В нем страшно мысли. Он узнал                           se v něm strašně myšlenky. Poznal

И место, где потоп играл,                                      I místo, kde potopa hrála,

Где волны хищные толпились,                              Kde vlny lačné se kupily,

Бунтуя злобно вкруг него,                                     Zlobně bouříc kolem něj,

И львов, и площадь, и того,                                               I lvy, i náměstí, i toho,

Кто неподвижно возвышался                                Kdo se bez hnutí vyvyšoval

Во мраке медною главой,                                       V temnotě měděnou hlavou,

Того, чьей волей роковой                                       Toho, čí vůlí osudovou

Под морем город основался...                                Pod mořem bylo založeno město...

V této krátké části, končící třemi tečkami, se otevírá grandiózní obraz počátku (kdy po potopě se „zachránili jak lidé, tak dobytek“), vzniku (pod utajenou kontrolou „lvů strážných“) a blížícího se konce období formování biblické civilizace, pronikající do všech ezoterických učení po názvem epocha „Ryb“, jejíž informační toky (vody), musí být nahrazeny Novou vodou období „Vodnáře“.

Takže, opět hádanka, skrytá mlčením. Tentokrát otázka stojí přímo: proč „pod mořem“, a ne u moře „bylo město založeno“? Může se zdát: nu, jaký je v tom rozdíl a stojí-li za to si nad tím lámat hlavu? Stojí, protože takovou, navenek provokativní nelogičností, se ukazuje nepřítomnost jakýchkoliv náhod v Puškinově tvorbě.

„Historii Pargolova, a to je rozsáhlé území od Poklonné hory, přes řetězec Suzdalských jezer a dále na sever, učí mnohá léta regionalista G.I. Volkov, velký znalec těchto mystických míst. Volkov objasňuje, že pásmo vyvýšenin od Poklonné hory ke Starému Parnasu není nic jiného, než bývalá pobřežní linie Starobaltického moře, které se nazývalo Litorinové moře, a pargolovské pahorky samy byly pobřežním výčnělkem tohoto moře. Moře pozvolna začalo ustupovat, odcházet z těchto míst. Současné Baltské moře a Ladožské jezero jsou pozůstatky po tomto Starobaltickém moři. Později, když moře zmizelo, se vytvořilo rameno, které začali nazývat Něvou, tj. Novou vodou.“ – Ze studie I. Volkova, publikované k 250. výročí Šuvalovského parku v petrohradských „Sportovních novinách“ č.24(63) r. 1996.

Nemůžeme hodnověrně posoudit, zda Puškin znal tuto informaci nebo ne. Důležité je něco jiného: I. Volkov ve svých historických výzkumech míst založení Petrohradu

[71]

, dává nejen přesvědčivé důkazy pravdivosti Puškinova vyjádření „pod mořem bylo město založeno“, (tj. pod bývalým mořem) ale, odhalujíce obsahovou stránku jména řeky (Nová voda), na jejichž březích probíhají události, popsané v „Měděném jezdci“, dává základy pro odhalení mystického spojení obsahu básně s Novou (nebo Jinou) vodou ze Súfijského podobenství „Jak se mění vody“. Jinými slovy, věta Puškinovy Předmluvy: „Události, popsané v této povídce, jsou založeny na pravdě“, získává obsah druhé smyslové řady, protože pravda „obecně“ nebývá v tom smyslu, že pravda je vždy konkrétní.

„Intelektualismus má co do činění s hmatatelnými věcmi, a súfismus – s vnitřními, a i s těmi, které mohou být předmětem vnímání. V době, kdy věda a scholasticismus ustavičně omezují své hranice ve snaze zabývat se ještě užšími oblastmi výzkumu, súfismus pokračuje v jejich rozšiřování, zmocňujíce se rozsáhlejších hranic veliké, pravdy ležící v základech všeho, kde by ji nenašel.“ – Idris Šáh, „Súfismus“, Moskva r. 1994, str. 157.

