V jakémkoliv případě astronomický etalon, biologický etelon a sociální (kulturologický) etalon času mohou být navzájem porovnány (vztaženy). Je možné vysledovat, jak se měnil vztah frekvencí procesů-etalonů biologického a sociálního času v historickém vývoji Západní a globální civilizace ve vztahu k pro ně společnému etalonu astronomického času.

V každé genealogické linii, dle statistického průměru, se rodičům jedenkrát za 15 – 25 let

[43]

narodí první potomek. Doba aktivního života má přibližně stejnou délku. V souladu s tím může být frekvence biologického času vyjádřena f_b = 1/(25 let). Charakterizuje rychlost obnovy informací v populačním genofondu a liší se jen málo v celé historii.

V životě technokratické civilizace dominuje nepřetržitý proces vytěsňování zastarávajících technologií a technických řešení řešeními novějšími, ale se stejným určením. Proto je možné vypočítat statisticky průměrnou periodu obnovy všech technologických, sociálně důležitých vědomostí, „Ts“ v každé historické epoše. Jako etalon frekvence sociálního času je možné vzít frekvenci fs = 1/Ts. Charakterizuje rychlost obnovy sociálně významné informace, jenž se nepředává geneticky přes fyziologii, ale prostřednictvím kultury, šířené společenským uspořádáním (sociální organizací), z pokolení na pokolení. Tato frekvence fs v čase nepřetržitě vzrůstala: za času faraonů, Kazatele, Ježíše a prvních století našeho letopočtu, kdy se utvářela a získávala na významu biblická koncepce řízení, tvořila veličinu řádu 1/(sto let); v současnosti se standardní frekvence sociálního času sestává 1/(10 let) – 1/(5 let), v závislosti na tom, o jaký znalostní obor jde.

Jinými slovy, v době, kdy bylo ohlášeno Deuteronomium, sociálně významné množství technologií a technických řešení se v průběhu staletí neobnovovalo, a technicky téměř neměnným světem prošlo mnoho generací. V naší době se sociálně významné množství technologií a technických řešení obnovuje rychleji, než jednou za 10 – 15 let, a technosféra, obklopující člověka, se stačí během aktivního života jedné generace obměnit několikrát. Tzn. změnil se poměr standardních frekvencí biologického a sociálního času (bývalo fs << fb; nyní fs > fb), viz schéma na obr. 4.

Tato změna poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, byla vnímána některými básníky, vědci a mystiky v období konce 19. a poloviny 20. století, ale stala se jasně vyjádřenou, otevřenou všeobecnému vnímání a porozumění až na konci druhé poloviny 20. století, kdy se během života jedné generace stihly vícekrát obměnit nutné znalosti a praktické návyky

[44]

.

A všechna teoretická schémata, popisující tematiku vzájemných vztahů společnosti s jejím kolektivním vědomím a nevědomím, sestavená před touto změnou vztahů etalonových frekvencí, po ní ztrácí svou užitečnost, pakliže vůbec nějakou v minulosti měla. Je tomu tak proto, že při novém vztahu etalonovýchfrekvencí biologického a sociálního času motivace chování, logika sociálního chování, vlastní předchozímu vztahu etalonových frekvencí vedou k sebedestrukci předcházejícího uspořádání společenského života, předcházejících typů sociální organizace civilizace.

Při biblickém poměru frekvencí etalonů biologického a sociálního času, statisticky převládalo následující: jakými vědomostmi člověk disponoval ve svých 25 letech, s těmi vědomostmi také zemřel. Získávání nových vědomostí během celého aktivního života bylo údělem menšiny společnosti, a nikoliv její většiny. A sociální organizace byla postavena na statistice nepostradatelnosti a nahraditelnosti nositelů praktických vědomostí a dovedností, díky čemuž nositelé vzácných sociálně významných znalostí měli možnost diktovat monopolně vysoké ceny za produkt své činnosti ve společenském sjednocení práce (při dělbě specializací). Získání užitečné dovednosti, dosud ve společnosti neznámé, dávalo jejímu objeviteli a prvním nositelům a/nebo jejich potomkům možnost vyšvihnout se na schodech sociální pyramidy davo-„elitarismu“ a celý svůj život stabilně zaujímat toto postavení, a rodině také dávalo možnost udržovat předkem kdysi vybojovaný status při výměně generací. To bylo možné minimálně při emigraci do jiného státu, pokud v rodném státě páni davově-„elitární“ pyramidy pro něj nemohli/nechtěli najít volné „korýtko“ nebo se štítili společnosti bývalého „plebejce“. Tak se do konce 19. století stavěla sociální pyramida na základě regulace přístupu ke vzdělání těm či oněm sociálním skupinám, a jedenkrát vše nabiflovav na univerzitě, bylo možné s těmito znalostmi a dovednostmi vystačit celý život.

