Historie skutečně nemá podmiňovací způsob, nicméně, aby měli možnost chápat historický chod a poznávat cíle, které jsou v ní postaveny, musí historici umět v historii používat podmiňovací způsob. Nezávisle na tom, měl-li skutečně Hannibal „prorocký sen“ nebo „historik“

[72]

napsal Římu potřebnou „historii“, hlavní je v ní to, že proroctví Jupiterova vyslance se vyplnilo přesně naopak: Hannibalův pochod do Itálie skončil zničením Kartága. V podstatě to svědčí o tom, že žrečestvo Říma ve své míře chápání překonalo nejen řídící elitu Kartága, ke které náležel Hannibal, alei žrečeské struktury Kartága.

Legenda z dob konfrontace Říma a Kartága měla v Rusku své pokračování, jakkoliv je to podivné:

„Je zajímavé, že i po Petrově smrti za ním folklor zanechává právo pečovat o své město, strachovat se o jeho blahobyt, být jeho ochráncem. Dost dobře je známá legenda o oživlé Petrově soše, Měděném jezdci. V r. 1812, když Petrohrad byl vážně ohrožen nebezpečím napoleonského vpádu, Alexandr I. přikázal odvézt Petrovu sochu do Vologodské gubernie. Již pro to byly připraveny speciální nákladní čluny a deponovány peníze na demontáž monumentu.

Tehdy jakéhosi kapitána Baturina začal pronásledovat stále tentýž sen. Ve snu vidí, jak Petrova socha ožívá, sjíždí ze své skály a míří k Kamennoostrovskému paláci, kde tenkrát žil imperátor. Alexandr I. vychází v ústrety jezdci a slyší Petrova slova, která na něj volal: „Mladý člověče, kam jsi to dovedl mé Rusko! Ale dokud jsem na místě, mému městu nic nehrozí“. Poté se jezdec otáčí nazpět, a Alexandr slyší vzdalující se klapot měděných kopyt o mostovku. Kapitánův sen se brzy donesl k imperátorovi. Zasažený car mění své rozhodnutí ohledně evakuace sochy. Jak je známo, bota napoleonského vojáka se petrohradské země nedotkla.“

Alexandr I., se na rozdíl od Hannibala, nechystal na pochod do Francie, a proto, zřejmě, se socha Petra I. nezjevila ve snu jemu, ale nějakému nevýznamnému kapitánovi Baturinovi. Lze předpokládat, že tato legenda byla známa i Puškinovi. Proto se Jevgenijovi „modla na bronzovém koni“ v první části básně také zjevuje ve snu, ale na rozdíl od Hannibala slyší nuzák „hřmot hromu“, ale „obrovského hada“ nevidí. Autor novinové publikace zachycuje jen sumu faktů které ohromily jeho fantazii a proto legenda v jeho chápání je jen „velkolepý folklorní námět“:

„Tento velkolepý folklorní námět měl v Petrohradské historii své pokračování. V letech blokády se v Leningadě zrodila pověra. Dokud zůstanou památníky vojevůdců Suvorova, Kutuzova a Barclaye de Tolly neskryté na svých místech, městu nemůže hrozit nepřátelská okupace. Celých devětset dní blokády stály památníky otkryté, a ani jedna střepina z bomby nebo střela se jich nedotkly.“

[73]

Ve skutečnosti měl tento „velkolepý folklorní námět“ zcela nefolklorní pokračování.

V říjnu r. 1941,  když Němci došli až těsně k Moskvě, v souvislosti s rozhodnutím vlády o evakuaci hlavních vládních institucí řízení státu, davy úředníků různých tříd se hrnuly všemi cestami ven z hlavního města. Předseda Výboru obrany SSSR J.V. Stalin přišel také na nástupiště Kurského nádraží, ale, postávaje několik minut před vagónem vládního vlaku, mlčky se vrátil a rozkázal odvézt ho do Kremlu. Zůstal na svém místě a nepřítel do města nevnikl. Je zcela možné, že je v tomto jednání Nejvyššího velitele skryta nevědomá příčina nenávisti liberální inteligence SSSR vůči němu: zachoval se neadekvátně jejich očekávaní. Odsud plyne, zřejmě, vznik přímo protikladného mýtu: Stalin bojoval sedě u globusu, a nevedl armádu, jako Hannibal, do cizích států.