Pravda je vždy konkrétní z úhlu pohledu míry prostoru a času. Změny směru toku Něvy pod vlivem silného západního větru, jako umělecký obraz kvalitativně nového, v době napsání básně neznámého jevu (změny poměrů etalonových frekvencí biologického a sociálního času), samozřejmě nemohl být použit Puškinem vědomě. Ale přítomnost druhé smyslové řady v básni nikdo neodmítá, protože hlavně v ní, s všeobecným přiznáním předních výzkumníků, je mimořádná přitažlivost Puškinovy tvorby pro současné i budoucí čtenáře. Nedomáháme se pravdy v poslední instanci, ale předkládáme naši variantu odhalení druhé smyslové řady daného obrazu vzhledem k naší současné míře chápání celkového chodu věcí jako hlavní kritérium odhalení smyslu celého díla, zachování jeho celistvosti, jako jinotaje včetně.

Z níže dalšího textu je možné pochopit, že psychika židovstva neunesla dialog s kolektivním nevedomím biblického egregoru a, jako následek jejich antagonismu, porodila nové, neřešitelné otázky.

Ужасен он в окрестной мгле!                                 Hrozný je v okolní mlze

Какая дума на челе!                                                Jaké zamyšlení ve tváři!

Какая сила в нем сокрыта!                                     Jaká síla je v něm skryta!

А в сем коне какой огонь!                                      A v koni jaký oheň!

Куда ты скачешь, гордый конь,                              Kudy skáčeš, hrdý koni,

И где опустишь ты копыта?                                               A kde zastavíš kopyta?

О мощный властелин Судьбы!                              Ó mocný pane Osudu!

Не так ли ты над самой бездной,                          Ne snad-li ty jsi nad propastí,

На высоте, уздой железной                                               Na pahorku, uzdou železnou

Россию поднял на дыбы?                                       Rusko vzepjal na zadní?

To, že „chudák nerozumný“ měl ve skutečnosti co do činění ne s carem Petrem a ne s Bohem, ale s vlastním, jím neuvědomovaným produktem individuální a kolektivní psychiky při směně mnoha generací židů, zamknutých „levity-strážci“ na biblický egregor, je viditelné nejen z textu básně, ale také z jedné vynikající ilustrace k ní, vytvořené samotným básníkem během jejího napsání.

Obr.5 „Měděný jezdec“ bez Petra (neviditelný jezdec). Kresba A.S.Puškina. Zdroj: Kompletní dílo Puškina, 1996, svazek 18.

Jak je vidět z obrázku, téměř přesně opakuje stávající čítankovou kopii známého Falconeho mistrovského díla, s výjimkou toho, že figura „Jezdce“ na něm chybí. Neviditelný jezdec (obraz globálního nadžidovského prediktora uskutečňujícího řízení přes jemu podřízený biblický egregor), osedlávající koně (symbol mnohonárodnostního ruského davu), dle našeho názoru je nejzářivějším (jinotajně podaným) příkladem básníkova vyjádření v umělecké (mimolexikální) formě natolik složité pro popis v lexikálních formách „královské informace“, nedostupné pro pochopení nejen Puškinových současníků, ale i těm, kdo již žije a jedná v kvalitativně jiném informačním stavu.

Na obrázku, na rozdíl od originálu, je sedlo, ale chybí mu třmeny. Nepřítomnost třmenů poukazuje na to, že biblický egregor a globální nadžidovský prediktor nemají oporu v kolektivním nevědomí národů Ruska, tj. jsou cizí jejich prvotnímu celistvému světonázoru, co předpokládá nejistotu jak samotného egregora, tak i jeho informačního základu, židovstva.

A nyní o textu:

Кругом подножия кумира                                      Dokola podstavec idolu

Безумец бедный обошел                                         Chudák blázen obešel

И взоры дикие навел                                              A divoký zrak nasměroval

На лик державца полумира.                                  Na tvář vládce půlky světa.

Bůh je jeden, ale víry (náboženské konfese, každá malující věřícím v míru svého chápání subjektivní Boží obraz) jsou různé. Je možné podmíněně uznat, že „velmocenství“ biblického egregoru, který do sebe spolu s judaismem vtáhl varianty všech křesťanských sekt a církví (včetně pravoslavné), se minimálně v Puškinově době rozprostírala na polovině obyvatel planety. Co se týká „mocnáře“ Ruské říše, to dokonce za vlády Alexandra II., kdy k Rusku ještě náležela Aljaška, její území, nemluvě o počtu obyvatel, zabíralo jen šestinu souše.