„Copak tady děláš?“ zeptal se drsným ochraptělým hlasem.

Uvedl mě do rozpaků. Na tuto otázku bych těžko našel odpověď.

„A copak ty tady děláš?“ řekl jsem a snažil jsem se, abych svému hlasu dodal vážný, karatelský tón. „Já jsem se ztratil.“

„Kde jsou tvoji rodiče?“

„Nevím.“

„Kde ses tu vzal?“

„Přiletěl jsem.“

Po delším výslechu jsem se dozvěděl, že přiletěl s rodiči na výlet a stůj co stůj chtěl vidět koníčka.

„Jakého koníčka?“

„Ty to nevíš? Já myslel, že tys taky byl u koníčka.“

Jak se ukázalo, s parkem sousedila zoologická zahrada. Byl v ní s rodiči. Ale ke koníčkovi se nedostali. Tatínek povídá:

„Už se musíme vrátit. Nasedni do letadla. Až poletíme, uděláš koníčkovi televizitu.“

Ale on si chtěl koníčka pohladit. Tak do letadla sice nastoupil a druhou stranou vystoupil tak, že si toho nikdo nevšiml a svůj náramkový teleranek, spojený rádiovou vlnou s teleranem rodičů, aby vždycky věděli, kde je, sundal s ruky a strčil pod sedadlo. A pak šel ke koníčkovi. Za soumraku se vrátil do parku, ale rodiče byli pryč. Pak dlouho bloudil a volal, ale nikde nikdo. Konečně našel tuhle lavičku. Chtělo se mu spát, ale nemohl usnout.

„Bál ses?“

Neodpověděl. Co s ním? Zeptal jsem se, kde bydlí. Nevěděl.

„Kolik sluncí svítí nad vaším domem?“ zeptal jsem se ho po chvíli rozmýšlení.

„Dvě.“

„Dvě?“

„Ne, jedno.“

„Tak ne dvě, pouze jedno?“

„Jedno.“

„Jistě?“

„Asi jistě.“

S takovými informacemi se nedalo mnoho podnikat. Odvézt ho na nejbližší letiště? Najednou zmátl mé úvahy:

„Ty ses taky ztratil?“

„Ne. Jaks na to přišel?“

„Tak mě to napadlo.“

„To ses spletl. Dospělí se nikdy neztrácejí,“ řekl jsem energicky, abych zabránil nežádoucímu zvratu rozmluvy. Hošík se na mne dlouze zadíval, ale neřekl nic. Najednou se hlasitě rozkašlal. To rozhodlo celou věc s konečnou platností.

Ano, nebylo zbytí! Ještě nikdy se mi to nepřihodilo, ale věděl jsem, co musím udělat. Zabalil jsem chlapečka do kabátu a sáhl pro teleran. Když jsem ho vytahoval z kapsy, našel jsem v ní něco kulatého: zlatě lakovaný, puntíčkovaný míček, který jsem zvedl na raketovém nádraží. Dal jsem jej chlapci a sám jsem našel tlačítko na okraji teleranu, lemované rudými písmeny VŠECHNY OKRUHY, tlačítko, které jsem ještě nikdy nezmáčkl. Stiskl jsem je a z malého přístroje zahlaholila směsice zvuků: lidské hlasy, ostré hvízdání automatických stanic, signály vzdálených raket a kontinentů, bzukot raketových vysílačů, útržky slov, hudby, zpěvu, to všechno, slito v miliónhlasý hlomoz, zaznívalo z ploché krabičky. Sklonil jsem se nad přístroj a tiše — protože jsem nechtěl, aby mě hošík slyšel — vyslovil jsem zaklínači formuli:

„Pozor! Člověk v nebezpečí!“

Opakoval jsem to třikrát a čekal jsem. Uvnitř reproduktoru se něco zachvělo. Narůstalo tam ticho, které se šířilo většími a většími kruhy, jako kdyby někdo hodil kámen do vody bez hranic. Desítky tisíců hlasů tichly, ozývaly se vyčkávací signály.

„Slyšíme!“ říkaly. „Pozor, slyšíme!“

Ještě někdo se na něco zeptal, ještě se tu a tam ozývaly rychlé série vysílacích impulsů a mezi tím přenášely retranslační stanice má slova dál a dál: zdálo se, že slyším ozvěnu vlastního hlasu, který ve zlomku vteřiny oběhl celou zeměkouli a pak, soustředěn do směrových vysílačů, byl vržen do vesmíru. Ohlásily se kosmodromické stanice na umělých družicích i na Měsíci, které pracovaly s vteřinovým zpožděním, přijaly výzvu a přešly na poslech, až konečně utichla celá vnitřní sféra vlády člověka a jemné bzučení reproduktorku v teleranu přerušovalo jen nikdy neustávající tikání atomových hodin na observatořích. Najednou se ozval nějaký měsíční pilot, a ptal se, co se stalo. Nějaký silný hlas mu poručil, aby okamžitě vypjal, a nastalo ticho. Bylo to pět vteřin po mé výzvě. A v šesté vteřině, jak bylo nutno, začal jsem krátce a věcně říkat: Našlo se dítě jménem Pao, staré tři a půl roku, světle hnědé oči atak dále. Pak opět nastalo ticho, proťaté krátkými hvizdy retranslačních stanic a najednou se ozvaly dva vysílače zároveň. Hlásily, že mají záznam výzvy rodičů a že už pět hodin čekají na zprávy. A pak, ve dvacáté druhé vteřině, byla všechna přerušená spojení obnovena, všechny stanice letadel a raket se ohlásily, automaty dokončily věty přerušené v polovici, lidé se smáli a hovořili, v miniaturním reproduktorku opět hlaholil bouřlivý hluk.