Ale tímto nefolklorním pokračováním legendy to neskončilo. Po uplynutí více než půl století, 20. března 1997, den před 90. narozeninami J.S. Wentzel (literární pseudonym I. Grekova), „Nězavisimaja gazeta“ č. 50 seznámila své čtenáře s právě na vydaným za podpory vydavatelství „Text“ (Moskva) románem „Svěží tradice“. Článek I. Zotova, inzerující knihu, se nazýval podobně jako velmi známá skripta J. S. Wentzela „Teorie pravděpodobností“. Tak jsme se dozvěděli, že ve spisovatelově archivu ležel 35 let ladem rukopis, soudě podle obsahu, v mnohém autobiografického charakteru. O tom hovoří i zasvěcení, jež I. Grekova předem upozornila na román: „Vzpomínka na mého syna Michaila Dmitrijeviče Wentzela“. Z článku jsme zjistili, že:

„Obsahem román I. Grekové napodobuje „Měděného jezdce“. Ničím nezajímavý mladý člověk jménem Konstantin Levin (mimochodem, plný jmenovec tolstovského hrdiny). Ne ilegální pracovník, ne rozvraceč autorit, ne vynikající věděc, ne hrdina války, ne vězeň, ale prostý sovětský obyvatel, vrstevník Října, se ukazuje rozdrcen měděnou sochou (ne Petrem Romanovem, ale Josifem Stalinem). Přichází o rozum, umírá.

Vlastně, je v románu jeden důležitý detail, který jakoby přenáší jeho obsah do jiné roviny: Levin není tak úplně „prostý sovětský obyvatel“, ale Žid. Svého druhu motto k románu je předložené I. Grekovou v rubrice „Od autora“. Má jen pár slov: „Všechny novinové citáty, uvedené v knize jsou původní. Autor je národností Rus. Moskva, r. 1962.“ Tato okolnost, se zřejmě, ukázala příčinou, proč román nebyl Tvardovským vytištěn. Antisemitismus v Rusku a v SSSR už doutná nejedno století, tu se rozhořívá, tu na povrchu uhasíná, ale nikdy nerodí vlastní protiklady.“

By bylo zajímavé vědět, jaký „protiklad“ zrodily v hlavě autora článku následující řádky románu:

„My, Rusové, jsme jako štěnice. Nelze nás zničit. A víte, jak je štěnice houževnatá? Někde jsem četl, že v opuštěných zimovištích na severu se desítky let nacházely živé štenice. Jak? Mráz šedesát pod nulou, žrát není co, a žijí. Chlapík ta štěnice!“

To je výpověď jedné z postav románu, „ruského“ profesora Nikolaje Prokofjeva, ve které je dobře vidět otevřená rusofobie samotného autora.

Hrdina románu, žid Levin přichází o rozum a umírá v psychiatrické léčebně proto, že ho nepříjmají do práce s jeho specializací. Nicméně, Levinovi ani nepřichází na mysl,  že by bylo možné jít na stavbu, do továrny jako dělník nebo nakládač. Popisované události proběhly začátkem padesátých a oznámení typu „Hledá se…“ v těch letech visely na každém kroku. Zajímavé je, co dělají „Levinové dnes, kdy stovky tisíc vědeckých pracovníků bývalé velmoci, nyní rozervané na tržní části, se ocitly vyhození na ulici?

„Iracionálnost

[74]

této emoce nelze vyjádřit, proto knihy, bouřící se proti němu, jsou příjmány stále ostražitě. Je mnohem jednodušší dát se do boje s čistým společenským zlem (s kolchozy, komunistickou strano atp.), než s tím, co není možné objasnit ve strohých kategoriích. Hrdina románu I. Grekové, možná, nepřemýšlí tak zeširoka, jako jiné, národností Rusové, postavy románů jiných autorů, možná, je škodlivě přímý, ale zůstal katastroficky sám sebou, dokonce až do ztráty rozumu.“

Článek má motto:

И во всю ночь безумец бедный                             A celou noc chudák blázen

Куда стопы не обращал,                                         Kamkoliv by nohu neobrátil

За ним повсюду Всадник Медный                                   Všude za ním Měděný Jezdec

С тяжелым топотом скакал.                                               S těžkým klepotem skákal.

Jinými slovy, I. Zotova, bojovníka s „nečistým zlem“, antisemitismem (skutečně, je něco nečistého v tomto pány židů vytvořeném zlu) nikdo netahal: on s inspirací, a zřejmě bez souhlasu autora románu, vypracoval paralelu mezi Jevgenijem z „Měděného jezdce“ a židem Konstantinem Levinem. Znamená to, že na podvědomé úrovni sami židé již dávno chápou, že Puškin si chtěl v obrazu Jevgenije v „Měděném jezdci“ ujasnit především pro sebe, a poté odhalit pro nás, své budoucí čtenáře, tajemství příchodu židovstva do světa lidí a objektivní předpoklady k jeho informační smrti.