Proč za desetník? Církevní hierarchie žije z „desátků“, desetiny všeho, vytvořeného produktivní prací společnosti. Každá církev (katolická, lutheránská, protestanská, pravoslavná) nezávisle na tom, zda to chápe nebo ne, je otevřená periferie globálního znacharstva, které je legitimní ve vztahu ke staroegyptskému žrečestvu. Proto církevní hierarchové, zpravidla, vedou spory mezi sebou a představiteli jiných náboženských konfesí jen o dogmatech a kánonech věrouky, ale libovolná motlitba nezávisle na tom, ke které konfesi patří věřící, končí slovem Amin! Amen!... Amon!? A hlavně, ani jedna z církví nikdy otevřeně nezavrhla rasistickou doktrínu „Deutoronomia-Izajáše“. A navíc, v jejich symbolech víry není ani jednoho slova Krista, a ze svatého písma je odstraněno i samotné Poselství míru Ježíše Krista, nahrazeno „svatým zvěstováním“ od čtyř apoštolů. Tak je při vůli možné uvidět jediného a toho skutečného pána všech, mezi sebou o dogmatech věroučení bojujících církví.

O tom samém hovoří i ten fakt, že za Pompeiových časů se v Římě nejvyšší žrec egyptštinou obracel k bohyni Isis, a současný Římský papež má stejné pojmenování jako měl nejvyšší žrec starověkého Říma, Nejvyšší pontifik (Pontifex maximus). A i tiára „náměstka“ Kristova na zemi je přesná kopie pokrývky hlavy staroegyptského faraona, považovaného také za boha. Takže bez ohledu na cíle nebo přání hierarchů libovolné náboženské konfese, fixované na biblickou koncepci, všechny platí svůj „desátek“ globálnímu převozníkovi za své „legitimní“ právo přepravovat se „přes strašné vlny“ nacionálních davů v globálním historickém procesu.

Levité a rabíni zde nejsou výjimkou, ačkoliv mají v tomto pohybu své zvláštnosti a „privilegia“.

И долго с бурными волнами                                  A dlouho s bouřlivými vlnami

Боролся опытный гребец,                                      zápasil zkušený veslař,

И скрыться вглубь меж их рядами                        a skryt v hloubi jejich řad                 

Всечасно с дерзкими пловцами                            hodinu co hodinu s odvážnými plavci

Готов был челн — и наконец                                 připraven byl člun, a nakonec

Достиг он берега.                                                    dosáhl břehu.

Несчастный ...                                                         Nešťastný…

Proč je Jevgenij nešťastný? Co je příčinou neštěstí židovstva? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme pochopit druhou a třetí smyslovou řadu obrazu Něvy v době jejího rozvodnění.

V první části poémy jsme byli svědky, jak Něva během povodně tekla zpět. V souladu s první smyslovou řadou to znamená, že se změnit směr toku a změnilo se i označení břehů: pravý břeh se stal levým a levý pravým.

V druhé smyslové rovině je zde Něva obraz davu, který pod vlivem západních větrů neočekávaně změnil smýšlení od nehybně patriarchálních k bouřlivě revolučním, destruktivním.

Ale v básni je i třetí smyslová řada, podle které je Něva („řeka času“) během změny směru toku obrazem kvalitativní změny míry poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času v globálním historickém procesu.

Tento dříve neznámý jev, kvalitativně odpovídající novému informačnímu stavu, do kterého lidstvo vešlo ve 2. polovině 20. století, je třeba objasnit zvlášt´.

Behaviorální reakce libovolného systému na vliv vnějšího okolí nastupuje na základě informačního zabezpečení, charakteristického pro každý z nich. Toto tvrzení je opodstatněný i ve vztahu  k živým organismům. Ve zvířecím světě  informační zabezpečení chování nazývá věda, zaprvé, instinkty a nepodmíněnými reflexy, které jsou podmíněné geneticky každému druhu; a, zadruhé,  podmíněnými reflexy, ve kterých se odráží osobní zkušenost živého organismu v adaptaci na své prostředí, a která se geneticky nedědí při střídání generací.

Čím vyšší je organizovanost biologického druhu, tím větší je podíl a absolutní objem geneticky neděděných informací ve struktuře informačního zabezpečení jeho příslušníků.

