Trať vedla kolem několika písečných přesypů a obloukem stoupala na poslední, ale nejvyšší dunu s mírnými svahy. Tady ve světle rozpalujícím písek do běla, takže se vzduch nad ním chvěl a rozmazával vzdálené obrysy horizontu, jsem podnikl nápor do srdce čelní skupiny. Na vrcholku přesypu se končil dvacátý první kilometr. K obrátce jsem přiběhl jako devátý. Před sebou i za sebou jsem slyšel těžké oddechování. Nějakou dobu jsem se držel vedle Jaffara. Křečovitě lapal po dechu, ukazuje oschlé zuby. Podařilo se mi ho předběhnout a sám jsem se podivil, jak lehce mi to šlo.

Cesta se zatáčela. Už se blížilo ústí dlouhých stromořadí, zastíněné košatými kaštany. Všichni jako kdyby se smluvili, zrychlili současně krok. To bylo pro mne nebezpečné. Obával jsem se, že dlouho nevydržím tempo tak vražedné. Přesto však jsem musel běžet, neboť dále mezi stromy, vrhajícími stín, měl jsem méně naděje než na otevřeném prostranství. Vyplivl jsem kapesník do hrsti, nabral jsem dech a přidal jsem. Jak lehko se to říká! Zrychlil jsem krok a pod srdcem se narodila nevelká, ale ostrá bolest a začala pronikat do útrob. „Neopovažuj se zpomalit,“ řekl jsem si. Bolest rostla a přelévala se v těle. Už jsme byli ve špalíru stromů. Zvedl jsem hlavu, jako kdyby se mi tak běželo lehčeji. Tato změna přinášela aspoň na chvíli klamavý pocit úlevy. Nad námi míjela patra chladné zeleně, mezi korunami palem sestupovalo nebe rozsvětlujícími se zátokami. Zdálo se mi, že oči pijí nehybnost a ticho, skryté v listnatých masívech. Cesta znovu stoupala. Končil dvacátý šestý kilometr. Chvíli jsem běžel jako osmý, chvíli jako devátý a za mými zády zuřil boj o pořadí, o němž jsem neměl tušení; v rozpáleném vzduchu se pouze ozýval pravidelný dusot, nárazy nohou o povrch cesty a těžké oddychování. Občas spadl list s koruny kaštanu, občas se nějaký pták vznesl s větvičky a chvíli se bezstarostně třepetal nad hlavami běžících. Ospalé, parné ticho těchto míst, dýchající nehybností poledne, překvapivě kontrastovalo s mlčenlivou úporností našeho zápasu.

Na šest následujících kilometrů se téměř nepamatuji, tak jsem byl zahleděn do svého nitra, s takovou zarytostí jsem krotil vzpouru těla, v němž se brzy zde, brzy tam ozývaly bodavé jehly bolesti, jako by mě někdo píchal do nervů. Když jsem se vzpamatoval, byli přede mnou pouze tři závodníci. Gerhard, jakýsi zcela neznámý blondýn v modrém tričku a lehkonohý Mehilla. Gerhard se pořád ještě dobře držel, ale už se neodrážel od povrchu cesty tak pružně jako dřív. Mladý hoch v modrém tričku zůstával zpět centimetr za centimetrem; když běžel vedle mne, uslyšel jsem hvízdavý zvuk jeho plic, několikráte se pokusil dostat se přede mne, ale nechal toho. Nevěnoval jsem tomu pozornost, stejně jako celému okolí, neboť už jsem neměl sil, abych udržoval tempo automaticky. Čím více se svaly vysilovaly, tím větší muselo být duševní vypětí. Tak míjely kilometry; cesta sestupovala mírnými zatáčkami, v dáli se lenivě pohybovaly pahorky, překrývaly se a ustupovaly zpět, v neustálé ozvěně kroků. O deset až dvanáct metrů přede mnou běžel Gerhard a daleko vpředu hned zasvítilo v slunci, hned zmizelo ve stínu Mehillovo bílé tričko.

Gerhard se ohlédl jednou, po druhé, zdálo se mi, že se na jeho tváři objevilo něco podobného úctě, ale byl to jistě klam. Co může vyjadřovat tvář člověka na čtyřicátém kilometru maratónu, člověka zalitého potem, jenž přisychá na kůži jako slaná a písčitá skořápka, s unaveným srdcem a těžce pracujícími plícemi? Když se Gerhard ohlédl po druhé, zdálo se mi, že se usmívá, jako kdyby říkal: „Počkej, hned uvidíš, jak já dovedu běžet!“ Najednou se setmělo; pomyslil jsem si, že se mi prach usadil na řasách; ale byla to jistě nesmírná únava nebo nedostatečné prokrvení sítnice, dost na tom, že jsem zbytečně promarnil zbytky síly, když jsem se nadarmo pokoušel setřít si s očí mlhu. Zmocnil se mě hněv:

„Budiž,“ pomyslil jsem si, „oslepnu, ale poběžím dál.“

Když jsem otevřel oči, Gerhard byl pryč. Obrovské palmy se přesouvaly dozadu, tretry suše cvakaly po závodní dráze, kolem mne bylo pusto a prázdno a jen sto metrů přede mnou se bělalo tričko Mehilly, který nevypadal jako by běžel, nýbrž jako by se vznášel nízko nad zemí rozmachy žilnatých rukou. Stále stejně ode mne vzdálen, udržoval neúprosně odstup, který nás dělil, s takovou lhostejností jako okraj horizontu. Když jsem se pokoušel zrychlit s pocitem, že mi praská srdce, udělal on totéž, aniž se ohlédl, protože zvuk kroků se v čistém vzduchu daleko rozléhal. Pomalu jsem přestával cítit vlastní nohy. Musel jsem se podívat dolů, abych zjistil, že se pohybují jako dřív, ale vůbec jsem to necítil, cítil jsem pouze vzduch, který vpadal do plic ústy široko rozevřenými a řezal v krku jako rozžhavený nůž. A cítil jsem srdce, vlastně stále prudší bolest svíjející se v prsou. Před očima plavaly jakési skvrny a fantomy. Přede mnou se míhala a chvěla bílá skvrna, už jsem nevěděl, už jsem si neuvědomoval, že je to Mehillovo tričko, nemohl jsem myslit, snad se se všemi svaly spekl i můj mozek a sevřel se jako pěst zvednutá k ráně. Zdálo se mi, že neběžím, nýbrž že jedu na nějakém zvířeti, a nutil jsem je k poslušnosti, bez soucitu, proklínal neopakovatelnými slovy jeho pomalost, nenáviděl jsem je i tu ukrutnou bolest, která mi drásala útroby. V tomto okamžiku zazněl pronikavý, vysoký tón: fanfáry u vchodu na stadión ohlašovaly, že se blíží první závodníci. Švihly mě jako kovový bič… Na kratinký okamžik se mi vrátil zrak. Snad deset nebo jedenáct kroků přede mnou běžel Mehilla. Jeho dres byl mokrý, že se mohl ždímat, tělo se pohybovalo křečovitě, jako by byl opilý, a pouze nohy neúnavně vyťukávaly takt. Ústy k prasknutí otevřenými jsem již vdechoval pach jeho potu, zavrávoral jsem a opět jsem se vrhl vpřed. Mezi vstupními pylony stadiónu se ohlédl. Stačil jsem ještě zahlédnout na jeho obličeji výraz hrůzy, klopýtl, ztratil jeden krok, druhý. Pak se mi oči znovu zakalily. Měl jsem pocit, že mi ve spáncích explodují žíly, ale kalná, bělavá skvrna se zvětšovala. Už jsem cítil teplo jeho uhřátého těla. Bok po boku jsme vběhli na stadión. V tomto okamžiku jako kdyby z oblohy udeřil železný hrom, jako by se nebesa otevřela a rozezvučela surmami posledního soudu — to všichni lidé v přecpaných gondolách vrtulníků spustili sirény, poplašné píšťaly a otevřeli výfuky motorů. Jako po dně oceánu hluku běžel jsem dál ponořen v této pekelné vřavě. Zdálo se mi, že jakési rozpálené ruce kroutí mým tělem, chytají svaly nohou a pohybují jimi stále prudčeji. Chtělo se mi křičet bolestí a volat o pomoc proti tomu, kdo mě tak strašně mučí — najednou se mi něco zavířilo kolem hlavy, světla zaplála, přímo před zakalenýma očima se objevila bílá páska. Vrhl jsem se do ní se zvednutýma rukama. Nohy mě nesly dál. Nemohl jsem zpomalit a teprve tehdy jsem si uvědomil, že to záhadné něco nebo někdo, co mě v posledních metrech tak nemilosrdně mučilo, byla moje vůle, že jsem to byl já sám a že to dále působil železný rozkaz daný tělu. Běžel jsem dál, z obou stran vyskočily jakési rozmazané postavy, spatřil jsem jakási křídla — byly to pokrývky, třepetající se ve větru, které rozkládaly přede mnou. Tu jsem pochopil, že jsem doběhl první — najednou jsem klesl, jako by mi někdo podťal nohy, a ztratil jsem vědomí.

Daleko později na ošetřovně, když jsem už přišel k sobě, dověděl jsem se, co Mehillu při finiši tak ohromilo, že ztratil krok. Byla to moje tvář.