O tom, že posedlost pronásledováním ze strany nějakých pro vědomí skrytých sil, je skutečně vlastní židovské kulturní „elitě“ sovětského období, hovoří také tvorba judejského tandemu v osobách Arkadije a Borise Strugackých.
„Obrovské vzdálené kladivo se smutnou pravidelností bilo do mostovky, a ty údery se očividně přibližovaly, těžké, křehké údery, drtící na štěrk dlažební kostky z mostové dlažby (…)
Kladivo se celé přibližovalo, a bylo zcela nejasné, odkud, ale údery byly všechny těžké, všechny zvučné, a byla v nich nějaká nezdolná a neodvratná vítěznost. Kroky osudu, probleskol Andrejovi hlavou (…) Bum, bum, bum, rozléhalo se celkem blízko, země se otřásala pod nohama. A najednou nastalo ticho. Andrej znovu vykoukl. Uviděl:na blízké křižovatce, dosahujíc hlavou do druhého patra, tyčí se temná postava. Socha. Stará kovová socha. Ten samý starý typ s ropuší mordou nyní jen stála, křečovitě natažená, zvedajíc obrovitou bradu, jednu ruku založená za hřbetem, druhá, snad hrozí, snad ukazuje do nebes, pozdvihnutí, a vztyčený ukazováček.“
Ale to je úryvek z fantastického románu „Město odsouzené k zániku“. Na obalu Leningradského vydání r. 1989 umělec vyobrazil holohlavého žrece v kožených sandálech a to buď ve staroegyptském, nebo starořeckém chitonu. Podle obsahu románu, jako v „Měděném jezdci“, socha pronásleduje v mrtvém městě členy expedice, kde jako její lídr vystupuje žid Izja.
„Město odsouzené k zániku“, dle přiznání mladšího Strugackého
, je jedno z oblíbených děl „bratrů“. Pro pochopení jak se něco takového rodí v hlavách tak populárních spisovatelů je třeba se podívat do jejich tvůrčí kuchyně, kterou se ani nesnaží moc skrývat: buď proto, že sami nechápou co tvoří, nebo proto že mají za to, že to stejně nikdo nepochopí. A nebudeme muset provádět nějaké dlouhé literární zkoumání, stačí si přečíst vystoupení mladšího Strugackého na Leningradském sjezdu spisovatelů 13. dubna 1987:„Každý člověk, který napsal v životě alespoň dvacet autorských stránek, ví, že existují dvě metodiky k napsání fantastických věcí. Metodiky číslo jedna, práce z koncepce. Odněkud berete, vycucáváte z palce nějakou formulaci, která se dotýká vlastností společnosti, světa, Vesmíru, a potom vytvoříte situaci, která ji nejlepším způsobem demonstruje. Druhá cesta je, sami chápete, opačná. Odpíchnete se od situace, která nějak udiví vaši fantazii, a, vycházeje z ní, vytvoříte svět, jehož jednou z hran bude určitá přesně daná koncepce.“
V podstatě toto je přiznání metodologické mizérie, neboť obě metodiky psaní fantastických věcí, vylíčené B.N. Strugackým, ilustrují kaleidoskopičnost jeho osobnostního světonázoru. Jen, pokud se v prvním případě, dokonce ani nepokoušel pochopit jak je ustrojen svět, „vycucává si z palce nějakou formulaci“ koncepce a vytvoří situaci, „která svým nejlepším způsobem (tj. formulaci koncepce) demonstruje“, v druhém případě prostě vytahává z celostního procesu (pochopitelně, sociálního neboť s jinými nemá spisovatel co do činění) nějaký fakt, který nějak „udiví jeho fantazii“ a který se stane základem pro vytvoření světa, „jehož jednou z hran bude určitá přesně daná koncepce“. Ale proč ten či onen fakt udivil jeho fantazii, pisatel určit nemůže, i když potvrzuje, že koncepce světa, stvořeného jeho fantaziií, je plně určena. Ve skutečnosti fakt, který ho překvapuje, není „nějaký“, a formulace koncepce, vycucávaná jím z prstu, není „nějaká“, ale je to výsledek projevu jím osobně neuvědomované, ale nicméně objektivně existující a v Západní civilizaci reálně působící biblické koncepce řízení (nebo samořízení).
