Letěli jsme právě nad Dětským kosmickým parkem. Úmyslně nebo možná náhodou se GEA zastavila a začala se dokonce pomalu snášet dolů. Země zůstala za naší zádí, takže její záře nevadila nerušenému pohledu na panoráma, jaké se dole prostíralo. Ne bez dojetí jsem poznal od dětských let tak dobře známý model naší sluneční soustavy, vznášející se ve vzduchoprázdnu. Slunce představovala velká, zlatým ohněm hořící koule; nedaleko od ní kroužil vulkanický Merkur, dále obíhala sněhobílá Venuše, Země a oranžově rudý Mars, ještě dále lenivě rotovaly modely velkých planet — pruhovaného Jupitera, Saturna s okružím prstenců a čtyř ledových planet temnoty — Urana, Neptuna, Plutona a Kerbera. Do „ulic“ parku vytyčených hustě rozvěšenými světelnými bójemi právě vlétaly astrokary vezoucí výpravy dětí. Řízeny kormidly, s motory vypnutými, proplouvaly poslušně středem kanálů s barevnými břehy, označenými dlouhými náhrdelníky směrových světélek, vyhýbaly se Slunci (z něhož šlehaly skutečné plameny) a postupně se blížily k planetám. Obratně obepluly Merkur a blížily se k modelu Země. Z určité vzdálenosti od modelu, který se rozměry rovnal zdánlivému průměru skutečné Země, bylo při pohledu z rakety nesnadno rozeznat naši rodnou planetu od tohoto skleněného glóbu o průměru dvě stě metrů, jenž byl zevnitř osvětlen modrými zářivkami — tak nápadná byla podobnost. Zdálo se mi, že slyším sborové výkřiky úžasu a údivu, jimiž děti pokaždé málem zničily astrokar při pohledu na „blížence“ Země, který vznikl jakoby kouzlem. Pokoušel jsem se zrakem najít modely Jupitera a Saturna, avšak obíhaly příliš daleko ve tmě.
GEA se dlouho vznášela nad kosmickým parkem, až jsem začal uvažovat o tom, není-li poškozena, ale pak mě napadlo, že naši astrogátoři také přece byli dětmi.
Ráno třetího dne mého pobytu na GEI, když jsem se podíval do prázdné nemocnice a nějakou dobu bloumal po operačním sále, vstoupil jsem do výtahu a zajel na pátou palubu, která měla neoficiální, ale všeobecně užívaný název „město“. Je to soustava pěti rovných souběžných chodeb, které ústí do dvou velkých sálů. Síň, do níž mě zavezl výtah, byla polokruhovitá, zdobená květinami a bílou mramorovou sochou uprostřed; v polokruhovité stěně se otvírala ústí pěti chodeb, širokých bezmála jako ulice. Z každé z nich hořelo světlo jiné barvy; středem probíhal úzký květinový záhon a na stěnách byly vtipně vymalovány fasády neexistujících domů; tam, kde měl vymalovaný dům vchod, byly opravdové dveře do bytu. Vstoupil jsem do chodby osvětlené citrónově žlutými svítilnami. Již jsem se chtěl vrátit, protože mě mé bezcílné putování nudilo, když jsem znenadání zahlédl známou mohutnou postavu Ter Haarovu. Oba jsme měli ze setkání radost.
„Prohlížíš si GEU?“ řekl. „Báječně! Víš, jak se jmenovaly ulice ve středověkých městech? Jejich jména souvisela se zaměstnáním obyvatel, na příklad Hrnčířská, Ševcovská, Kovářská… tady vidíš tento starý zvyk v nové formě: jsme v ulici Fyziků; kdybychom se vrátili tam do toho sálu, viděl bys jiné, zelenou — Biologů, růžovou — Mechaneuristů…“
„Nač ty barvičky?“ zeptal jsem se. „Je to tak trochu karnevalové…“
„Aby byla lehčí orientace a nějaká změna. V našem městě už nezabloudíš; teď musíš poznat lidi; to bude delší historie…“
Stál mírně rozkročen a hladil si prsty bradu.
,O čem přemýšlíš?“ zeptal jsem se.
„Přemýšlím, kam zajít nejdřív.“
Vzal mě v podpaží. Ušli jsme několik desítek kroků a zastavili jsme se před domkem namalovaným na zdi, se slaměnou střechou, na níž seděl na hnízdě čáp, rovněž vymalovaný, a díval se na nás nakláněje komicky hlavu…
„Tady bydlí Rudelík,“ řekl Ter Haar a zastavil se. „Chtěl bych, abys ho blíž poznal. Nebudeš litovat.“
„Ten…“
„Ano, ten známý atomový fyzik. Dovol.“
Otevřel dveře. Objevila se malá předsíň a na jejím konci druhé dveře. Historik mě nechal vstoupit. Vešel jsem první hned jsem se zastavil, protože mě obklopila tma. Lehce postrčen svým společníkem, udělal jsem ještě krok a zůstal jsem stát pln úžasu.