Při biblickém poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, protože kultura se během života jedné generace významně neměnila, nebyl mezi lidstvem a ostatními druhy planetární biosféry principiální rozdíl v tom smyslu, že informační stav společnosti se obecně měnil rychlostí střídání generací, přesně tak, jako se informační stav ve světě zvířat mění rychlostí střídání generací. A v tomto smyslu historie ne-zvířecího života  lidstva celkově začíná až změnou poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času. Tomuto poměru frekvencí také odpovídala nadvláda kódující psychiku pedagogiky, jejímž cílem bylo neodhalit tvůrčí schopnosti člověka, nenaučit ho vnímat a chápat svět samostatně, vzpomínaje historická dědictví kultury, ale natlouct mu do psychiky dědictví minulosti, uznávané autoritami. Zkrátka, škola útlaku dominovala nad školou tvůrčí.

Ale při současném vztahu etalonových frekvencí biologického a sociálního času, nabiflovav jedenkrát za život specializaci na vysoké škole, není možné již celý život parazitovat díky kdysi vlastním přičiněním získaným vědomostem, vyprodukovaným ale předky, protože vědomosti zastarávají rychleji, než perioda aktivního života jedné generace, která průměrně netrvá déle než 15 – 25 let. Abyste celý život učili společnost na základě principů kódující pedagogiky, je nezbytné disponovat druhou paralelní společnost, složenou jen z učitelů a patronů . To není možné, proto sebevzdělávání na základě počátečního vzdělání (jako startovní linie) je jedinou možností udržení kvalifikace v nových historických podmínkách.

Škola šprtání se přežila, ale její oběti stále ještě žijí a působí nepřiměřeně okolnostem a zhoršují je, protože staré vědomosti a dovednosti zastarávají, ale získat samostaně nové v pracovním procesu neumí. V těchto podmínkách disponují převahou ti, ktěří jsou schopni samostatně chápat svět, takový, jaký je, správně chápat, co se právě děje a řešit vznikající problémy na základě vlastního intelektuálního úsilí a koordinace úsilí druhých, a ne ti, jenž znají mnoho hotových receptů na řešení problémů, jak tomu bylo v minulosti.

Protože v základech sociální hierarchie ležela přímo nebo nepřímo gradace společnosti podle kvalifikace a specializace ve společenském sdružení práce, pak při současném poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času se sociální hierarchii osobností - nositelů kvalifikace a specializace - jeví jako nemožná, protože ztráta hodnoty předchozích aplikačních dovedností a znalostí sráží jedince z hierarchických pozic, které zaujímají. Na vyšší stupně se dostávají ti, co měli v minulosti nižší postavení, ale získali kvalifikaci a specializaci odpovídající společenským potřebám a umožňující jim inkasovat za svou práci vyšší cenu. Tento proces probíhá v mnohém nevypočitatelně, a, jako následek, neřízeně ze strany vládnoucích společenských struktur. A z toho důvodu celý tradiční systém vzdělávání, ale také profesionální příprava a rekvalifikace, založená na principech kódující pedagogiky, nemůže pomoci udržovat hierarchicko-osobnostní uspořádání společnosti.

Objektivní jev, který jsme nazvali změnou poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času, je vlastní charakteristikou globálního sociálního systému, ze kterého není úniku. Je to informační proces, který probíhá v hierarchicky organizovaném systému. Z teorie kmitání, teorie řízení je známo, že pokud v hierarchicky organizovaném vícestupňovém systému probíhá změna frekvenčních charakteristik procesů, probíhajících na každé z jeho úrovních, pak systém přechází do nového režimu chování. To je obecná vlastnost hierarchicky organizovaných systémů, do jejichž třídy celkově náleží i lidská společnost jako celek, i hierarchicky organizovaná psychika každého jedince.