Na volnou kolej vjížděly mimozemské rakety — dlouhé, oblé, podobné rybám se zploštělými lebkami, a v pozadí haly se rozsvěcovaly nápisy:
MĚSÍC — MOŘE DEŠŤŮ — APENINY — MOŘE MRAČEN — JIŽNÍ PÓL — ČTYŘI MINUTY
Nastal nový příliv lidí. Hlouček děvčat, přibíhajících z horního patra, měl tak naspěch, že dívky sbíhaly po schodech, pohybujících se stejnoměrně dolů. Poslednímu z nich se otevřel kufřík, z něhož se vysypaly pestrobarevné drobnosti. Děvče udělalo zoufalý pohyb, jako by se chtělo vrátit, protože je však popohnalo volání kamarádek, máchlo rukou a běželo k raketě. Za okamžik telefory zeleně zamžikaly a vzduch zaduněl na znamení, že odstartovala letka měsíčních raket. Nástupiště se téměř vylidnilo. Těkal jsem očima po hale; když jsem se podíval na datum svítící nad glóbem informátoru, trhl jsem sebou úžasem. Vždyť zrovna dnes je Svátek zrušení hranic! Proto jela matka do města! Rád bych věděl, zdali babička oblékla ty nové šaty nebo své obvyklé fialové, měníc podle svého zvyku v poslední chvíli své rozhodnutí. A zdalipak sledovaly můj maratónský běh? Na to jsem myslil, když jsem mířil k východu; vtom jsem o něco zakopl. Byl to bledě zlatý, modrými puntíky stříkaný míček, tak strašně opuštěný v obrovské hale, plné zvuků ustavičného pohybu. Schoval jsem jej do kapsy — přitom se vavřín prozradil jemným zašustěním lístků — a rychle jsem vykročil k východu. Přímo před ním seděl nějaký člověk. Zřejmě pohrdl křesly, protože seděl na úctyhodném balíku, nohy nataženy daleko před sebe, s rukama zkříženýma na prsou, a pískal si hlasitě a falešně Symfonii na rozloučenou.
„Který hlupák tady tak koncertuje!“ pomyslil jsem si. Pohlédli jsme na sebe a oba zároveň jsme vyrazili výkřik úžasu. Byl to Peutan, můj spolužák z mechaneuristických studií. Začal zmatený rozhovor s taháním za rukávy, s kroky vpřed a vzad, s poplácáváním a opakujícím se refrénem „a vzpomínáš, jak profesor…“„A vzpomínáš…“ — „A vzpomínáš…“
„To je mi překvapení,“ řekl jsem konečně, „ale dovol, co ty tady děláš, v tuto hodinu v den Svátku…“
Vítězně se rozesmál.
„Čekám na Nitu. Dnes se vrací. Bude tu za necelou hodinku. Dokonce jsem už s ní mluvil, víš?!“
Bylo to jeho děvče. Před rokem dokončila studia a byla na šestiměsíční praxi na kosmodromické stanici na Titanu, jedné z nejvzdálenějších v celé sluneční soustavě.
„To mám ohromnou radost,“ řekl jsem, přestože jsem cítil, že se tato slova neshodují zcela s pravdou. Veselá nálada, vyvolaná nečekaným setkáním, byla najednou ta tam. Peutan to vůbec nezpozoroval.
„Mám pro ni překvapení,“ kopl lehce nohou do balíku. „Niagaru. To je její kočka, přišla na svět zrovna tehdy, když Nita odjížděla. Niagara, protože pořád tak tekla,“ vysvětloval a znovu se rozesmál. „Ale teď už je způsobná. Mohla by ovšem upláchnout, tak jsem ji pro všechny případy strčil do krabice.“
„S kočkou jdeš na schůzku?“ řekl jsem s jízlivostí, kterou jsem nedovedl potlačit. „Na tvém místě bych přišel s květinami.“
„Květiny taky mám, tam uvnitř,“ Peutan po druhé kopl nohou do balíku, který odpověděl podrážděným zamňoukáním. „No, a co ty tady děláš, vítězi olympijský? Nemáš potuchy, jak jsme všichni hulákali, když jsi finišoval, přestože jsme litovali, žes neběžel v barvách naší boudy. No ukaž se, otoč se k světlu, ať si tě prohlédnu, přece tak…“
Nedokončil. Z úst se mu vydral výkřik, zakončený táhlým hvízdnutím.
„Co to máš tady? Tak ty letíš na Centaura?! Krotit hvězdy? Maratónče! Doktore! Rošťáku! A nezmínil ses ani slůvkem!“
Opatrně, jako by to byla věc velmi křehká, dotkl se malého bílého odznaku GEY, který jsem měl na prsou. Teď bylo na místě rozpovídat se dlouze a široce. Ale v této chvíli jsem toho opravdu nebyl schopen. A tak jsem jenom řekl:
„Závidíš mi?“
„A abys věděl, ano!“ vyrazil a krátce se zasmál.