Pokud díla bratří Strugackých čtete pozorně, a ne v rozumově oslabeném stavu, je v nich možné nalézt zjevné příznaky zobrazení biblického světonázoru, jehož rozlišovacím znakem je nepřítomnost propojení s biosférou planety Země a s reálnou posloupností globálního historického procesu. Stejně jako v Bibli, v jejich dílech chybí popis přírody; jejich hrdinové žijí ve světě bez vazby k posloupnosti reálných událostí; jsou bez rodových kořenů a jakoby odnikud; fungují jako postavy s absencí svobodné vůle, tj. jako bioroboti a z toho důvodu není možné k nim proniknout opravdovými lidskými city. A to všechno proto, že svět bratří Strugackých je vzdálen jak od minulé, tak budoucí reality, která, je mimochodem vůbec nezajímá. Oni, jako Jevgenij z „Měděného jezdce“, si tvoří svůj svět, skutečně „vycucaný z prstu“. A to nejsou smyšlenky antisemitů, ale dobrovolné přiznání „idolu, patriarchy a všebecného oblíbence“ B. Strugackého, vykonané jim samotným deset let po vystoupení na semináři spisovatelů sci-fi:
„Bratři Strugačtí velmi brzo pochopili, že nepíší o tom světě, který bude, ale o Světě Ve Kterém Se Jim Chce Žít. Především tak, všechna slova s velkým písmenem na začátku. Přistihli jsme se u toho, že obsazujeme budoucnost našimi známými, přitom se nijak zvlášť nestaráme, kam se podějí ostatní, jakým způsobem si postupně osvojí naše hodnoty (…) Svět, který nám vznikl, byl pro nás plně komfortní, ale vymýšlet v něm zápletky bylo stále těžší.“
„Stále těžší“ je velmi důležité přiznání. Hovoří o tom, že Objektivní realita se stává nesnášenlivější k pokusům přistřihnout jí hřebínek, což ze ukázalo ve velmi brzkém odchodu ze života jednoho z „bratrů – fantastů“, počemž se „tvůrčí tandem“ rozpadl, a spisovatelská posedlost zůstavšího bratra prakticky vyhasla.
Všechno to dohromady je výsledek antagonismů vědomí a podvědomí, a absence metodologické kultury v tvorbě bratří Strugackých.
Pokud metodologická kultura v tvůrčím procesu existuje, dílčí fakta protékají přes prizma metody, výsledkem čehož se objevuje subjektivní koncepce objektivního procesu. A prvním kritériem adekvátnosti subjektivní koncepce objektivnímu procesu je shoda prognóz rozvoje objektivního procesu v budoucnosti s realitou a odhalení dříve neznámých faktů v jejich příčinno-důsledkových vazbách v minulosti.
Nová, dříve neznámá fakta a společenská praxe s plynutím času buď potvrzují pravdivost subjektivní koncepce objektivního procesu, nebo nutí autory koncepce ji zdokonalovat nebo také revidovat. Protože jeden a ten samý objektivní proces se projevuje v různorodosti dílčích faktů, různým lidem mohou být dostupné nesourodé souhrny faktů. Ale pokud se pokoušejí pochopit nikoliv jednotlivá fakta, ale jeden a tentýž objektivní proces a disponují dostatečně vysokou metodologickou kulturou, časem nezbytně dochází k jediné koncepci jednoho a téhož objektivního procesu, díky tomu, že zobrazovací (vyjadřovací) prostředky jsou jedny společné pro ně všechny.
V „Měděném jezdci“ na úrovni druhé smyslové řady vidíme adekvátní popis nějakého objektivního procesu, ve kterém je lehké uhádnout oddělená částečná fakta, vysvětlená jak Titem Liviem v „Kartágu proti Římu“, tak Naumem Sindalovským ve „Svěží tradici“ a bratry Strugackými v „Městě odsouzeném k zániku“. Na rozdíl od nich ale Puškin v dané tematice „vidí celkový chod věcí“:
„Prozřetelnost není algebra. Lidský rozum, lidově řečeno, není prorok, ale hádač, co vidí celkový chod věcí a může z něj vyvodit hluboké předpoklady, často odůvodněné časem, ale nemůže předvídat náhodu – mocný okamžitý nástroj Prozřetelnosti“.
Leč, celý problém je v tom, že na jakoukoliv interpretaci puškinovských prací mají právo jen židé. Veškeré pokusy odhalení druhé smyslové řady puškinských děl ne-židem nebo nepřináležícím k židovské mafii jsou tiskem zamlčovány, nebo jsou čtenáři podávány přibližně tímto způsobem: „O Puškinovi bylo napsáno velmi mnoho. Existuje seriózní literatura, ale jindy jste nuceni číst, že se prostě nestačíte divit. Například jsem natrefil na knížku o tom, že „Ruslan a Ludmila“ je odhalení židovsko-zednářského spiknutí.“ Tak N.N. Skatov, ředitel Institutu ruské lieratury, okomentoval ve svém interview pro „Večerní Petrohrad“ práci Vnitřního prediktoru SSSR „Ruslan a Ludmila – Rozvoj a vznik státnosti národa Ruského a národů SSSR v globálním historickém procesu, prezentovaný v systému obrazů Prvního básníka Ruska A.S. Puškina“.