukazující na marxismus, jako exportní úpravu biblické koncepce řízení ruských národů, překonávajících na konci 19.století ve svém podvědomí idealistický biblický ateismus.

Palec ukazuje přesně (Ma-Vruša a lupič), protože už dávno je známo, že marxistická politická ekonomie byla postavena na smyšlených kategoriích, které nepodléhají praktickému měření v procesu hospodářské činnosti společnosti. Takovými jsou „nutná“ a „přidaná pracovní doba“, „jednoduchá“ a „složitá práce“, „nezbytný“ a „doplňkový produkt“ atp., plus je v tom chyba nebo trestuhodná lež (zlý úmysl) K. Marxe v otázce „Smithova dogmatu“.

Jednou z aforistických definic socialismu byla Leninova: „Socialismus je účetnictví a kontrola“. Ve vztahu k politické ekonomii to znamená, že jelikož v praktické hospodářské činnosti je měření kategorií marxistické polit-ekonomické vědy nemožné, tudíž není možné ani účetnictví a kontrola, a důsledek je, že není možný ani socialismus, ani přechod ke komunismu na základě marxismu.

Jinými slovy, marxismus vytváří svou propagandou pravdě-podobný (ale nikoliv pravdivý) popis procesů společensko-ekonomické činnosti a její popis je marxisty příjímán na víru, bez pochopení, protože zdravým rozumem není člověk schopen spojit smyšlené kategorie marxistického učení s životní realitou. Přitom při střetu s marxismem může každý jedinec udělat dva naprosto vylučující se závěry:

•          Buď přiznat svou omezenost a sklonit se před vykladači života na marxistickém základě, připouštěje, že překonali to, co on sám nemohl překonat;

•          Nebo přiznat, že on sám je při smyslech, ale potom si musí přiznat, že obsahově je marxismus pitomost a ti, kdo vykládají život na jeho základě, představují dohromady s jejich psychicky nenormální tlačenkou (stoupenci) politické aféristy s globálními aspiracemi.

V prvním případě se takový jedinec může směle řadit k marxistům; v druhém pak ke společnosti lidí se zdravým úsudkem. A přitom v prvním případě bude společnost nějakým způsobem žít, předpokládaje, že moc, včetně finančně-ekonomické, náleží vykladačům života na základě marxizmu; tak budou přemýšlet také mnozí z těch vykladačů; ale reálná moc bude hlavně náležet těm, kdo vytvořil marxismus jako krytí pro svou reálnou úplnou svobodu konání (zvůli, zlovůli) ve vztahu k celým národům.

V druhém případě bude společnost nucena zformovat antimarxistickou sociologii, schopnou bránit její život před pokusy kurátorů marxizmu k jejímu vykořisťování ve svých cílech.

A za třetí, pro židovstvo po tisíciletí nevyřešená otázka:

  Или во сне                                                                   Nebo to

Он это видит? иль вся наша                                  ve snu vidí? Nebo i celý náš

И жизнь ничто, как сон пустой,                            Život je nic, jako prázdný sen,

Насмешка Рока над землей?                                  Výsměch osudu nad zemí?

Puškinova odpověď je krátká a zní jako historický ortel:

И он, как будто околдован,                                    A on, jakoby byl začarován,

Как будто к мрамору прикован,                             Jakoby byl k mramoru přikován,

Сойти не может!                                                     Sestoupit nemůže!

Jinými slovy, navenek Jevgenij „na mramorovém zvířeti sedí“, ale ve skutečnosti je očarován a přikován staroegyptským znacharstvem, zamaskovaným v koleně levitů, otrockou nutností být nemyslící periferií biblického znacharstva, nejstarší a nejbohatší mafií. Současní antisemité jsou ve své většině také nemyslící, neboť se nejvíce ze všeho trápí objasňováním zvláštní soudržnosti židovstva a jejich záviděníhodné houževnatosti v dosahování stanovených cílů. Celé tajemství jejich soudržnosti je v nevědomé konceptuální disciplinovanosti. Proti ní lze postavit jen vědomou konceptuální disciplínu společnosti jako celku, tím spíše, že koncepce alternativní k biblické - KONCEPCE SPOLEČNÉ BEZPEČNOSTI „Mrtvá voda“, prezentována v soudobé lexice, již existuje. Předvídal takovou možnost Puškin? Posuďte sami: