Zastavil jsem se na pokraji nábřeží. Řeka objímala světla města mírným zákrutem a dole pode mnou plynul bez nejslabšího zvuku proud hladký, mlčící, kolébající s jakousi bezmeznou něhou odrazy svítilen. Vytáhl jsem ruku z kapsy, otevřel pěst. Vypadl z ní zmačkaný, polámaný list vavřínu.

„To jsem pěkný hlupák!“ řekl jsem a šel jsem dál zrychleným krokem. Několik set metrů nad zákrutem řeky se tyčil pomník Kosmonauta, starobylá, celému městu dominující pyramida s rovným vrcholem, oblíbený cíl mých chlapeckých toulek. Zamířil jsem ke schodům v jejím obrovském svahu téměř poslepu. Sotva jsem šlápl na první z nich, rozjel se bez hluku a unášel mě vzhůru; připadalo mi, že mě celé město opouští nekonečně jemným, ale přesto neodvratným pohybem, že mi utíká pod nohama stále dál a dál a roste v hloubi prostoru horizontem zářivých věžovitých budov. Schody se zastavily. Byl jsem na plochém vrcholu pyramidy, před pomníkem Kosmonauta.

Na gigantické mase meteoritu, černé, jako kdyby se do ní vpekla temnota propastí, v níž po věky kroužil, leží naznak člověk, sražený k zemi. Ve dne je vidět tohoto padlého kolosa i z nejvzdálenějších náměstí Meorie; za zády mu na strany i nahoru vyčnívá úlomek raketové stabilizační plochy, obrácené hrotem k nebi, ukazující směr, odkud přiletěla. Nyní v odrazech vzdálených světel města ztratil obr svou lidskou podobu. Záhyby jeho kamenného skafandru se černaly jako trhliny ve skalní stěně a lidská byla pouze hlava, holá, obrovská, vyvrácená, spočívající spánkem na zaoblině balvanu. Vykročil jsem. Na žule se kroky rozléhaly jako ve zředěném vzduchu. Za trupem ležícího vládla naprostá tma. Obešel jsem sochu kolem dokola a najednou jsem se octl přímo proti její tváři. Zvedala se nade mnou jako horský sráz, tak mohutná, že jsem ji nemohl obsáhnout pohledem. Zdálo se mi, že v mrtvém tichu, jaké vládlo, slyším tóny Symfonie na rozloučenou. Byl jsem trochu omámen patetickým pocitem osamění, který vzrůstal s každým okamžikem. Řekl jsem si „to bude dnes v noci můj druh“. Vytáhl jsem se na okraj meteoritu a sedl jsem si přímo pod oko kolosa. Na dosah ruky za mnou se slabě a tajuplně leskl vypouklý štít jeho víčka. Nohy jsem spustil do prázdna. Tam, pod mýma nohama, se rozkládala Meorie.

Nad bezbřehým mořem světel se tyčily dva mohutné zdroje záře. V centru universitní čtvrti zářila budova, postavená koncem dvacátého prvého století, obrovská stavba s obrysy tak sráznými, tak se vzpínajícími vzhůru, jako by se téměř na sebe řítily. Je v nich jakási nezkrocená, radostná vzpurnost, výzva vržená v tvář přitažlivosti oněmi prvními architekty, jejich vize utvářela epocha raket, ostrost střel rychlejších zvuku a výbušné křivky jejich vzletu. Proti tomuto tisíciletému kolosu, vysmívajícímu se gravitaci, stojí druhá, už moderní bašta Paláce mechaneuristiky, jakoby vystřeleného k nebi najednou ze všech svých křišťálových sloupořadí. Ve srovnání s jeho soustředěnou prostorou, která je světlem samým, ztuhlým v beztížnou konstrukci paprsků, působí universita primitivně a dráždí zrak násilností svých forem, které prozrazují opojení dávných architektů, napínajících stavební materiál až k poslední hranici únosnosti. Deset věků dělí tato dvě díla pozemského stavitelství. Ale čím byl tento čas ve srovnávání s věkem meteorického balvanu pode mnou? Na jeho povrchu, zesklovatělém žárem, z něhož se zrodily planety, leželi v tomto okamžiku dva lidé. Jeden, kamenný, zosobňoval všechny ty, kdož se nevrátili z hlubin vesmíru. Druhý, živý, měl do nich odejít. Jaké setkání! Jaký kruh dějin se tady uzavíral i otvíral obrácen do neznáma! Tak jsem uvažoval s pohledem upřeným do tmy a hlavou podepřenou rukama. Tu vystoupily ze tmy kamenné plochy mého okolí, zality plápolavým svitem. Nad Palácem mechaneuristiky se ve vzduchu rozvíjely ohnivé drapérie, zhášející světlo hvězd: umělá polární záře tryskala ze země vodopádem stříbra, obráceným k nebi, a na jejím vlnícím se pozadí psala plamenem neviditelná ruka: „PLES ZAČÍNÁ“.

Tu se hvězdami poseté propasti města zachvěly a začaly chrlit stovky, tisíce, desetitisíce ohňostrojů, světlic, bengálských ohňů třepetajících světly nad nejvyššími věžemi, a z parků jako na přivítanou stoupaly balóny groteskních tvarů, paňáců a fantastických maškar; současně se mezi palácem a universitou, v stříbřitém, pološerem vyplněném prostoru zachvěly roje šarlatových, fialových a smaragdových prstenců; to se řadil studentský karnevalový průvod a vířící vrtule helikoptér zakončené světýlky tvořily zářivé kroužky. Díval jsem se na to všechno s nelibostí, trochu uraženě, a mhouřil jsem oči před vtíravým světlem; kéž by mě Země — již vzdálená a lhostejná — zanechala mým úvahám o nekonečnu, ale ona mě v takové chvíli zve na bláznivou maškarádu! Vítr přivál ozvěnu vzdáleného křiku davů až do míst, kam jsem se utekl. Ještě jsem se pokoušel zachránit svou tragickou samotu, ale při myšlence, jak by bývalí kolegové hlučně vítali maratónského vítěze a badatele hvězd, jsem zaváhal; čím dál, tím více mi bylo líto, že nejsem tam dole; ještě chvíli jsem bojoval s pokušením, konečně jsem rovnýma nohama seskočil na plochý vrchol pyramidy a přivolal vrtulník. Za minutu se vynořil ze tmy a pomalu se snášel přede mnou, ovinut řetězy květin, jako by mě zval svou osvětlenou, prázdnou kabinou. Ale sotva jsem nasedl a pocítil, jak mě unáší větrný proud, napadla mě nová myšlenka:

„A co když tam potkám Annu a ona mě uvidí, jak se směji a tančím před zítřejším loučením?“

Rychle jsem změnil směr letu a zakrátko již jen stříbrný odlesk mraků prozrazoval místo, kde zmizela Meorie.

Nevím, jak dlouho jsem letěl. Čas od času míjela dole města jako skvrny ohně, rozesílajíce do tmy tenké, svítivé nitky dálnic; mé letadlo se zakymácelo ve vzdušných proudech, skla opalizovala srážející se vodou, několikrát jsem nad sebou zahlédl hvězdy. Později se panorámata této noční cesty začala prostupovat s obrazy snu. Když jsem procitl, hnaly se za okénky silné vrstvy mračen nahoře černých, odspodu zalitých světlem. Napadlo mě, že přilétáme k nějakému městu, a začal jsem sestupovat. Mraky se rozestoupily, spatřil jsem Zemi, celou tonoucí v záři, avšak nebyla to krajina obydlená. Se slabým otřesem se dotkl vrtulník země. Vystoupil jsem.

Byl jsem ve stromořadí prázdného parku, zachváceného klidným siným požárem. Skupiny smrků hořely jako studené pochodně, topoly se změnily v rozzářené svícny a koruny kaštanů, navršeny nade mnou, sršely paprsky jako planetární mlhoviny. To zelené barvivo rostlin svítilo působením neviditelných vysílačů ultrafialových paprsků. Každý lístek, každá štíhlá lodyha, každé stébélko trávy, stalo se zdrojem mlhavé luminiscence. Šel jsem po cestičce, v moři světla temné jako černý pramének s rozžhavenými břehy. Mrtvé a tmavé byly pouze kmeny, větve a — jakoby na vzdory řádu dne — kalichy květů. Všudypřítomná ze všech stran se linoucí záře působila, že okolí vypadalo nehmotně; když se probouzel vítr, nehybné chomáče světla se rozpadaly; živé ploty se vlnily ohněm a vysoké altány se nakláněly jako koráby zachvácené plameny.

Došel jsem k fontáně vroubené květinovými záhony. Pod bičem tryskající vody se lámaly tisíce duh. Okolo bazénu vedla kamenná lavice. Usedl jsem na ni a hleděl do parku. Jeho stříbrné masívy byly vyšity černými krajkami větvoví. Znovu se mě zmocnila ospalost. Přijímal jsem ji jako něco blahodárného; kamenná plotna lavice se mi zdála být záviděníhodným lůžkem; když se mi sklížila víčka, měl jsem pocit, že jsem za branou života…

…Ležel jsem na horkém písku pláže. Slunce stálo vysoko, byl odliv, moře ustupovalo, jen ojedinělé, šumící vlny se ještě vracely, oblévaly mě a prchaly, až odtekla poslední a já jsem byl vržen sem na tvrdý, suchý břeh… skutečnosti.

Otevřel jsem oči. Zaslechl jsem tichounký pláč. Zvedl jsem hlavu. Přicházel zblízka. Vstal jsem rozlámaný a ztuhlý a obešel jsem kulatý bazén. Na stejné kamenné lavičce, na druhé straně fontány, se choulilo dítě. Malý, snad čtyřletý hošík. Na umouněné tvářičce se třpytily stopy slz. Když mě uviděl, přestal plakat. Mlčel jsem, omámený spánkem, užaslý. Dlouho jsme se na sebe dívali, oba zaražení a zachmuření. Jeho prvního to přestalo bavit.