Ve všem, co jsem dělal v noci před schůzkou s Annou, byla špetka bláznovství. Po závodě jsem byl jako ve snu, viděl jsem davy lidí, potem zalitou tvář Mehilly, který mě objímal, cítil jsem stisky a potřásání rukou, slyšel jsem volání, ale to všechno jako by se mne vůbec netýkalo. Pak jsem seděl nahoře na tribuně a díval se dolů na stadión; co se tam dělo — nevím. K večeru mě obklopila skupina nadšenců — studentů; letěli do Asie a nevzpomínám si dobře, jak jsem se octl společně s nimi v raketě, možná, že jsem jim sám navrhl, že je vyprovodím. Pak jsem vedl dlouhý rozhovor, který neměl hlavy ani paty, a při němž jsem odpovídal zároveň na pět otázek; bylo hodně hluku, smíchu, raketa přistávala a znovu vzlétala, cestující se střídali a já byl pořád středem všeobecného zájmu; najednou jsem si všiml, že v kabině zůstaly sotva čtyři osoby. Vystřízlivěl jsem, jako kdybych procitl. Ozvaly se amplióny, raketa klesala k zemi. Byli jsme nad malou sibiřskou stanicí Kalete. Zmaten, vždyť jsem sám nevěděl, proč jsem se dal unést až na tento konec světa, vystoupil jsem rychle na prázdné nástupiště; společně se mnou vystoupil mladý kosmodromista, s nímž jsem se cestou seznámil. Podíval se na hodinky, stiskl mi ruku a řekl, že zítra letí na Phoebos a nyní že se ještě chce rozloučit s přítelem, který tady někde bydlí — a byl pryč! A tak poslední slovo, které mi znělo v uchu, když se ztratil, bylo „rozloučení“. A zůstal jsem sám, nevěda, co podniknout na opuštěné staničce, v tichém, vlahém soumraku, plném vůně mokrého listí, neboť právě přestalo pršet — tváří v tvář mlhou pokrytým polím a blížící se noci.

A tu jsem udělal první nerozvážnou věc; ne, že bych se jí bál, ale nepřál jsem si, aby nastala noc, a podvoluje se tomuto náhlému impulsu, sjel jsem do podzemního nádraží, kde byla stanice vakuových dálkových expresů.

Několik minut jsem chodil po prázdném nástupišti sem a tam, bezmyšlenkovitě jsem se díval na obložení stěn lesknoucích se jako zrcadlo, v němž se má silueta nezřetelně odrážela. V jistém okamžiku jsem náhodou dal ruku do kapsy, nahmátl jsem nějakou nevelkou šustící polotuhou věc: větvičku svého olympijského věnce.

S hlubokým ostrým sykotem vyrazil z tunelu expres, zableskl ocelí boků, táhle zasténal brzdami a zastavil se. Po dvaceti vteřinách už jsem jel na západ za sluncem, které se před nedávném skrylo za obzor. Vagón se sotva znatelně kolébal a stále zvyšoval rychlost, předstihuje otáčení Země. Kromě mne nebylo v oddíle živé duše. Zapnul jsem rádio. Po posledních slovech večerních zpráv jsem zaslechl první, majestátně stoupající tóny Kreskatovy Symfonie na rozloučenou.

„Co u čerta mají všichni s tím loučením,“ dopálil jsem se a vypnul jsem rádio.

Vakuový expres pádící prostorem plnou rychlostí už se nekolébal a nechvěl. Najednou se jeho koleje vynořily na povrch země; za okny se vlnilo světlo stále jasnější, stále živější. Doháněl jsem den, prchající k západu. V tichu, které nastalo, když jsem vypnul rádio, zněly mi v hlavě tím zřetelněji čtyři pomalé, fanfárám podobné tóny introdukce Symfonie. Vstal jsem a začal se procházet mezi křesly. V perlových okénkách nástěnných informátorů vyskakovala nová a nová jména projížděných stanic, pak znovu nastala tma: vlak dospěl k pobřeží Evropy a vrhl se do jícnu velkého tunelu a řítil se pode dnem Atlantického oceánu ke Grónsku.

Když se v informátoru začala objevovat prvá známá jména, vypsaná řádkami svítících písmen, napadlo mě najednou, že musím navštívit otce. Samozřejmě, proto přece jedu do Grónska! Bylo to jako zjevení! Zeptal jsem se na nejpříhodnější spojení a brzy jsem vystoupil na malé staničce v širém poli; průhledné potrubí, v němž se vlak pohyboval, táhlo se rovně jako šňůra oběma směry, ztrácejíc se v dálce. Na východě bylo již ponořeno v soumraku, na západě hořelo červeným světlem červánků. Nesl se od něho stále slabší, stále vyšší a vzdálenější tón, jako hlas rozkmitané struny, který mi znovu připomněl Symfonii. Pokrčil jsem rameny.