Na rodiče jsme čekali ještě dvě hodiny. Napřed jsem házel hošíkovi míček. Házel mi jej svědomitě zpět, bez úsměvu, téměř zachmuřeně; najednou jsem si všiml, že začíná natahovat moldánky. Tu jsem si vzpomněl, že jsem vyhrál maratón. To byl nápad! Vyprávěl jsem mu o celém závodě co nejpodrobněji; z počátku měl jisté pochybnosti, ale snítkou vavřínu jsem ho přesvědčil. V nejdramatičtějším okamžiku jsem udělal pauzu, kterou jsem nepřerušil; chlapeček zatím usnul s hlavou na mé paži. Rozmazané stopy slz mu zašpinily tvářičky; čas od času se mu obličejíček svraštil a zavzlykal. A když nad vlnitým obrysem lesů zazářil růžový pruh, zahrada najednou zhasla, jako by ji sfoukli, a téměř současně jsem uslyšel vzdálený rachot motoru: blížilo se letadlo rodičů. Při myšlence, že s nimi budu muset mluvit a snad jim také vyprávět, jak jsem přišel sem, že mi budou děkovat a zvát mě k sobě, zmocnila se mě panika; uložil jsem chlapečka co nejopatrněji na kamennou lavici, dal jsem mu pod hlavu složené rukávy kabátu, do rukou jsem mu vtiskl balónek a rozběhl jsem se ke svému vrtulníku, jako by mě honili. Tento poslední bláznivý kousek už nepatřil noci, protože když jsem se vznesl do vzduchu, zasáhly mě přímo do očí první paprsky vycházejícího slunce.

Dvacátého prvého července roku 3123 jsem naposled uviděl Annu. Sešli jsme se v Porsangoru, bezvýznamné staničce přímé linky Eurasie — Amerika, ležící nad fjordem téhož jména. Příkrou, hadovitě se vinoucí stezkou jsme vystoupili na vrchol pobřežního útesu, zastavujíce se čas od času, abychom nabrali dech. Šumění neviditelného moře bylo výrazně slyšet. Když jsme dospěli na vrchol, prudce nás ovanula bríza. S bušícími srdci a se svěšenýma rukama jsme se zastavili. Pod námi zuřil nelítostný boj dvou krajin. Jedna, vysoká, ztuhlá, jako by očekávala porážku, druhá na ni neúnavně útočila řadami černobílých pahorků, které s lomozem bušily do skály.

„Už ses rozloučil se Zemí?“ zeptala se má společnice tiše, aniž se na mne podívala.

„Právě to dělám,“ odpověděl jsem stejně tiše.

Anna se přiblížila svým lehkým krokem k nakupeným balvanům a vyhlédla si místo, nejlépe odpovídající tvaru zad, místo jako stvořené pro ni a čekající snad celé věky na tento okamžik. Vždycky jsem se skrývaným obdivem pozoroval, jak přirozeně dovedla objevovat v té nejdivočejší pustině takové malé výhody.

„A koho jsi navštívil?“ zeptala se.

„Byl jsem dnes doma, u profesora Muracha, u přátel… já je tady přece všechny zanechávám… Anno…“

Tato slova, i když to nebylo mým úmyslem, vyzněla jako výčitka.

„Tak už to chodí…“ dodal jsem jako na omluvu.

„A já jsem poslední,“ řekla. Oba jsme se dívali nikoli na sebe, nýbrž na bílé šiky vln, přicházejících z černého oceánu; vypadalo to, jako kdyby útočil celý horizont. Chvílemi jsem měl při této rozmluvě dojem, že moře stojí a my se po něm pohybujeme a vlny že jsou rozráženy pohybem skalního útesu, na jehož vrcholu nepohnutě sedíme.

Otázala se, jak dlouho bude cesta trvat. Zvedl jsem udiveně oči, protože jsem jí to už říkal.

„Asi dvacet let,“ odpověděl jsem a sám jsem se tomu podivil.

„A rychlost GEY překročí polovinu rychlosti světla?“

„Ano.“

Myslil jsem, že se zahleděla do dálky, překvapil mě proto neznatelný pohyb jejích rtů. Vtom jsem pochopil; počítala. Nemýlil jsem se.

„Cesta bude trvat asi dvacet pozemských let, ale rychlost rakety způsobí, že zestárnete jen o…“ odmlčela se, jako by si nebyla jista svými tichými výpočty.