Přímo přede mnou na nebi černém jako uhel a posetém hvězdami tyčil se svislý sráz skalního hřebene, střídavě pruhovaný sytou černí tmy a bělostí rozžhaveného železa; tento skalní hřeben přecházel v pilu rozeklaných štítů, směřujících gigantickým obloukem k obzoru, kde neobyčejně nízko, přímo nad skalnatou pustinou, visel těžký modrý kotouč Země. Na první pohled bylo vidět, že je to měsíční krajina. Pod nohama jsem měl balvan, rozpraskaný drobnými trhlinkami; ve vzdálenosti šesti kroků jeho plocha náhle končila jako uťatá. Tam, rozložený pohodlně mezi dvěma skalními bloky, s nohama spuštěnýma do propasti, seděl mladý, asi pětadvacetiletý muž v šedém domácím obleku. Když nás uviděl, široce se usmál a vstal.
„Kde to jsme?“ zeptal jsem se, vyměňuje si s ním pevný stisk ruky.
Mezitím přistoupil Ter Haar až k okraji propasti. Byl to čarovný pohled. Stěna spadala dolů obludnými skoky, celá pokryta černými děrami a drsnými výstupky; o několik set metrů níže z ní trčely hřebenovité jehly, třpytící se v slunci; dno propasti bylo neviditelné, protože bylo zahaleno stínem.
„Jsme v severním sedle Hadleyho,“ řekl Rudelík, „odtamtud je nejkrásnější pohled na tuto stěnu.“
Vztaženou rukou ukazoval na sluncem ozářenou sráznou stěnu, rozrytou úzkými černými úžlabinkami, s hřibovitě převislým, do prázdna trčícím vrcholem.
„Nepřekročitelná stěna!“ řekl jsem s bezděčnou úctou.
Probudil se ve mně horolezec, nebo spíš selenista, protože jsem se nejednou účastnil horolezeckých výstupů na Měsíci.
„Bohužel, zatím — ano,“ řekl Rudelíka usmál se po druhé, ale trochu smutně.
„Čtyřikrát jsem se o ni s bratrem pokoušel, no, ještě jsem se nevzdal.“
„Jistě,“ řekl jsem, „tam je asi třicet metrů převisů, že?“
„Čtyřicet metrů,“ opravil mě Rudelík. „Teď si myslím, kdybych se tak o to pokusil po páté tam, kde je ta malá úžlabinka, vidíš ji?“
„A nekončí slepě?“ poznamenal jsem a chtěl jsem přistoupit o krok blíž, abych se podíval na to strmé místo, ale fyzik mě s omluvným úsměvem zadržel vztaženou rukou.
„Dál se nesmí, nebo si rozbiješ nos!“ řekl.
Vzpamatoval jsem se. Nebyli jsme přece na Měsíci!
„A co ty tady teď děláš?“ zeptal jsem se.
„Nic. Jen se tak dívám. To místo mi učarovalo. Ale posaďte se, třeba sem,“ ukázal na výstupek nad propastí.
Uposlechli jsme jeho rady.
„Máš hezký byt…“ řekl jsem tiše, s očima plnýma holé, přízračně divoké měsíční krajiny, jakoby na okamžik zastavené při strašlivé erupci a ustálené tak na věky. Pět kilometrů pod námi, obklopené pilou hřebene, leželo mrtvé, ploché, hlubokými rozsedlinami zbrázděné dno kráteru.
„Ani nábytek není ošklivý…“ dodal jsem, ťukaje prstem na balvan, který odpověděl dutým zvukem jako nějaká truhlice. Rudelík se krátce zasmál.
„Když jsem tady — vlastně spíš tam — byl naposledy,“ vysvětlil po chvíli, „bleskl mi hlavou nějaký nápad, který mi později vypadl, a tak jsem si myslel, že si na něj možná vzpomenu, až zase budu na stejném místě. Je to takové staré pořekadlo, víte…“
„A co, vzpomněl sis?“
„Ne, ale… přesto… bylo mi těžko to všechno opustit… ale už je pomalu čas.“
Naklonil se nad propast, až jsem bezděky pocítil tísnivý strach, a udělal malý pohyb rukou. Najednou celá měsíční krajina zmizela jako sfouknutá. Zároveň jsme se s Ter Haarem dali do hlasitého smíchu. Všichni jsme seděli na stolku, s nohama téměř se dotýkajícíma podlahy, v nevelkém pokoji se třemi okny. V rohu stál matematický automat s jantarovým povlakem. Nízko na zdi mezi křesly visela fotografie.
Když jsem se naklonil, spatřil jsem skalní stěnu na Měsíci, kterou jsme si před chvílí prohlíželi „in natura“. Snímek byl nevelký, přesto však krajina na něm neztrácela nic ze své hrůzyplné divokosti.
„Čtyřikrát ses o ni pokoušel?“ zeptal jsem se, nespouštěje oči z fotografie.
„Ano.“
Rudelík ji vzal do ruky a pozorně ji prohlížel s obočím lehce svraštěným. Jako by to byl něčí portrét, napadlo mi. Profil skály nebyl větší než vrásky na tváři, ale tyto drobné vrypy představovaly pro něho místa úporných zápasů, mnohahodinových útoků a ústupů…