„A víš ty co? Já tobě taky!“ uklouzlo mi. Řekl jsem to takovým tónem, že se Peutan už na nic neptal. Stáli jsme několik vteřin, hledíce na sebe, beze slova. Konečně mi podal ruku a nějak slavnostně stiskl mou se slovy:
„Tak co? Rozloučíme se, ne? Budeš k nám chodit na televizity?“
„Jistě. Pokud to půjde.“
„Tak nezapomeň!“
Ještě jednou jsme na sebe pohlédli a já vykročil k východu. Vzduch byl plný šumotu a svistu startujících raket, a když nastalo ticho, ozvalo se daleko za mými zády Peutanovo hvízdání.
Od nádraží se rozbíhala různými směry celá patra pohyblivých chodníků. Vybral jsem si ten, který se pohyboval k parku u řeky, opřel jsem se o zábradlí a díval se na panoráma města, jehož světla plynula okolo mne.
V Širokých třídách zářily daleko od sebe postavené nebetyčné budovy, obklopené prstenci parků a jako uhel černými stromy na pozadí bíle rozzářených stěn. Byl to jakýsi mnohakilometrový průvod temných, zalesněných ostrovů, z jejichž středu vyrážely k nebi zářivé věže. Pod námi se táhly vrchní vrstvy ulic, hladké, široké, průhledné jako led, se sítí tunelů pulsujících pod nimi. Pod každým náměstím, pod každou ulicí podtékal proud dopravních prostředků, který se valil tak rychle, že se rozmazávaly v dlouhé barevné pruhy, jako by to byla krev cirkulující v cévách gigantického organismu. Záře, pronikající z křišťálového podzemního města, mísila se s přívaly barev řinoucích se shora. Zlaté a fialové ohňostroje reklam šplhaly po zdech, v nejvyšších patrech zářily démantové výkladní skříně, lidé, přetíženi balíky, vybíhali ze skladů a naskakovali do čekajících vrtulníků, které vzlétaly v sloupech rozprášeného světla a zůstávaly nehybně viset u všech poschodí — rojili se jako včely nad plástvemi obrovských úlů. Na křižovatkách leteckého dopravního ruchu mžikaly horečně telefory, pod zelenavě ztlumeným sklovitým povlakem ulic projížděly laviny vozidel, všude vládl vzrušený, nervózní chvat svátečního večera, ale já jsem plul tímto mraveništěm klidný, chladný a lhostejně jsem pozoroval, jak se ruce opřené o zábradlí chodníku zabarvují brzy citrónově, brzy blankytně, brzy purpurově, jako by se znenadání ponořily do krve.
Po nějaké době světla prořídla, ruch zeslábl, na místech nebetyčných budov se objevily domy, pak domky, místo toho parky se začaly rozšiřovat, zvětšovat a rozprostírat do stále větší dálky, až konečně pohyblivý chodník končil. Zanechal jsem daleko za zády zelenavě zářící svítilnu jeho konečné stanice a šel jsem dál s pocitem zadostiučinění, že cítím pod nohama měkkou, vlhkou zemi. Za branou parku mě obklopily stromy. Ve vnitřním městě oslnivá záře pouličního osvětlení oslepovala nebe, takže se zdálo, jako by už byla temná noc. Teď jsem viděl nad hlavou nebeskou báň temně modrou, ale ještě bez hvězd. Nebe na západě zářilo posledními zbytky stydnoucí, stříbrnou mlhou ojíněné červeně. Byla to hodina, kdy na lavičkách v parku, tam, kde je světla nejméně, sedávají dvojice a šeptají si slova, jež nezná nikdo na světě: protože — i kdyby je sám nejednou říkal — nějakým podivuhodným řízením obsah takových rozhovorů, takových schůzek uniká z paměti, vyprchává z ní jako nepozorovatelně se vypařující éter a zůstává pouze opojná, sladkohořká sedlina, vzpomínka na náladu, po okraj naplněnou očekáváním, na nějaké velké černé oči, otevřené v samé blízkosti vlastní tváře, a na šepot, který — kromě vůně dechu, tónu hlasu — neznamená nic — jako hudba, jež zdánlivě třebas neznamená nic a přesto znamená všechno.
Šel jsem parkem. Daleko nad stromy, černými ve tmě, zvedaly se světlé siluety věžovitých budov. Alejemi chodily dvojice, sedaly si na lavičky, tiskly se k sobě, co nejdále od svítilen, zářících mezi větvemi; já kráčel mimo, uvědomuje si, že mám v kapsách pěsti zaťaté jako dva kameny a odvracel jsem oči, ale přesto, když jsem prošel celý park a vyšel na obrovské, prázdné nábřežní bulváry s mnohonásobnými náhrdelníky světel odrážejících se v černé vodě, měl jsem ještě pod víčky obraz těchto těl, černějších než noc, přitisknutých k sobě v jakémsi bezradném opojení, těl splývajících v objetí, které je jakýmsi pokusem zničit poslední hranici mezi dvěma lidmi, a v hlavě mi zněly čtyři vysoké tóny introdukce Symfonie.