U nejorganizovanějších druhů geneticky předávaný program rozvoje jeho příslušníků  předurčuje „dětství“. Během „dětství“ rodiče a/nebo celkově starší generace utvářejí v rostoucím pokolení geneticky nepodmíněné reflexy, odrážející zkušenost starších žijících generací.

Člověk rozumný, jako biologický druh, se při takovém pohledu liší od světa zvířat především tím, že díky slovní řeči, výtvarnému umění, literatuře atp. každému dalšímu pokolení je k osvojení dostupná nejen zkušenost a životní návyky žijících dospělých generací, ale na té či oné úrovni i kulturou

[40]

Při takovém vnímání je možné informační stav společnosti definovat: na úrovni biosferní  podmíněnosti - geneticky osvojená informace od všech příslušníků minulých generací; na úrovni sociální podmíněnosti - geneticky nepředávaná informace, chránící paměť živých, ale také zafixovaná na společností zrozených materiálních nosičích

[41]

[42]

V tomto kontextu se kulturou rozumí veškerá geneticky nepodmíněná informace, společností chráněná a předávaná z generace na generaci na základě sociální organizace (společenského způsobu života). Informační stav společnosti je stav informačního zabezpečení jejího chování, podmíněný biologicky a sociálně (kultura). Při tom je geneticky předáván (zafixován) potenciál osvojení kulturního dědictví předků a jeho dalšího přetváření každým novým pokolením, ačkoliv samy kulturní vymoženosti se geneticky nepředávají.

Život společnosti je proces obnovování jejího informačního stavu, probíhající jak na úrovni fyziologie látkové výměny při početí dětí, tak na úrovni přetváření kultury společnosti. Při výměně generací se v ní na úrovni biosferické podmíněnosti obnovují v genealogických liniích kombinace genetických kódů, tj. genotypy mnoha žijících osob druhu Člověk rozumný. Na úrovní sociální podmíněnosti probíhá proces obnovy aplikovaných teoretických znalostí a návyků, v jehož důsledku nové technologie a technická řešení vytěsňují předchozí řešení stejného určení a celkově se rozšiřuje množství technologií a technických řešení.

Je možné hovořit o rychlosti průběhu procesu informační obnovy jak na úrovni biosférní podmíněnosti, tak na úrovni sociální podmíněnosti.

Jako míru rychlosti na úrovni biosferické podmíněnosti je možné vzít statistický průměr věku rodičů při narození jejich prvního potomka; buď délku aktivního, tj. pracovního života; nebo dobu, během které probíhá 50% (nebo jiná statisticky standardní) obnova populace atp. Ale všechny tyto veličiny jsou statisticky provázány a hranice jejich změny jsou biologicky předefinovány normální genetikou druhu.

Další text je třeba obrazně spojit s obr. 4.

Obr.4 – změna poměru frekvencí sociálního a biologického času.

Na úrovní sociální podmíněnosti jako míry rychlosti procesu je možné vybrat čas změny libovolných parametrů kultury, například kulturologové často uvádějí dobu, během níž dojde ke zdvojnásobení objemu vědecko-technických informací.  Protože informační kapacita společnosti má své hranice, a civilizace je také založena na výrobě, je průkaznější vybrat čas „morálního“ zastarávání a smrti techniky a technologií nebo statistiku, sestavenou z množiny sociálně významných technologií a technických řešení, určujících kulturu výroby.

Ale otázka rychlosti toků procesů v životě společnosti je spjata s otázkou výběru etalonu času, nezávisle na tom, zda je tento fakt chápán či nikoliv. V principu, jakýkoliv proces, podléhající periodizaci, může být vybrán v roli etalonu - měřiče času. Ve vztahu k lidstvu je možné tímto způsobem zavést pojem biologického a sociálního času. Úměrně tomu lze historický čas měřit v jednotkách astronomicky podmíněného času, jak je zvykem v naší době; lze ho měřit i dobou vlády, jak je to ukázáno v Bibli, a co je dosud používáno v Japonsku, tj. na základě biologické podmíněnosti; je možné měřit i na základě sociálně podmíněného (kulturologického) etalonu.