Na druhé straně staničky, nedaleko nástupiště, čekal již na trávníku vrtulník, přivolaný z vakuového expresu. Vysoká tráva byla těžká rosou a promáčela mi kalhoty po kolena.

Klel jsem v duchu, nasedl a letěl přímo domů. Když se mé letadlo snášelo do zahrady, začínal den — který jsem dohnal svou bláznivou cestou na západ — opět hasnout, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Běžel jsem domů, ani jsem za sebou nepřibouchl dvířka. Doma nebyl nikdo. Opět rozhovor s informátorem (jak vidět, jsem dnes odkázán výhradně na společnost automatů! — pomyslil jsem si jízlivě). Babička a matka byly v městě a otec se účastnil sjezdu lékařů v Antarktidě. Rozhodl jsem se, že ho vyhledám, a to bez meškání. Vrtulník byl samozřejmě příliš pomalý, letěl jsem tedy na raketové nádraží, které se tyčí nad severním předměstím Meorie. Už z dálky jsem spatřil jeho kopuli, nořící v posledních paprscích slunce. Nechal jsem stát vrtulník na nejvyšší plošině nádraží a zamířil jsem k pohyblivým schodům, kde se po skleněném globu informátoru pohybovala různobarevná světélka: přímé raketové spojení s Antarktidou v nejbližších minutách nebylo; musel bych letět na Třetí umělou družici a tam přestoupit do rakety letící na Jižní pól. Vstoupil jsem na stupeň schodů, sjíždějících dolů, k nástupištím. Minul jsem první patro; po stěnách se pohybovaly světelné nápisy:

TAJMYR — KAMČATKA — NOVÝ ZÉLAND -

ČTYŘI MINUTY

BRAZÍLIE — OHŇOVÁ ZEMĚ — SEDM MINUT

Napadlo mě, že bych vlastně mohl letět do Patagónie a použít místního spojení s Antarktidou, ale nehnul jsem se z místa. Schody sjížděly dolů, minul jsem druhé, třetí a čtvrté patro, lidí bylo čím dál tím víc. Zazářil nápis:

MALAJSKÉ SOUOSTROVÍ — ODJEZD

a zároveň se ozvalo tlumené dunění, které ihned utichlo; někde vysoko se ozývalo chvějivé svištění přistávajících raket, bylo slyšet bouchání zavíraných příklopů a vzdálený hlas, který říkal:

„Přímá letka linky Mars — Deimos — Země — osm vteřin zpoždění.“

Za průhlednými stěnami se míhaly zástupy lidí a já jsem klesal níž a níž, až bílé světlo nástupišť zemské dopravy ustoupilo modři nástupiště družic. V davu spěchajících jsem zamířil ke kolejím, ale cestou všechna má energie vyprchala, jako by odplynula spolu s posledním světlem západu, které se průzračnými stěnami vlévalo do nitra haly.

Přiletím na Antarktidu, najdu místo zasedání a dám si otce vyvolat ze sálu. Bude mít radost, bude však i překvapen, zeptá se, co chci, a co mu řeknu? Že jsem ho musel, bezpodmínečně musel vidět? Proto tam nebylo třeba letět, existuje přece televizor. Tak co? Že jsem se chtěl dotknout jeho tmavých šatů, ucítit teplo jeho rukou? Řeknu mu to v nějaké velké chodbě, za dveřmi bude slyšet hlas přednášejícího a otec bude ze všech sil předstírat, že do sálu naprosto nepospíchá, a já budu stát, dívat se na něho a ani nehlesnu — co bych mu také řekl? Vždyť GEA startuje až za několik dní, takže celý ten překotný spěch, celá ta raketová eskapáda dnešní noci nemá žádný smysl.

To bylo jasné. Tím, že jsem upustil od záměru letět na Antarktidu, řídil jsem se zdravým rozumem. Ale když jsem se pomalým krokem vzdaloval od kolejí, na které přijížděly rakety, cítil jsem bodavý smutek. Opřen o balustrádu, díval jsem se, jak na teleforech vyskakují zelená signální světélka, jak rakety nabývají rychlosti, jak se rudá písmena na jejich bocích slévají v třaslavé pruhy, a střely se s pronikavým svistotem hrouží do odpalovacích komor a opouštějí jejich ústí ve výši devatenácti pater nad úrovní peronů a celé proměněné v rychlost vyvrhují rozdrásané chomáče ohně. Vteřina — a zmizí v temnějící obloze. Do obličeje mi zavanul horký, dusný dech s pachutí železa, rachot utichl a já jsem osaměl. Podél peronů, nad řadami vstupů do výtahů svítily ostré čáry zářivek a skrze sklo stěn padal stále hustší soumrak tohoto dne.